Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. N., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupené JUDr. Ing. Michalem Čapkem, advokátem, sídlem Na Boubín 203, Písek, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2023, č. j. 11 To 49/2023-4963, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. dubna 2023, č. j. 20 T 16/2022-4906, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozhodl o tom, že stěžovatelku (a další čtyři obžalované) ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka je obžalována pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že se po dobu zhruba pěti let se skupinou dalších obviněných podílela na nelegální výrobě pervitinu.
3. Krajský soud dospěl k závěru, že důkazní situace se od posledního rozhodování o vazbě nezměnila a důvody vazby nadále trvají. Průběh hlavního líčení podporuje důvodnost podezření, že stěžovatelka se dopustila jednání, pro které byla obviněna. Ve stěžovatelčině případě je dána i nadále obava, že by po propuštění na svobodu mohla uprchnout nebo se skrývat. Stěžovatelce hrozí uložení trestu odnětí svobody v zákonné sazbě 10 až 18 let, což zakládá možnou pohnutku vyhnout se mu. Stěžovatelka nemá žádné stabilní zaměstnání a příjem z trestné činnosti byl pravděpodobně důležitým zdrojem jejích příjmů. Stěžovatelka sice má dvě nezletilé děti, avšak i před vzetím do vazby se opakovaně dopouštěla trestné činnosti, za jejíž spáchání se dostala do výkonu trestu odnětí svobody. Ani její osobní poměry tak neposkytují záruku, že nebude mařit trestní řízení. Ačkoliv je stěžovatelka podle zjištění soudu bez většího majetku (podle vlastních slov si v minulosti vydělávala hlavně prostitucí), nesnižuje tento stav riziko maření účelu trestního řízení, neboť podobným způsobem života žila již před vzetím do vazby. Absence dlouhodobých pracovních návyků zvyšuje riziko opakování trestné činnosti, čímž je dána nutnost trvání tzv. předstižné vazby. Stěžovatelka byla za spáchání trestné činnosti v minulosti odsouzena desetkrát (naposledy v roce 2020). Riziko opakování trestné činnosti nesnižuje ani vazební stíhání "vůdčí" osoby celé skupiny, neboť dlouhodobá potřeba užívání drog (a snížená sebekontrola) může obviněné osoby znovu snadno přivést do závadného prostředí. Uvedené skutečnosti zároveň neumožňují přijetí jiných mírnějších zajišťovacích institutů.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") odmítl napadeným usnesením. Ztotožnil se přitom s názorem krajského soudu, že u stěžovatelky jsou dány důvody pro trvání tzv. útěkové i předstižné vazby. Trestné činnosti se stěžovatelka dopustila ve zkušební době po předchozím odsouzení a v dalším páchání jí zabránilo až zadržení policejními orgány. Trestní řízení netrvá nepřiměřeně dlouho, přestože stěžovatelka je vazbě více než dva roky, neboť jde o rozsáhlou a složitou trestní věc.
5. Stěžovatelka namítá, že vazební stíhání trvá více než dva roky, aniž pro takový postup existují relevantní důvody. Přehlíženou skutečností je to, že stěžovatelka má dvě nezletilé děti, které měla před vzetím do vazby ve své výlučné péči (otec se o ně nezajímal). Obě děti na ní byly zcela závislé a nyní trpí psychickými problémy. Jedno z dětí bylo kvůli stěžovatelčině pobytu ve vazbě dokonce šikanováno. Dochází k přetrhání sociálních vazeb. Soudy se s tímto aspektem případu nevypořádaly a nevedly ani úvahy, podle kterých takový postup splňuje požadavek přiměřenosti. Účelu vazby, přetrvává-li vůbec nějaký, lze podle stěžovatelky dosáhnout mírnějšími prostředky. Řádná předchozí péče o děti stěžovatelku odlišuje od ostatních obviněných.
6. Stěžovatelka se v minulosti trestnímu stíhání nevyhýbala a trestní řízení vždy respektovala. Původně stěžovatelce hrozil trest odnětí svobody v trvání 10 až 18 let. Nyní byla nepravomocným rozsudkem krajského soudu odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 8 let (v možné sazbě 8 až 12 let). Po provedení kompletního důkazního řízení a vydání rozhodnutí pozbyla vazba fakticky smyslu. Není již žádný způsob, jakým by stěžovatelka mohla mařit trestní řízení. Odloučení od svých dětí považuje za nelidské. Kromě stěžovatelčiných práv jsou porušována rovněž práva jejích dětí. Napadená rozhodnutí porušují mezinárodní závazky České republiky, podle nichž lze oddělit dítě od rodiče pouze tehdy, je-li to v zájmu dítěte. Odůvodnění napadených rozhodnutí je v přímém rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2/18 .
