Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. R. S. a 2. M. W., obou zastoupených JUDr. Radkem Kellerem, advokátem v Brně, Jaselská 23, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2007 č. j. 39 C 156/2007-35, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2009 č. j. 20 Co 405/2008-50 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011 č. j. 28 Cdo 2798/2009-68, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud uvedl, že klíčovým pro právní posouzení věci je rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo/22 Cdo 1222/2001, kde zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době, a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany podle ustanovení občanského zákoníku ani formou určení práva či právního vztahu podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení předpisů restituční povahy. Nejvyšší soud dále odkázal na výklad obsažený ve výše uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu.
K námitkám stěžovatelek je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu zejména s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
V předmětné věci k pochybení soudů nedošlo. Obecné soudy obou stupňů i Nejvyšší soud náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu § 132 občanského soudního řádu, vysvětlily vzájemný vztah restitučních zákonů a občanského zákoníku, dopadajících na předmětnou věc. Opřely se o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a o stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, které je na danou věc plně aplikovatelné. Na základě skutkových i právních zjištění učinily právní závěry, které řádně odůvodnily a v podrobnostech nelze než na jejich odůvodnění odkázat. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla kompletně dvakrát soustavou obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, takže nelze dovodit, že by stěžovatelkám bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k porušení základních práv stěžovatelek, které uvedly v ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. listopadu 2011
Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu