III.ÚS 182/26 ze dne 26. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Radkem Nápravníkem, advokátem, sídlem Na Harfě 712/7, Praha 9, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. října 2025 č. j. 19 Co 223/2025-373, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a A. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, 2 a 4, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 27. 3. 2025 č. j. 7 C 21/2024-192, zamítl jak žalobu, kterou se stěžovatel domáhal snížení výživného pro vedlejšího účastníka - zletilého syna na částku 2 000 Kč měsíčně, tak i žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zrušení výživného pro vedlejšího účastníka, naposledy stanoveného rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 5. 2023 č. j. 0 P 10/2016-1875, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 12. 2023 č. j. 26 Co 267/2023-2068 (výrok I.) a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 63 319,71 Kč (výrok II.).
Okresní soud dospěl k závěru, že u stěžovatele nedošlo od posledního rozhodování o výživném k podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala zrušení vyživovací povinnosti či její snížení na 2 000 Kč. Poukázal na to, že stěžovatel v minulosti takové návrhy uplatňoval opakovaně, s týmiž námitkami, přičemž nyní přibyla pouze argumentace stran zhoršení zdravotního stavu v důsledku nehody. Již v minulosti bylo přitom stěžovateli přiznáno 60% snížení pracovní schopnosti, a přesto byla soudy dovozena životní úroveň odpovídající mj. výdělku nejméně 120 000 Kč měsíčně.
Stěžovatel je podle závěrů soudu stále velmi movitou osobou a na jeho celkových majetkových poměrech se nic zásadního nemohlo změnit, ostatně to ani neprokazoval.
3. Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žádost stěžovatele, aby mu byl pro řízení ustanoven zástupce (výrok I.), potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok II.) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 13 127,54 Kč (výrok III.). Po obsáhlém doplnění dokazování dospěl krajský soud k závěru, že stěžovateli se nepodařilo prokázat změnu poměrů v takovém rozsahu, aby odůvodňovala změnu rozhodnutí o výživném.
Stěžovatel podle soudu opakuje stále tytéž důvody, které měly mít podstatný vliv na zhoršení jeho majetkové situace a tedy snížení jeho možnosti plnit vyživovací povinnost vůči vedlejšímu účastníkovi (zejména opakovaně poukazuje na exekuce vedené pro neplacení výživného, snižování dotací či jejich nepřiznání, nízký příjem pouze z invalidního důchodu, daňové povinnosti plynoucí z rozsáhlého majetku). Se všemi námitkami se již soudy vypořádaly v předchozím řízení a dovodily, že nemají na plnění vyživovací povinnosti žádný vliv.
Soud připomněl, že nemovitý majetek stěžovatele je odhadován na 37 000 000 Kč (hodnota sadů s rakytníky, které bezplatně pachtuje ve prospěch své společnosti X). Přestože nyní došlo k odnětí certifikace společnosti a pozastavení výroby rakytníkových produktů, z rozhodnutí příslušných orgánů plyne, že se tak stalo v důsledku nedodržování podmínek nařízení Rady EU a dalších právních předpisů, což je třeba hodnotit v neprospěch stěžovatele. Jde-li o úraz stěžovatele, k němuž došlo v důsledku dopravní nehody dne 19.
7. 2024, soud z provedených důkazů uzavřel, že sice prodělal operaci a absolvoval rehabilitaci, ale nemá trvalé následky, resp. nemá omezení, která by jej limitovala v jeho podnikatelské činnosti. U vedlejšího účastníka soud zjistil, že řádně studuje 3. ročník SOÚ v L., obor elektrikář, nebylo zjištěno, že by studium úmyslně prodlužoval; stěžovatel vedlejšímu účastníkovi platí dlouhodobě výživné 45 - 50 Kč měsíčně.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel předně uvádí, že soud ignoroval jeho zásadní důkazní návrhy, rozhodl bez řádného seznámení se s důkazy a rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, zejména pokud jde o hodnocení jeho majetku. Soud navíc nijak neprověřoval majetek a příjmy vedlejšího účastníka. Nesouhlasí s výší výživného, kterou označuje jako "dlouhodobou devastaci jeho majetku". Uvádí, že soudy hodnotily jeho poměry velmi přísně, jeho majetek víceméně odhadují, avšak již dostatečně nezdůrazňují to, že je osobou invalidní, těžce nemocnou a zatíženou řadou exekucí.
5. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhoval odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, neboť jeho výkon má pro něj nenahraditelné a nevratné následky, způsobuje další exekuce a prohlubuje jeho zdravotní a sociální újmu.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud shledal v posuzované věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech.
8. Pokud jde o výši výživného, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že toto posouzení je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16
(N 114/81 SbNU 785)].
Soudy přitom nejsou povinny vycházet pouze z fakticity příjmů povinného a jeho reálných majetkových poměrů, ale také z potenciality příjmů, tj. příjmů, kterých by mohl dosahovat. Soudy tedy musí zkoumat i to, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika (§ 913 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "o. z."). Pro náležité posouzení majetkových poměrů musí soudy přihlédnout také k celkové sumě movitého a nemovitého majetku povinného a ke způsobu jeho života, resp. jeho životní úrovni [nález ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1356/16
(N 170/82 SbNU 647) či nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1578/23 , body 18 a 19].
9. Obdobně Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti vyzdvihuje, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (např. usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2821/18 ).
10. V nyní posuzované věci jde o rozhodování o návrhu na změnu výživného, resp. na zrušení vyživovací povinnosti stěžovatele k vedlejšímu účastníkovi. Otázka výše výživného přitom byla obecnými soudy řešena v minulosti opakovaně, přičemž naposledy bylo výživné stanoveno rozhodnutím soudu ze dne 18. 12. 2023, a to ve výši 30 000 Kč (s účinností od 1. 10. 2023; 20 000 Kč k rukám vedlejšího účastníka a 10 000 Kč na jeho bankovní účet). Obecné soudy proto byly nyní povinny zkoumat, zda nastala taková podstatná změna poměrů, která odůvodňovala změnu výše výživného, resp. jeho zrušení.
11. Ústavní soud po prostudování napadeného rozsudku, jakož i rozhodnutí jemu předcházejícího, ověřil, že krajský soud nejen že neshledal podstatnou změnu poměrů, ale své závěry řádně a logicky zdůvodnil. Přihlédl mj. i k tvrzeným zdravotním problémům a z nich plynoucím omezením stěžovatele či sníženým výnosům z podnikání. Podle krajského soudu nastaly u stěžovatele od posledního rozhodnutí o výživném pouze dvě změny - stěžovateli, resp. jeho společnosti, byla odňata certifikace a byla pozastavena výroba rakytníkových produktů (od 4. 4. 2025). V tomto směru však soud zdůraznil, že jde o přímý důsledek jednání samotného stěžovatele, který nedodržoval příslušná nařízení, a proto jej hodnotil v jeho neprospěch (pozn.: krajský soud pravděpodobně nedopatřením nepoukázal na § 913 odst. 2 o. z., ale na § 915 odst. 2 tamtéž - viz bod 20 napadeného rozsudku).
Obdobně krajský soud nepřehlédl, že stěžovatel byl po určitou dobu v pracovní neschopnosti následkem úrazu, nemá však žádné trvalé následky a případná zdravotní omezení nijak neovlivňují výkon jeho podnikatelské činnosti. Žádná z těchto skutečností podle soudu nemůže mít vliv na jeho vyživovací povinnosti k vedlejšímu účastníkovi; krajský soud neuvěřil, že by jediným příjmem stěžovatele byl invalidní důchod, neboť stěžovatel po celou dobu vedení řízení disponuje velmi rozsáhlým majetkem (zejména pozemky, které užívá bezplatně jím vlastněná společnost).
12. Dále je třeba připomenout, že Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích o ústavních stížnostech téhož stěžovatele konstatoval, že obecné soudy se jeho majetkovými poměry řádně zabývaly a jejich závěry o výši výživného byly dostatečně odůvodněny poukazem na vlastnictví stěžovatele k desítkám nemovitostí a jeho podnikání v rámci společnosti X (srov. usnesení ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. I. ÚS 2075/20 či ze dne 1. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 573/24 ). I v nyní posuzované věci se přitom obecné soudy řádně zabývaly situací stěžovatele, a to nejen co se majetkové stránky týče a řádně posoudily podstatná kritéria pro rozhodnutí o změně výživného.
V jejich závěrech nelze shledat nic neústavního, co by nyní odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Naopak jde o pokračující polemiku stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů, o čemž svědčí i četnost jím uplatňovaných návrhů; stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, že záhy po vydání napadeného rozsudku podal nový návrh na změnu výše výživného, resp. jeho zrušení, a to již dne 1. 11. 2025. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů či nastínění vlastního právního názoru však sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 26. března 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu