Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Kopeckého, zastoupeného JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem, se sídlem Pšenčíkova 677/18, Praha 4 - Kamýk, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2024 č. j. 68 Co 55/2024-88 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. listopadu 2023 č. j. 27 C 70/2023-32, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Společně s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení § 2 odst. 1 zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen "zákon č. 219/2000 Sb.").
2. Z ústavní stížnosti vyplývá, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení jako žalobkyni částku 10 720 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vedlejší účastnice řízení se uvedené částky domáhala z titulu bezdůvodného obohacení, kterého se stěžovateli dostalo užíváním jejího pozemku, jenž je zastavěn garáží ve vlastnictví stěžovatele. Při určení výše bezdůvodného obohacení soud vycházel ze znaleckého posudku. Takto specifikovaný nárok vedlejší účastnice řízení obvodní soud uznal a žalobě zcela vyhověl.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve všech podstatných rysech se ztotožnil s právními i skutkovými závěry obvodního soudu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy se nevypořádaly s jeho argumentací a odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2023 sp. zn. IV. ÚS 234/23 . V tomto usnesení se měl Ústavní soud vyjádřit k existenci dvojího právního režimu nájemného vybíraného veřejnou správou, tj. státem na straně jedné a územní samosprávu na straně druhé. Ústavní stížností napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna. Není racionální důvod k tomu, aby stát poskytoval jím vlastněné pozemky k užívání za vyšší úhradu než samospráva, protože původně tyto pozemky měly všechny stejný osud a část z nich byla na místní samosprávu transformována až po roce 1989. Pokud stát přenechává jím vlastněné pozemky k užívání za vyšší úhradu než samospráva, je takový postup nespravedlivý a diskriminační. Nebýt § 2 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., mohl by stěžovatel platit vedlejší účastnici řízení za užívání jejího pozemku pouze tolik, kolik z téhož právního důvodu platí jiní vlastníci garáží hlavnímu městu Praze. Stěžovatel proto navrhuje zrušit § 2 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. jako diskriminační.
5. Dále stěžovatel uvádí, že funkční celek netvoří nutně jen pozemek a obytný dům na něm stojící, ale rovněž všechny přilehlé pozemky. Ve stěžovatelově případě do funkčního celku spadá i pozemek, na němž stojí jeho garáž. S touto argumentační linií stěžovatele se obecné soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly a nezhodnotily správně ani aktivní věcnou legitimaci vedlejší účastnice řízení pro podání žaloby. Při hodnocení otázky vlastnictví vedlejší účastnice řízení k pozemku pod stěžovatelem vlastněnou garáží obecné soudy neměly vycházet z § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ale měly vycházet z § 135 o. s. ř.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží i k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svou povahou bagatelní, jelikož tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné zcela přehlížet hranice, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil.
V nyní projednávané věci byl spor veden o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně. Ústavní soud v minulosti dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatel však v ústavní stížnosti žádné zvláštní okolnosti, které by byly způsobilé ústavněprávně povýšit relevanci tohoto případu, neuvádí.
9. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud připomíná, že závěr o bagatelnosti se výslovně projevil i v rámci hodnocení ústavní stížnosti, kterou se Ústavní soud zabýval ve skutkově i právně obdobném případě pod sp. zn. IV. ÚS 234/23 ; i tehdy ústavní stížnost spojenou s návrhem na zrušení § 2 zákona č. 219/2000 Sb. odmítl. Stěžovatel si je tohoto rozhodnutí Ústavního soudu vědom a odkazuje na něj, závěry tohoto usnesení však ve své stížnostní argumentaci dostatečně nerespektuje a pouze z něj vytrhává mimo kontext jednu větu.
V odůvodnění odkazovaného usnesení Ústavní soud akceptoval závěr, že se různé subjekty řídí v obdobných situacích jinými právními předpisy a taková situace není sama o sobě protiústavní. S tím se Ústavní soud ztotožňuje i v nyní posuzované věci. Městský soud v této souvislosti správně odkázal na § 27 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., v němž se stanoví postup pro zjištění minimální výše úplaty, za kterou může stát jím vlastněný majetek přenechat do užívání právnické nebo fyzické osoby a podle nějž byla rovněž stěžovateli určena výše úhrady za užívání pozemku, na němž stojí jeho garáž.
V tomto ohledu jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu dostatečně odůvodněna.
10. Neobstojí ani argument stěžovatele, že původně všechny pozemky patřily státu, a proto není racionálního důvodu, aby se nyní za jejich užívání platily rozdílné úhrady. Uznání takového argumentu by do jisté míry znamenalo popření transformace vlastnictví, k níž došlo po roce 1989 a jejímž účelem bylo mj. narušení jednotné vlastnické struktury státu. Městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. zejména odst. 9) výslovně vypořádal s tím, že pozemek, na němž stojí garáž stěžovatele, netvoří - vzdor přesvědčení stěžovatele - jeden funkční celek s obytným domem.
Z toho důvodu také nebyla zpochybněna aktivní věcná legitimace vedlejší účastnice řízení k podání žaloby. Zároveň je zjevné, že neobstojí tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy nezabývaly povahou vlastnictví předmětného pozemku v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí. K otázce právní povahy pozemku, na němž stojí stěžovatelova garáž, prováděly dokazování a postupovaly mimo jiné právě i podle § 135 odst. 2 o. s. ř., neboť nevycházely jen z prostého zápisu údajů v katastru nemovitostí, ale prováděly k této otázce dokazování a samostatně ji posuzovaly.
11. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení zákonného ustanovení sdílí osud ústavní stížnosti, pročež byl odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu