Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Veronikou Kapplerovou, advokátkou, se sídlem Kalvodova 88/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2024 č. j. 30 Cdo 15/2024-194, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. května 2022 č. j. 44 Co 32/2021-157 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. července 2020 č. j. 72 C 175/2017-134, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a statutárního města Brna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 10 odst. 1, 2, čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se žalobou domáhal náhrady duševních útrap způsobených mu při vyšetřování přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, kterých se měl dopustit na své dceři. Po dobu 16 měsíců byl stíhán z podnětu sociální pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD"). Stěžovatel byl soudem obvinění zproštěn. Výše stěžovatelem požadované náhrady představovala 1 000 000 Kč za každý měsíc trestního stíhání, tedy celkem 16 000 000 Kč. Zaplacení náhrady požadoval stěžovatel po statutárním městu Brno, městská část Brno-střed, jako po zaměstnavateli sociální pracovnice OSPOD.
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozhodnutím žalobu zamítl, neboť dovodil, že vedlejší účastník (jako žalovaný) není pasivně věcně legitimován z hlediska stěžovatelem uplatněného nároku. Městský soud konstatoval, že pokud stěžovatel opíral svůj nárok o § 2956 občanského zákoníku, neozřejmil předpoklady odpovědnosti za vzniklou nemateriální újmu takovým způsobem, aby bylo možné uvažovat o vedlejším účastníkovi jako o škůdci, jehož jednání by bylo v příčinné souvislosti s újmou, která měla stěžovateli vzniknout. Městský soud dále uvedl, že při posouzení stěžovatelova nároku z hlediska předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), územně samosprávné celky neodpovídají za škodu, již způsobily při výkonu tzv. přenesené působnosti. Odpovědným je v těchto případech stát realizující výkon státní moci prostřednictvím územně samosprávných celků. Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím rozsudek městského soudu potvrdil, přičemž aproboval závěry městského soudu. Následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pasivní věcná legitimace vedlejšího účastníka je dána, neboť jeho duševní útrapy byly v příčinné souvislosti s postupem zaměstnankyně vedlejšího účastníka. Obvinění z týrání svěřené osoby, na základě něhož byl stěžovatel trestně stíhán, bylo vzneseno ze strany sociální pracovnice OSPOD (zaměstnankyně vedlejšího účastníka), proto by měl vedlejší účastník stěžovateli vzniklou újmu hradit. Postupem vedlejšího účastníka, jehož podezření nebylo následně potvrzeno v trestním řízení, byly způsobeny neúměrné zásahy do stěžovatelových přirozených práv zaručených Ústavou a Listinou.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
7. Obsah ústavní stížnosti stěžovatele představuje polemiku se závěry obecných soudů uplatněnou již v předchozích řízeních, která byla obecnými soudy řádně vypořádána. Svým postupem stěžovatel nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Právní závěry prezentované obecnými soudy jsou podle Ústavního soudu ústavně konformní, přičemž stěžejní skutečností v dané věci je, že vedlejší účastník nebyl v daném řízení pasivně věcně legitimován.
8. Stěžovatel pasivní věcnou legitimaci vedlejšího účastníka dovozuje ze skutečnosti, že je zaměstnavatelem oznamovatelky, která podala podnět orgánu činnému v trestním řízení. Stěžovatel tvrdí, že "cíleně nežádal odškodnění plynoucí z neoprávněného trestního stíhání po státu, kde je pasivně legitimováno Ministerstvo spravedlnosti, ale odškodnění z titulu neoprávněně podaného trestního oznámení, které bylo zcela zjevně naprosto nepodložené, neodůvodněné a lživé, za což je jakožto zaměstnavatel oznamovatelky odpovědná právě vedlejší účastnice".
9. Se stěžovatelem lze souhlasit, že občanský zákoník v § 2956 výslovně ukládá hradit nejen škodu (majetkovou újmu), ale rovněž napravit nemajetkovou újmu, které se v posuzovaném řízení stěžovatel domáhal. Má zajistit, že se při porušení přirozeného práva člověka poškozenému dostane plné nápravy újmy, která mu vznikne. Jde však o ustanovení, které je aplikováno až ve chvíli, kdy jsou splněny všechny předpoklady pro vznik povinnosti újmu nahradit, tedy jen je-li postaveno na jisto, že danému subjektu vznikla povinnost újmu nahradit.
Ustanovení § 2956 občanského zákoníku nepředstavuje samostatnou skutkovou podstatu náhrady nemajetkové újmy, ale navazuje na obecné vymezení předpokladů a podstaty náhrady škody. Stěžovatel ani na výzvu městského soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neozřejmil předpoklady odpovědnosti za vzniklou nemateriální újmu takovým způsobem, aby bylo možné o vedlejším účastníkovi uvažovat jako o škůdci, jehož jednání by bylo v příčinné souvislosti s újmou, která měla stěžovateli vzniknout.
10. Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy konstatuje, že stěžovatel opomíjí pro posuzovanou věc zásadní skutečnost, a to, že podnět orgánu policie podal OSPOD, který vykonával své pravomoci vyplývající z § 51 odst. 5 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, tedy v tzv. přenesené působnosti. Orgán sociálně-právní ochrany má podle uvedeného ustanovení povinnost mimo jiné oznamovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl na dítěti spáchán trestný čin, nebo že dítě bylo použito ke spáchání trestného činu, nebo že dochází k násilí mezi rodiči, jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte a dalšími fyzickými osobami v domácnosti obývané dítětem, nebo že není plněna vyživovací povinnost k dítěti, orgánu činnému v trestním řízení.
Podle čl. 105 Ústavy nelze "svěřit" výkon státní správy obcím a krajům, jako územním společenstvím občanů (čl. 100 odst. 1), resp. veřejnoprávním korporacím (čl. 101 odst. 3), nýbrž jen jejich "orgánům". Výkonem státní správy v tzv. přenesené působnosti nejsou pověřeny územní správní celky, ale jejich jednotlivé orgány, přičemž stát využívá existence územní samosprávy a její struktury k zajištění decentralizovaného výkonu státní správy. Subjektem státní správy je i nadále stát a nese také odpovědnost za její výkon.
11. Povinnost státu hradit nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci se řídí zákonem č. 82/1998 Sb. Zaměstnankyně vedlejšího účastníka v posuzovaném případě postupovala v režimu tzv. přenesené působnosti, na niž se odpovědnost územně samosprávných celků podle § 3 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nevztahuje. Stěžovatel, přestože si byl správného procesního postupu pro uplatnění náhrady nemajetkové újmy vědom (viz bod 8 usnesení), jej nerespektoval. Ústavní soud nijak nezpochybňuje, ani nehodnotí, lidsky tíživou situaci stěžovatele, která mu byla způsobena vedením trestního stíhání vůči jeho osobě, a z které subjektivně vyvozuje odpovědnost v daném případě.
Vzhledem k výše uvedenému se však stěžovatel, přestože byl v řízení zastoupen advokátem, nedomáhal náhrady tvrzené duševní újmy procesně správným postupem. Obecné soudy se s námitkami stěžovatele náležitě a přesvědčivě vypořádaly a Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu