Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní korporace UNIMEX-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava - Poruba, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2017 č. j. 27 Cdo 1232/2017-373, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. srpna 2016 č. j. 71 Co 169/2016-345 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. října 2015 č. j. 60 C 361/2008-316, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a PaedDr. Miroslavy Weberové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba pro zmatečnost proti rozsudku okresního soudu ze dne 22. 10. 2010 č. j. 60 C 361/2008-195 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 11. 2011 č. j. 71 Co 150/2011-218 (jimiž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka jako žalovaná je povinna zajistit vedlejší účastnici jako žalobkyni dodávku tepla). K odvolání stěžovatelky krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením usnesení okresního soudu jako věcně správné podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") potvrdil. Uvedené soudy neshledaly, že by byly naplněny podmínky § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť stěžovatelka byla v původním soudním řízení zastoupena advokátkou Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou na základě generální plné moci uzavřené dne 26. 10. 2004, tedy v době, kdy měla jednatele Petra Nevluda oprávněného za ni jednat, přičemž není významné, že tomuto jednateli později (po datu 25. 4. 2008) funkce zanikla, a naopak za podstatné považovaly to, že stěžovatelka prostřednictvím společníka Petra Nevluda s touto právní zástupkyní úzce spolupracovala a že vedlejší účastnice až do 28. 5. 2010, kdy byl jednatel vymazán z obchodního rejstříku, nemohla o zániku této funkce vědět a zmíněnou plnou moc vypověděla Mgr. Nejedlíková až po skončení původního řízení.
3. Toto usnesení napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že neobsahuje vymezení toho, v čem (stěžovatelka) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
4. Stěžovatelka poukazuje na rozdílný přístup soudů v jiných řízeních, kde jí byl ustanoven opatrovník, přičemž namítla, že v původním řízení uvedené soudy pominuly řešení otázky procesní způsobilosti a řízení nechaly pokračovat bez jakéhokoliv procesního opatření, konkrétně ustanovení opatrovníka či přerušení řízení. Argumentaci okresního a krajského soudu označila za nesprávnou s tím, že došlo-li k ztrátě podmínek vykonávat funkci jednatele, nebylo, kdo by za ni jednal, uděloval pokyny právnímu zástupci, případně jeho plnou moc vypověděl (tedy odvolal - pozn. soudce zpravodaje) a zvolil zástupce jiného, přičemž vyjádřila přesvědčení, že daný zmatečnostní důvod byl naplněn.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) v části, ve které napadá rubrikované usnesení Nejvyššího soudu, jde-li však o zbývající napadená rozhodnutí, je ústavní stížnost podle posledně uvedeného ustanovení nepřípustná, neboť stěžovatelka (řádně) nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (viz sub 8).
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro vady spočívající v tom, že v něm stěžovatelka podle § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, když pouze ocitovala text § 237 o. s. ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti danému závěru žádné námitky nevznesla, jejím obsahem je, jak patrno z výše uvedeného, polemika se závěry okresního soudu a krajského soudu stran otázky naplnění daného zmatečnostního důvodu. Ústavní soud tak nemá, co by Nejvyššímu soudu mohl z hlediska ústavnosti vytknout.
8. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání odmítl a Ústavní soud jeho postup neshledal vadným, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení krajského soudu a okresního soudu (blíže k důsledkům takové vady ústavní stížnosti viz usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16
- všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V dané věci totiž dovolání představovalo poslední procesní prostředek podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu anebo mimořádný opravný prostředek podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a jeho "vyčerpání" bylo podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). K jeho (řádnému) "vyčerpání" však nedošlo, neboť pro jeho vady dovolací soud nemohl posuzovat jeho důvodnost, a předtím ani přípustnost podle § 237 o. s. ř. (a dovolání tedy odmítl z důvodu, který nezávisel na jeho uvážení ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
9. Vzhledem k tomu byla ústavní stížnost odmítnuta v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti usnesení krajského soudu a okresního soudu jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu