Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Anny Smetkové, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2023, č. j. 25 Cdo 830/2022-473, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a 1) DER Touristik CZ, a. s., se sídlem Babákova 2390/2, Praha 4, a 2) Jaroslava Smetky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka a vedlejší účastník 2) (manžel stěžovatelky) se po vedlejší účastnici 1) domáhali zaplacení částky 344 137 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o náklady spojené s léčením stěžovatelky za období od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017 ve výši 1 897 Kč a náhradu za majetkovou újmu vzniklou vynaložením finančních prostředků na zajištění základní obsluhy stěžovatelky ve výši 342 240 Kč za období od 1. 7. 2017 do 31. 7. 2017. Důvodem bylo zranění, ke kterému došlo na výletě organizovaném cestovní kanceláří - právní předchůdkyní vedlejší účastnice 1).
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") stěžovatelce rozsudkem ze dne 25. 1. 2021, č. j. 15 C 165/2018-344, vyhověl.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 7. 2021, č. j. 20 Co 198/2021-399, rozsudek soudu prvého stupně částečně potvrdil a částečně změnil tak, že žalobu co do částky 167 400 Kč zamítnul.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka 1) odmítl. V případě stěžovatelky dovolání odmítl pro vady, neboť stěžovatelka neformulovala žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud řešit, a Nejvyšší soud tak není oprávněn dovolání stěžovatelky věcně přezkoumat.
6. Stěžovatelka rekapituluje dosavadní rozhodnutí ve své věci a tvrdí, že Nejvyšší soud porušil její právo na soudní ochranu tím, že dovolání odmítl a nijak nereagoval na její právní argumentaci.
7. Stěžovatelka v dovolání odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020,
sp. zn. II. ÚS 664/19
(N 74/99 SbNU 406), který se již jejím nárokem v minulosti zabýval. Dále odkázala na jeden z rozsudků městského soudu, který v podobné věci přiznal stěžovatelce náhradu nákladů péče ve vyšším rozsahu, než městský soud v nyní posuzované věci. Stěžovatelka se sice ztotožňuje s názory soudů, že výše uplatňovaného nároku je určena volnou úvahou soudu, ale dodává, že taková úvaha musí být náležitě odůvodněna. V dovolání stěžovatelka upozorňovala na nejednotnou rozhodovací praxi odvolacího soudu. V ústavní stížnosti dále rekapituluje více než dvě desítky sporů, které v souvislosti s odškodněním za své zranění vede, a má za to, že výsledky soudních rozhodnutí jsou nepředvídatelné a nejednotné. Tvrdí, že rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, týkající se výše náhrady nesoběstačnému poškozenému za osobní péči poskytovanou rodinnými příslušníky nad rámec běžné rodinné spolupráce a solidarity, není souladné s předchozím nálezem Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 664/19
. Stěžovatelka ve svém dovolání nesouhlasila a nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy přistoupily k výkladu pojmu běžné manželské solidarity.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je otázka, zda dovolání podané stěžovatelkou proti rozsudku městského soudu trpělo vadami v podobě absence náležitostí dovolání vyžadovaných občanským soudním řádem.
10. Ústavní soud si proto vyžádal od obvodního soudu kopii podaného dovolání a konfrontoval jeho obsah s argumentací Nejvyššího soudu, který podrobně zdůvodnil, proč považoval dovolání stěžovatelky za vadné (strany 4 a 5 odůvodnění napadeného usnesení).
11. Stěžovatelka v úvodu dovolání dovozuje jeho přípustnost v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení "níže vymezené otázky hmotného práva, která byla dovolacím soudem v minulosti již řešena a má být řešena jinak". Stěžovatelka však v dovolání žádnou konkrétní právní otázku, ve vztahu k níž by následně formulovala jeden z předpokladů přípustnosti dovolání, neuvádí. Po rekapitulační části týkající se průběhu předchozího řízení stěžovatelka v dovolání dvakrát cituje pasáže z rozhodnutí městského soudu v jiné věci (sp. zn. 23 Co 34/2020) a poté rekapituluje obsah nálezu
sp. zn. II. ÚS 664/19
, resp. opět z něj rozsáhle cituje. Vlastní vymezení oné sporné právní otázky, kterou stěžovatelka v úvodu dovolání avizuje a kterou by měla předkládat dovolacímu soudu k posouzení, však v textu dovolání chybí. Není povinností dovolacího soudu, aby dovolací důvod (a tedy spornou právní otázku) sám formuloval či domýšlel a následně se pak s takovýmto (soudem formulovaným) tvrzením vyrovnával.
12. Ústavní soud proto v argumentaci Nejvyššího soudu neshledal pochybení. Ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatelka necituje příslušnou část svého dovolání ve snaze prokázat, že sporná "právní otázka hmotného práva" byla v dovolání skutečně formulována. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti uvádí výhrady vůči předchozímu postupu městského soudu, resp. výhrady vůči jeho nejednotné rozhodovací praxi, ale předmětem řízení o ústavní stížnosti je v tomto případě pouze to, zda dovolání skutečně trpělo vadami, které Nejvyšší soud stěžovatelce vytknul. Proti předchozím rozhodnutím by byla ústavní stížnost nepřípustná (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) a stěžovatelka je ani nenapadá. Proto i stěžovatelkou uváděná argumentace směřující vůči závěrům městského soudu, či vůči nejednotnosti jeho rozhodovací praxe nemá vliv na posouzení ústavnosti nyní napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
13. Ústavní soud tak uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadeného rozhodnutí i obsahu vyžádaného dovolání, nepřisvědčil stěžovatelce v názoru, že odmítnutím jejího dovolání Nejvyšším soudem byla porušena její ústavně zaručená práva.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu