Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., zastoupené JUDr. Bohdanou Žákovou, advokátkou v Šumperku, Masarykovo nám. 11, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. 5. 2006 č. j. 35 Co 606/2005-172 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 3. 2005 č. j. 14 C 164/2004-135, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že vydáním napadených rozsudků byla zbavena svého dědického práva, neboť závěť sepsaná zemřelým K. M. (dále též "zůstavitel") jako osobou jí blízkou, s níž žila ve společné domácnosti, byla označena za neplatnou. Podle stěžovatelky obecné soudy obou stupňů dospěly k rozhodnutí na základě znaleckých posudků, přičemž zcela pominuly zbytek provedených důkazů a z odůvodnění jejich rozhodnutí nelze zjistit, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Poukazuje především na rozpor mezi závěry znaleckých posudků a zdravotnické dokumentace a namítá, že závěry obecných soudů jsou v rozporu se svědeckými výpověďmi přátel zemřelého K.
M. Dále stěžovatelka tvrdí, že zemřelý K. M. má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a ochrana jeho jména i po jeho smrti, a že sama pociťuje jako velkou újmu skutečnost, že osoba jí blízká byla napadenými rozsudky označena jako osoba trpící duševní poruchou. Dle názoru stěžovatelky došlo dále v jejím případě k zásahu do jejího základního práva na soudní ochranu u nestranného soudu a práva vlastnického v důsledku porušení zásady záruky dědění. Na základě výše uvedeného navrhla stěžovatelka, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Okresní soud v Liberci vydal dne 28. 1. 2003 rozsudek č. j. 21 C 1103/97-74, kterým žalobě vyhověl.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci poté, co připustil změnu žalobního petitu na určení, že H. M. (manželka zemřelého) "je dědicem po zůstaviteli K. M." - rozsudkem ze dne 25. 6. 2003 č. j. 35 Co 198/2003-92 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že H. M. je dědičkou po K. M. Napadený rozsudek byl potvrzen z hlediska jeho obsahu pouze ve změněném znění z důvodu změny žalobního petitu v odvolacím řízení.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2004 č. j. 30 Cdo 2537/2003-115 tak, že zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že pokud určí žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některé z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení nezúčastní všichni nerozluční společníci.
Vzhledem k tomu, že v daném řízení bylo zjištěno, že dědici zůstavitele K. M. jsou žalobkyně, tj. manželka zůstavitele, a jejich děti L. M. a J. M., měly být účastníky sporného řízení o žalobě na určení dědického práva také děti zůstavitele. Dovolací soud dále zdůraznil, že spor o platnost závěti zůstavitele ze dne 8. 11. 1996 je v prvé řadě sporem o dědické právo stěžovatelky, u níž je právě tato závěť titulem k dědění, a až v druhé řadě sporem o rozsah dědického práva žalobkyně, u níž je dědický titul (tj. zákon) nesporný.
Stěžovatelka podala proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 35 Co 198/2003-92 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 21 C 1103/97-74 současně s dovoláním i ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 477/03 odmítnuta pro nepřípustnost, neboť ústavní stížnost byla podána předčasně.
Okresní soud v Liberci poté, co usnesením ze dne 24. 5. 2004 č. j. 14 C 164/2004-124 připustil, aby děti zůstavitele K. M. přistoupily do řízení, ústavní stížností napadeným rozsudkem (doplněným usnesením ze dne 26. 5. 2005 č. j. 14 C 164/2004-144) určil, že žalobkyně H. M. je dědičkou po zůstaviteli K. M.
K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným rozsudkem. Poté, co usnesením ze dne 17. 5. 2006 č. j. 35 Co 606/2005-167 připustil změnu žaloby na určení, že stěžovatelka není dědičkou po zůstaviteli K. M., změnil rozsudek soudu prvního stupně a určil, že stěžovatelka není dědičkou po zůstaviteli K. M. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008 č. j. 21 Cdo 105/2007-193 odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jejího základního práva vlastnit majetek a práva na soudní a jinou právní ochranu. Dále stěžovatelka namítá porušení práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména osoby jí blízké, tedy zemřelého zůstavitele K. M.
Podle ústavní a prováděcí zákonné úpravy [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"] platí, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Účastníkem řízení je pak stěžovatel a orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Předpokladem podání ústavní stížnosti je skutečnost, že stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda. Ústavní soud v této souvislosti již vícekrát ve své judikatuře zdůrazňoval, že nelze podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby (viz např. nález ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 303/05 ).
Z uvedeného plyne, že stěžovatelka není osobou oprávněnou podat ústavní stížnost ve prospěch zemřelého K. M., ve smyslu shora uvedeného ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky v části, v níž tvrdí, že napadená rozhodnutí zasáhla do základních práv zemřelého K. M., odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako podanou osobou zjevně k tomu neoprávněnou.
Z obsahu přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že tento soud odmítl dovolání stěžovatelky podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v dané věci by přicházelo do úvahy pouze dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci ovšem dovolací soud, s odkazem na obsah dovolání, konstatoval, že stěžovatelka podrobuje kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází.
Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou dle názoru stěžovatelky významné. Stěžovatelka tedy nezpochybňovala právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci rozhodující. Vzhledem k uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není přípustné, a dovolací soud proto dovolání stěžovatelky, aniž by se mohl věcí dále zabývat, odmítl.
Své rozhodnutí řádným a dostatečně podrobným způsobem odůvodnil a lze na ně v dalším odkázat.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jí podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Tato podmínka však v daném případě splněna není.
Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části, v níž stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a rozsudku Okresního soudu v Liberci pro porušení jejích základních práv, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. června 2010
Jiří Mucha soudce Ústavního soudu