7. Napadená rozhodnutí nejsou odůvodněna žádnými konkrétními okolnostmi. Hrozba útěku či skrývání je podle stěžovatelky vyvrácena jejími majetkovými poměry, kterými se soudy zabývaly. Přestože soudy stěžovatelku označily za nemajetnou osobu, dospěly nelogicky k závěru, že by mohla uprchnout či se skrývat. Soudy rovněž nezohlednily délku vazebního řízení a nepostupovaly v souladu s tzv. doktrínou zesílených důvodů.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury týkající se rozsahu přezkumu vznesených námitek proti vazebním rozhodnutím. Zrušení vazebních rozhodnutí zásahem Ústavního soudu je vyloučeno v situaci, obstojí-li jejich závěry při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2682/16 , ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1816/13 , nebo ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3165/16 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Tudíž i v případech, kdy odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstojí, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí, je-li nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným (viz např. usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1127/19 ). Ústavní soud proto ve stěžovatelčině případě nepřikročil k posouzení té části námitek, týkající se tzv. útěkové vazby, neboť shledal, že napadená rozhodnutí obstojí z hlediska odůvodnění tzv. vazby předstižné.
10. Oba soudy v napadených rozhodnutích řádně vyhodnotily důvodnost podezření, že se stěžovatelka dopustila trestné činnosti, pro níž je stíhána, přičemž příkladně reagovaly na aktuální vývoj důkazní situace. Tím jsou splněny podmínky pro použití doktríny tzv. zesílených důvodů [podrobně zejména nález ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2665/13
(N 217/71 SbNU 545), nález ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 217/15
(N 85/77 SbNU 247)], neboť zpravidla platí, že naplnění důvodů předstižné vazby bude posuzováno jednak podle důvodnosti trestního stíhání, což se v dané věci stalo, a dále podle skutečností zjištěných o předchozím životě obviněných, které se z logiky věci pobytem ve vazbě zásadně nemění (výjimečně se tak stát může např. díky novým technologickým možnostem nahrazení vazby či významnou změnou osobních poměrů obviněného).
11. V dané věci lze odkázat na individualizované a podrobné úvahy, jimiž soudy svůj závěr o nutnosti předstižné vazby podpořily (viz zejména bod 32 usnesení vrchního soudu a body 48 a 49 usnesení městského soudu). V případě stěžovatelky je dán souhrn velmi rizikových okolností, odůvodňujících obavu z opakování trestné činnosti. Žádná z okolností, které stěžovatelka zmiňuje jako důvody snížení takového rizika, jí v minulosti nebránila v páchání trestné činnosti. To platí zejména pro její vztah k nezletilým dětem.
K totožným závěrům dospěl Ústavní soud již v předchozím rozhodnutí, kterým přezkoumával ústavnost trvání stěžovatelčiny vazby (viz usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 1994/22 ). Doba, která od vydání tohoto usnesení uplynula, nijak nesnižuje zmíněná rizika. Zároveň sama nečiní trvání vazby neoprávněným, neboť ji nelze připsat na vrub neodůvodněným průtahům orgánů činným v trestním řízení. Ostatně nalézací řízení již bylo ukončeno, jak upozorňuje sama stěžovatelka. Vliv této okolnosti Ústavní soud neposuzoval, neboť se k němu doposud nemohly vyjádřit obecné soudy (stěžovatelka byla nepravomocně odsouzena až po vydání napadených rozhodnutí).
Posouzení Ústavního soudu učiněné v tomto směru by odporovalo zásadě subsidiarity řízení o ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud neshledal v dané věci porušení závěrů nálezu sp. zn. IV. ÚS 2/18 ze dne 9. 5. 2018 (N 85/89 SbNU 289). Kromě významných skutkových okolností, které oba případy odlišují (např. věk nezletilých dětí a s ním spojená závislost na matce, jakož i trestní minulost obou obviněných) je podstatou závěrů uvedeného nálezu, že soudy musí vzít v potaz aktuální vztah mezi obviněným rodičem a jeho dětmi jako důležitou ústavní hodnotu a zabývat se vztahem přiměřenosti mezi veřejným zájmem na trvání vazby (v každém konkrétním případě) a subjektivním právem na zachování co nejplnohodnotnějších rodinných vztahů a ochranou nejlepšího zájmu dítěte.
Nález upozornil (viz bod 24) na to, že nedostatečné systémové zajištění výkonu vazby ve zvláštních zařízeních pro rodiče s dětmi brání nalezení lepšího kompromisu mezi všemi těmito hodnotami. Ani tato skutečnost však sama o sobě nevede k okamžitému propuštění každého vazebně stíhaného rodiče. Při domáhání se zajištění takové možnosti je nutno nejprve zkoumat, zda by takovéto "sloučení" bylo (s ohledem na okolnosti každého případu) v nejlepším zájmu dětí. Stěžovatelka se podle výše uvedených okolností nedomáhá možnosti pečovat o své děti v jakémkoliv zvláštním režimu omezení osobní svobody, nýbrž "pouze" propuštění na svobodu, proto nebylo nutné zvažovat zájem jejích dětí na výkon péče ve zvláštním režimu.
Z hlediska stěžovatelčiných základních práv a svobod, jejichž ochrany se domáhá v ústavní stížnosti, je podstatné, že soudy věnovaly střetu všech uvedených ústavních hodnot dostatečnou pozornost a dospěly k důkazně podloženému a ústavně udržitelnému závěru o nutnosti trvání vazby.
13. Ústavní soud z výše uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu