Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Hruškové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. března 2024 č. j. 28 Co 19/2024-166 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2024 č. j. 28 Co 19/2024-181, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městyse Netvořice, sídlem Mírové náměstí 19, Netvořice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 4. 10. 2023 č. j. 8 C 185/2022-116, který vyhověl žalobě stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi o zdržení se zásahů do vlastnického práva (výrok I). Vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit stěžovatelce na nákladech odvolacího řízení 6 534 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce stěžovatelky.
3. Stěžovatelka nesouhlasila s výrokem o výši nákladů odvolacího řízení. Podle jejího názoru odvolací soud nesprávně nepřiznal náhradu za jeden úkon právní služby spočívající v účasti na soudním jednání dne 27. 3. 2024, při kterém byl vyhlášen rozsudek odvolacího soudu, a účastnil se jej substituční zástupce stěžovatelky. Proto podala k soudu žádost, aby vydal doplňující/opravné usnesení, kterým rozhodne i o chybějícím úkonu právní služby.
4. Krajský soud v Praze napadeným usnesením návrh stěžovatelky na opravu části výroku II rozsudku týkající se výše nákladů zamítl (výrok I) a zamítl i návrh stěžovatelky na doplnění rozsudku (výrok II).
5. Stěžovatelka namítá, že soud zneužil svou pravomoc, když odmítl nápravu svého pochybení a dopustil se "odmítnutí spravedlnosti". V napadeném usnesení postrádá odůvodnění. Připomíná, že v obdobné věci Nejvyšší správní soud doplnění svého rozsudku provedl.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak zčásti není.
7. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
8. Odvíjí-li stěžovatelka počátek běhu lhůty pro podání části ústavní stížnosti směřující proti nákladovému výroku rozsudku Krajského soudu v Praze až od doručení usnesení Krajského soudu v Praze, činí tak zjevně neopodstatněně. Tímto usnesením krajský soud zamítl návrh stěžovatelky na doplnění rozsudku krajského soudu a na opravu části výroku II rozsudku.
9. Doplňkové usnesení (výrok o jeho zamítnutí) je právně samostatné, neboť podle § 166 odst. 3 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. návrh na doplnění se nedotýká právní moci ani vykonatelnosti výroků původního usnesení; z tohoto důvodu lhůta pro podání ústavní stížnosti neběží znovu od právní moci doplňujícího usnesení (či snad od jeho doručení).
10. Lhůtu k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku rozsudku nelze odvíjet ani od doručení usnesení o zamítnutí návrhu na opravu rozsudku. Návrh na opravu v posuzované věci nelze považovat za "jiný procesní prostředek k ochraně práva" ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jeho uplatnění tak nemohlo vést k zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2033/12 ze dne 21. 11. 2013).
11. Rozsudek krajského soudu byl advokátu zastoupené stěžovatelky doručen dne 22. 4. 2024. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatelka podala k přepravě dne 26. 6. 2024, učinila tak po uplynutí dvouměsíční lhůty podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
12. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení usnesení krajského soudu, kterým byly zamítnuty její návrhy na opravu a doplnění rozsudku krajského soudu, ústavní stížnost byla v této části podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádné takové prostředky neměla k dispozici.
13. Změny nákladového výroku rozsudku se stěžovatelka v posuzované věci nemohla úspěšně domoci návrhem na doplnění ve smyslu § 166 o. s. ř. Krajský soud totiž rozsudkem rozhodl o celém předmětu řízení i o nákladech řízení. Doplnění již jednou přiznané výše nákladů řízení se nelze domáhat uplatněním návrhu podle uvedeného ustanovení. Tento závěr lze vyčíst z odůvodnění usnesení krajského soudu. Na správnosti tohoto závěru, se kterým se Ústavní soud ztotožňuje, nemůže nic změnit usnesení Nejvyššího správního soudu v jiné kauze, která s nyní posuzovanou věcí nesouvisí. Ústavní soud není povolán v tomto řízení k přezkumu zmiňovaného usnesení Nejvyššího správního soudu. Zákonné úpravě a jejímu účelu odpovídá výrok a odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu.
14. Krajský soud nepochybil, když napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na vydání opravného usnesení. To slouží výhradně k opravám chyb v psaní a počtech a jiných zřejmých nesprávností. Skrze opravné usnesení však nelze revidovat vlastní obsah opravovaného rozhodnutí, ať již ve výroku či odůvodnění, neboť by takový postup odporoval požadavkům spravedlivého procesu jako je právní jistota a kontradiktornost řízení. Domáhala-li se tedy stěžovatelka daným návrhem na vydání opravného usnesení zvýšení jí přiznaných nákladů řízení, neboť nesouhlasí s tím, že krajský soud do nich nezahrnul úhradu za jeden úkon právní služby, nemohla být úspěšná.
Nejednalo se totiž o zřejmou nesprávnost, nýbrž o odlišný názor stěžovatelky na počet úkonů právní služby, za který jí náleží náhrady, tedy o aplikaci ustanovení občanského soudního řádu o náhradě nákladů řízení a advokátního tarifu. Lze tak přisvědčit odůvodnění usnesení krajského soudu, že o zjevnou nesprávnost se nejedná, když výrok o nákladech řízení je v souladu s jeho odůvodněním.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným usnesením krajského soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky.
16. Z výše uvedeného plyne, že ústavní stížnost je zčásti návrhem podaným po zákonem stanovené lhůtě a zčásti návrhem zjevně neopodstatněným, a proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu