Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Květoslavy Matochové, zastoupené JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem Národní třída 349/71, Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2023, č. j. 38 Co 28/2023-335, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") uložil stěžovatelce, jež v daném řízení týkajícím se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vystupovala coby žalobkyně, usnesením ze dne 23. 12. 2022 č. j. 22 C 27/2018-326, povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně 50 % celkových nákladů řízení státu, tj. konkrétně částku 28 425 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který stěžovaným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil jako věcně správné podle § 219 o. s. ř.
5. Stěžovatelka s tímto závěrem krajského soudu nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností, v níž ovšem uplatňuje obdobné námitky, které použila již v průběhu předchozího řízení, tj. v jí podaném odvolání. Opětovně tudíž uvádí, že uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení státu je v jejím případě nepřiměřeně tvrdé, neboť nemohla vědět, zda osoby, které jsou zapsány v katastru nemovitostí jako vlastníci, jsou ještě naživu či nikoliv. Stěžovatelka je přesvědčena, že se svým jednáním nepodílela na vzniku shora specifikovaných nákladů státu, tudíž by - s ohledem na nálezovou judikaturu zdejšího soudu neměla být ani zavázána k jejich hrazení.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, jíž si je ostatně vědoma i stěžovatelka. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014; všechna zde uvedená rozhodnutí jsou dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz].
8. Nadto, při posuzování problematiky nákladů řízení, Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a k meritornímu přezkumu a zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích totiž Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98 , sp. zn. II. ÚS 130/98 , sp. zn. I.
ÚS 30/02 , sp. zn. IV. ÚS 303/02 , sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 131/08 ). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, k němuž by mohlo dojít v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 464/09 či sp. zn. II. ÚS 2608/09 ). Takovýmto (a ani jiným) deficitem, který by odůvodnil případný kasační zásah Ústavního soudu, ovšem stěžované rozhodnutí netrpí.
9. Krajský soud totiž napadené rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil, a proto Ústavní soud extrémní či svévolné vykročení ze zásad spravedlivého procesu neshledal. Opakovat přitom, co bylo přiléhavým způsobem vyloženo již krajským (a před ním též okresním) soudem, by Ústavní soud považoval za nadbytečné, a proto se omezí toliko na odkaz na odůvodnění stěžovaného rozhodnutí (srov. usnesení krajského soudu, body 5-6).
10. Krajský soud zde mj. vysvětlil, proč nebylo namístě uplatnit moderační právo dle § 150 o. s. ř., když poukázal na okolnost, že specifické okolnosti předmětné věci byly dostatečně zohledněny již tím, že stěžovatelka nehradila celou náhradu nákladů státu, byť procesně zavinila zastavení řízení. Tento právní závěr Ústavní soud, s přihlédnutím ke svému ústavnímu vymezení orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a zdrženlivosti v této agendě, neshledává žádný rozumný důvod jakkoliv věcně přehodnocovat a zpochybňovat.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Ludvík David v. r. předseda senátu