Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele M. N. T., t. č. ve Věznici Všehrdy, zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. dubna 2025, č. j. 6 To 128/2025-39, a usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. března 2025, č. j. 52 PP 10/2025-33, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Zároveň stěžovatel požádal, aby jeho ústavní stížnost projednal Ústavní soud přednostně podle § 39 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dva tresty v trvání 3 let a 36 měsíců). Stěžovatel podle okresního soudu splnil podmínku prokázání polepšení, neboť je věznicí hodnocen kladně a dostal 7 kázeňských odměn. Nezneužil přerušení výkonu trestu a realizaci návštěvy mimo věznici. Pozitivní trend ve stěžovatelově chování tedy nadále trvá. Relevantní je však ve stěžovatelově případě i jeho trestní minulost. Po odsouzení k několika alternativním trestům byl obviněn pro trestný čin zpronevěry. I poté však pokračoval v páchání další majetkové trestné činnosti a byl vzat do vazby. U hlavního líčení uvedl, že si uvědomil hloupost svého jednání, projevil lítost a ochotu věnovat se své rodině. Z vazby byl propuštěn a soud jej odsoudil k podmíněnému trestu. I po tomto odsouzení však stěžovatel opakoval obdobnou trestnou činnost v desítkách případů. Přes pozitivní chování ve věznici nelze tedy odhlédnout od toho, že stěžovatel v rámci zkušební doby po dobu dvou let intenzivně a sofistikovaně páchal trestnou činnost, v čemž mu nezabránil ani výkon sedmiměsíční vazby, ani běžící a skončená trestní řízení, a konečně ani aktivně učiněná lítost a slib změny životního stylu. Proto je podle soudu nutné, aby v pozitivním úsilí pokračoval delší dobu, aby byla splněna i podmínka prognózy vedení řádného života.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Vzhledem ke stěžovatelově trestní minulosti (podrobně popsané v usnesení okresního soudu) a nefunkčnosti výchovného působení na stěžovatele je podmínka pozitivní prognózy podle krajského soudu velmi problematická. Funkční sociální zázemí měl stěžovatel i v minulosti a ani to jej neodradilo od páchání úmyslné trestné činnosti. I z jinak pozitivní zprávy věznice vyplývá střední riziko recidivy. Samotné dobré chování ve výkonu trestu k podmíněnému propuštění nepostačuje. Okresní soud nehodnotil trestní minulost izolovaně a obecně, při hodnocení vývoje stěžovatelova chování přihlédl ke zcela konkrétním okolnostem. K dostatečnému závěru o pozitivní prognóze chování stěžovatele na svobodě bude tedy nutné delší působení výkonu trestu, včetně navázání spolupráce s organizacemi zajišťujícími odsouzeným pomoc s resocializací na svobodě.
4. Stěžovatel namítá, že soudy pouze hledaly zástupné důvody pro zamítnutí jeho žádosti a svévolně tak rozšířily zákonné podmínky pro podmíněné propuštění. Nesplnění podmínky prognózy vedení řádného života soudy spojily téměř výlučně s předchozí trestnou činností, za jejíž spáchání stěžovatel nyní vykonává trest odnětí svobody. Návrh soudy označily za předčasný, přestože časové úseky pro možnost vyhovění žádosti stanovil zákonodárce. Stěžovateli přitom nelze přičítat k tíži povahu spáchané trestné činnosti a fakticky tím prodlužovat zákonem stanovenou dobu. Soudy tak stěžovateli stanovily další podmínku, která však není v zákoně. V daném případě jde navíc o porušení zákazu dvojího přičítání. K výtce krajského soudu o stěžovatelově sklonu páchat trestnou činnost stěžovatel uvádí, že mnohdy k trvalé změně chování dojde až prvním výkonem trestu odnětí svobody. Ostatně i soudy častěji podmíněně propouští tzv. prvotrestané. Zcela jednoznačný závěr o prognóze vedení řádného života nelze učinit téměř u nikoho, neboť to je podstatou prognózy. Pokud soudy potvrzují stěžovatelovo polepšení, mohou těžko obhajovat absenci pozitivní prognózy.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. To platí i ve věcech přezkumu rozhodnutí o návrzích na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V souvislosti se stanovením mezí ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (srov. nálezy ze dne 22.
3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 , nebo ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 , či např. usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 75/13 , ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2832/13 , nebo ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2478/14 ). Posouzení naplnění podmínek pro propuštění odsouzeného je v diskreci obecných soudů, které jsou limitovány obecnými ústavními zásadami jejich rozhodování (např. zákazem svévole).
8. Podle Ústavního soudu podmíněné propuštění představuje výjimku z pravidla výkonu celého spravedlivě a podle zákona vyměřeného trestu, jenž se automaticky nezkracuje pouze slušným (tedy normálním) chováním během určité části výkonu tohoto trestu (srov. nález ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1804/21 , nebo usnesení ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2420/21 ). Ke splnění podmínek pro zrychlené ukončení výkonu trestu je podle Ústavního soudu zásadní, aby odsouzený prokázal, že výkon trestu odnětí svobody se stal nadbytečným (srov. např. usnesení ze dne 3.
3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2073/19 ). Obtíže, které jsou u některých odsouzených (např. recidivistů) s tímto prokazováním nabyté důvěry logicky spojené, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného a lze je chápat jako přípustný důsledek odpovědnosti za jejich předchozí opakované kriminální chování. Podle Ústavního soudu je v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno ohledně zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se zásada presumpce automatické nápravy, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti (srov. např. usnesení ze dne 20.
9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2891/16 ).
9. Při posouzení naplnění podmínek prokázání polepšení a prognózy vedení řádného života, je úkolem Ústavního soudu přezkoumat, zda kritéria, která soudy v obecné rovině zvolily při stanovení předpovědi chování odsouzeného, odpovídají svým obsahem této zákonné podmínce, případně zda neopomněly zohlednit jiná podstatná kritéria. Ke kasaci soudních rozhodnutí v minulosti přistoupil Ústavní soud zejména tehdy, uplatnily-li soudy určitá kritéria, která se stanovením takové prognózy vůbec nesouvisela (či souvisela jen okrajově), popř. je aplikovaly předpojatým způsobem bez důkazní opory (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18 ). Žádné takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
10. Stěžovatel se svou argumentací pokouší stavět Ústavní soud do role další soudní instance, které předkládá svůj vlastní náhled a zdůrazňuje pozitivní okolnosti, svědčící pro jeho propuštění, avšak přehlíží argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích. Z obsahu napadených rozhodnutí především vyplývá, že soudy zohlednily všechny (tedy i pozitivní) skutečnosti, které vyšly v daném řízení najevo. Negativní skutečnosti přitom nehodnotily formalisticky či paušálně, jak namítá stěžovatel a zapovídá judikatura Ústavního soudu.
11. Ani z judikatury, které se stěžovatel dovolává, nelze dovodit, že by soudy nesměly přihlížet k trestní minulosti odsouzeného. Veškerá judikatura Ústavního soudu uvádí opak. Nástupem výkonu trestu se z odsouzeného nestává "nepopsaný list", který má požívat presumpce nápravy. Předchozí stěžovatelovo chování je naopak nejdůležitějším vodítkem o příčinách páchání trestné činnosti a druzích výchovného působení a chování stěžovatele, které může vést k jeho skutečné osobnostní proměně. Svou rozhodovací činností Ústavní soud obecným soudům zapovídá, aby nečinily překážku vyhovění žádosti o podmíněné propuštění z prostého faktu trestní minulosti, je-li zjevné, že u odsouzeného došlo k trvalé pozitivní proměně.
K takovému závěru však u stěžovatele nebylo možné dospět. Soudy hodnotily stěžovatelovu trestní minulost nikoliv jako právní překážku jeho podmíněného propuštění, nýbrž důkladně rozebraly a vyhodnotily její "skutkový" základ. Z něj dovodily, že změnu ve stěžovatelově chování nepřivodily ani alternativní tresty, ani vyjádřená lítost a sliby (obdobně formulované jako v ústavní stížnosti) a dokonce ani několika měsíční pobyt ve vazbě, který je podle Ústavního soudu srovnatelný s pobytem ve výkonu trestu, jehož výchovného působení se stěžovatel dovolává nyní.
Drtivá většina okolností, kterých se stěžovatel nyní dovolává, tak byly v jeho životě přítomny i v relativně nedávné minulosti a přesto stěžovatele neodradily od opakovaného páchání úmyslné trestné činnosti. V takové specifické situaci je podle Ústavního soudu pochopitelné a souladné se zákonem, vyjadřují-li soudy jistou míru skepse nad tím, že by tytéž okolnosti aktuálně prokazovaly dostatečnou změnu ve stěžovatelově chování. Popsané zohlednění trestní minulosti odsouzeného je naplněním závěrů výše uvedené judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatel ve své argumentaci přehlíží, že pozitivní skutečnosti, které stěžovatel skutečně naplnil, mají i svůj důležitý časový "rozměr". Jinak řečeno, pro posouzení eliminace rizika vedení řádného života není důležité jen to, v jakém stavu je život odsouzeného v okamžiku rozhodování o jeho žádosti, nýbrž i skutečnost, jak dlouho dokáže odsouzený převahu pozitivních skutečností udržet. Proces resocializace není "běh" k dosažení jednoho konkrétního bodu (dostatečné množství odměn, dostatečný výdělek, apod.).
Zvážení míry rizika, že odsouzený po propuštění nebude ve svém pozitivním úsilí pokračovat, je zvlášť důležitá u těch odsouzených, kteří již v minulosti prokázali snahu po řádném životě, jež se však krátce po propuštění ukázala nikoliv trvalá, tak jako v případě stěžovatele. Přísnější požadavek dlouhodobosti vedení řádného života vůči některým odsouzeným není podle Ústavního soudu svévolným obcházením v zákoně zakotvených lhůt pro možnost podat žádost o podmíněné propuštění. Konečné požadavky pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění mohou být podle Ústavního soudu individualizované s ohledem na osobnost každého jednotlivého odsouzeného.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Připojené žádosti o přednostní projednání Ústavní soud nevyhověl, neboť její odůvodnění neobsahovalo žádné výjimečné okolnosti (pouze možnost péče o nezletilou dceru), které by jeho vyhovění odůvodňovaly.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu