Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem Václavská 316/12, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2025, č. j. 54 Co 66/2025-1095, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. listopadu 2024, č. j. 98 C 79/2015-1067, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a 1) Mgr. Zdeňka Šedivého, 2) Ing. Jiřího Šedivého, 3) Milana Šedivého, 4) Václava Bendla, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud schválil smír uzavřený mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 98 C 79/2015-988). Městský soud toto rozhodnutí zrušil, protože obvodní soud chybně schválil jen část návrhu na smír (usnesení Městského soudu č. j. 54 Co 205/2024-1035).
2. Během následného řízení před obvodním soudem vzala stěžovatelka návrh na schválení smíru zpět. Obvodní soud však označil zpětvzetí za nepřípustné a smír mezi účastníky v plném rozsahu schválil (I. výrok). Vedlejším účastníkům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit státu náklady řízení ve výši 2 581,50 Kč (II. výrok) a to stejné uložil i stěžovatelce a hlavnímu městu Praze (III. výrok).
3. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala. Městský soud však její odvolání proti výroku o schválení smíru odmítl (I. výrok) a potvrdil nákladová rozhodnutí obvodního soudu (II. výrok). Městský soud uložil stěžovatelce a hlavnímu městu Praze povinnost společně a nerozdílně nahradit prvním třem vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 11 289,30 Kč (III. výrok). Soud zároveň rozhodl, že mezi čtvrtým vedlejším účastníkem, stěžovatelkou a hlavním městem Praha nemá nikdo nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (IV. výrok). Městský soud účastníky poučil, že proti jeho rozhodnutí není přípustné dovolání, protože lze proti němu podat žalobu pro zmatečnost [§ 238 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu].
4. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozhodnutím obvodního a městského soudu vydaným po zrušení původního rozhodnutí o schválení smíru.
5. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
6. Proti výrokům o smíru stěžovatelka namítá, že jí soudy znemožnily vzít zpět návrh na uzavření smíru. Původní rozhodnutí o schválení smíru bylo zrušeno, a proto měl obvodní soud věc projednat a rozhodnout o ní, jako by k jeho uzavření nedošlo. Případné uzavření nového smíru by vyžadovalo novou dohodu. Soudy nezohlednily stěžovatelčin výslovný nesouhlas s uzavřením smíru a nesprávně považovaly souhlas s uzavřením smíru za nezvratný. Skutečnost, že zákon neupravuje možnost zpětvzetí návrhu na uzavření smíru, neznamená, že účastník toto právo nemá. Závěry napadených rozhodnutí jsou neúměrně formalistické a odporují dispoziční zásadě.
7. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatelka nevznesla žádné námitky.
8. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti všem výrokům rozhodnutí městského a obvodního soudu. Protože jsou výroky obsahově odlišné a z hlediska posouzení ústavní stížnosti jsou tyto odlišnosti podstatné, Ústavní soud je posoudil samostatně.
1. Ústavní stížnost ve vztahu k výrokům o schválení smíru a odmítnutí odvolání
9. Ústavní stížnost je nepřípustná ve vztahu k výroku o schválení smíru (I. výrok rozhodnutí obvodního soudu) a na něj navazujícího rozhodnutí o odmítnutí odvolání proti tomuto výroku (I. výrok rozhodnutí městského soudu).
10. Podle zákona o Ústavním soudu je stěžovatel před podáním ústavní stížnosti obecně povinen vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka tuto povinnost nesplnila.
11. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí o schválení smíru odvolání, které městský soud napadeným usnesením pravomocně odmítl. Proti pravomocnému usnesení "odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání" přitom zákon umožňuje podat žalobu pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 občanského soudního řádu). Tuto skutečnost ostatně potvrzuje i poučení uvedené v rozhodnutí městského soudu (viz bod 3 výše).
12. Podle dlouhodobé a ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je stěžovatel v této situaci povinen uplatnit před podáním ústavní stížnosti žalobu pro zmatečnost. Touto žalobou lze dosáhnout přezkumu toho, zda je závěr odvolacího soudu v souladu se zákonem a ústavním pořádkem (stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08, bod 6; nálezy sp. zn. IV. ÚS 3398/22 , bod 16; I. ÚS 2903/14, bod 28; IV. ÚS 2244/09, bod 7).
13. Pokud stěžovatel za těchto okolností možnost podat žalobu pro zmatečnost účinně nevyčerpá, je jeho ústavní stížnost v rozsahu zmatečnostního důvodu obecně nepřípustná a Ústavní soud ji odmítne (stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 a např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1043/24 ,
,
III. ÚS 3247/22 či
III. ÚS 2793/19 ).
14. Tato situace nastala i v posuzované věci. Z ústavní stížnosti ani jejích příloh nevyplývá, že by stěžovatelka účinně vyčerpala možnost podat proti rozhodnutí městského soudu žalobu pro zmatečnost. Z petitu ústavní stížnosti a jejího obsahu je naopak zřejmé, že napadá pouze rozhodnutí městského soudu o odmítnutí odvolání a předcházející rozhodnutí obvodního soudu o schválení smíru.
15. Stěžovatelka tedy před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala ve vztahu k odmítnutí odvolání všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Její ústavní stížnost je proto v tomto rozsahu nepřípustná [§ 75 a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Ve věci přitom neexistuje žádná zvláštní okolnost, která by dokázala nepřípustnost ústavní stížnosti prolomit (§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Žádnou argumentaci v tomto ohledu ostatně neuvedla ani sama stěžovatelka.
2. Ústavní stížnost ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení
16. Ústavní soud nemohl stěžovatelce vyhovět ani ve zbývajícím rozsahu - tedy ve vztahu k výroku II rozhodnutí obvodního soudu (bod 17 níže), výroku III rozhodnutí obvodního soudu a výrokům III až IV rozhodnutí městského soudu (bod 18 níže).
17. Výrok II rozhodnutí obvodního soudu - potvrzený rozhodnutím městského soudu - uložil vedlejším účastníkům povinnost společně a nerozdílně nahradit státu náklady řízení ve výši 2 581,50 Kč. Tento výrok se nijak nedotýká stěžovatelčiných práv a svobod, a proto je ve vztahu k němu zjevně neoprávněnou navrhovatelkou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2279/18 , bod 11; I. ÚS 2803/17, bod 5].
18. Výrok III rozhodnutí obvodního soudu (potvrzený rozhodnutím městského soudu) a výroky III až IV rozhodnutí městského soudu do stěžovatelčiny právní sféry zasáhly. Těmito výroky bylo rozhodnuto mimo jiné o jejích právech a povinnostech ve vztahu k náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka však proti nim v ústavní stížnosti nevznesla žádnou argumentaci. Její ústavní stížnost je proto ve vztahu k těmto výrokům zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
IV. Závěr
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh nepřípustný podle § 75 a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (body 9 až 15), zčásti jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (bod 17), a ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona (bod 18).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu