Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele T. S., dříve T. L., toho času ve vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Brně - Bohunicích, P. O. Box 99, 625 99, Brno, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vlkem, advokátem, se sídlem Cejl 101, 602 00, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 6/2012 ze dne 29. října 2012 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 101/2012-7394 ze dne 14. listopadu 2012, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
sp. zn. IV. ÚS 161/04 ze dne 13. 5. 2005, dostupné in http://nalus.usoud.cz). Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
4. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145) dostupné in http://nalus.usoud.cz].
5. Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007, vše dostupné in http://nalus.usoud.cz)]. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
6. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak.
7. Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud připomíná i uznávanou literaturu, z níž lze dovodit, že rozhoduje-li obecný soud o vazbě, důvodnost trestního stíhání sice zvažuje, nicméně jen do té míry, aby zjistil právě a jen "onu důvodnost", nikoli například proto, aby dával závazné pokyny v přípravném řízení trestním atp.; proto i odůvodnění jeho rozhodnutí se týká zejména existence vazebních důvodů (srov. k tomu přiměřeně Pavel Šámal a kolektiv Trestní řád, 6.
vydání, Praha: C. H. Beck 2008, s. 466 a násl.). Předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavněkonformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§ 67 trestního řádu).
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená rozhodnutí z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí zejména § 134 odst. 2 trestního řádu obstojí, a to v nezbytném rozsahu stran odůvodnění rozhodnutí vzetí stěžovatele do vazby [§ 67 písm. a) a c) trestního řádu].
10. Soudy nepochybily, jestliže vzaly stěžovatele do vazby z důvodu stanoveného § 67 písm. c), který stěžovatel ani nijak konkrétně nerozporoval. Stejně tak ústavněkonformním způsobem odůvodnily vzetí stěžovatele do vazby z důvodu stanoveného § 67 písm. a).
11. K poslední námitce stěžovatele, že totiž soudy nerozhodly o jeho návrhu předneseném ústně dne 29. října 2012, nutno uvést, že soudy, při posuzování využití náhrady vazby jiným institutem, vzaly v úvahu zejména povahu trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, a jeho osobu, jakož i možnost dosažení účelu vazby některou z těchto náhrad - Krajský soud v Brně tuto úvahu rozvedl ve svém rozhodnutí, zdůraznil, že za uvedených konkrétních okolností vůbec nepřichází v úvahu ani působení (dohled) probačního úředníka na obviněného, ani slib obviněného, že bude vést řádný život.
12. Byl-li skutečně stěžovatelem přednesen formálně a obsahově bezvadný návrh, což nemíní Ústavní soud přezkoumávat, pak lze souhlasit se stěžovatelem, že této úvaze má odpovídat i výrok, neboť zatímco část, že se "obviněný bere do vazby" napadené usnesení obsahuje, část, která by na návrh náhrady vazby jiným prostředkem reagovala, absentuje (typicky: "písemný slib nepřijímá", anebo "vazba se dohledem probačního úředníka nenahrazuje"). V kontextu konkrétní věci může být dosaženo souladu formálních náležitostí rozhodnutí a jeho obsahu postupem dle § 138 a § 133 trestního řádu, k čemuž může dát stěžovatel podnět. Z hlediska ochrany osobní svobody stěžovatele, jež je zaručena ústavní pořádkem, je rozhodující, že se soudy námitkami a návrhy stěžovatele zabývaly, a výrok, na jehož základě byl dočasně osobní svobody zbaven, je náležitě odůvodněn; nelze totiž ztrácet ze zřetele, že instituty nahrazující vazbu, jsou instituty fakultativními, a jejich využití je zcela na úvaze soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. února 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu