Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 23. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou v Praze 10, Kralická 1007/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. dubna 2007, čj. 7 C 382/2006-39, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku obecného soudu. Napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na Společenství vlastníků jednotek domu Smolenská 23 na zaplacení částky 1 485,- Kč, a to z titulu přeplatku za služby poskytované s užíváním bytové jednotky. Stěžovatelka rozsudku vytýká, že jím bylo porušeno její základní právo podle čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Obvodní soud se ve svém rozsudku dopustil řady závažných rozporů v důkazní oblasti a navíc vykonstruoval rozdělením její věci do dvou věcí spor, o který stěžovatelka vůbec neusilovala. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech, jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (viz např. III. ÚS 405/04 , Sb.n.u.ÚS, sv. 34, str. 421). Tak tomu je očividně i v tomto případě. Stěžovatelka jako ústavněprávní argument vznáší námitku, že obecný soud neprovedl některé navržené důkazy, a jiné důkazy naopak interpretoval svévolně.
Ústavní soud v napadeném rozhodnutí ani neshledal extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, ani neshledal, že by k závěrům, k nimž obecné soudy došly, nebylo možno dojít žádnou možnou interpretací důkazů, které byly před obecnými soudy provedeny. Rozhodnutí obecného soudu je naopak detailně odůvodněno, a nezavdává proto žádný důvod pro jakoukoliv pochybnost ústavněprávní povahy. Není proto v kompetenci Ústavního soudu rozhodnutí obecného soudu znovu přezkoumávat v duchu skutkových teorií, které v ústavní stížnosti snáší stěžovatelka, neboť ústavní stížnost nenahrazuje a nemůže nahrazovat odvolání, které nebylo s ohledem na žalovanou částku přípustné.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. srpna 2007
Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu