Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Karoliny Soilis, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2024, č. j. 8 As 95/2023-68, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2023, č. j. 5 A 5/2020-116, rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 13. 11. 2019 č. j. 164/2019-190-TAXI/5 a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních agend, ze dne 5. 3. 2019 č. j. MHMP 405255/2019 a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních agend, ze dne 12. 11. 2018 č. j. MHMP 1827379/2018, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva dopravy a Magistrátu hl. m. Prahy, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Klíčovou otázkou v posuzované věci je, zda pokuta uložená stěžovatelce v přestupkovém řízení byla přiměřená z hlediska délky správního řízení, jakož i to, zda spojení dvou původně oddělených řízení nezasáhlo do jejích shora uvedených základních práv.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka provozuje přepravu osob prostřednictvím platformy Uber. Magistrát hl. m. Prahy (dále jen "magistrát") svými rozhodnutími ze dne 12. 11. 2018 a ze dne 5. 3. 2019 shledal stěžovatelku vinnou z porušení zákona o silniční dopravě. Stěžovatelka se proti oběma rozhodnutím odvolala, Ministerstvo dopravy, odvolací správní orgán, svým usnesením ze dne 8. 11. 2019 obě odvolací řízení spojil do společného řízení. V záhlaví tohoto rozhodnutí následně podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu nahradil výroky těchto dvou rozhodnutí magistrátu společným výrokem. Dle společného výroku A) se stěžovatelka dopustila přestupku podle § 35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě, neboť v rozporu s § 9 odst. 2 písm. a) tohoto zákona nezajistila, aby byl při poskytování taxislužby ve dnech 11. 4. 2018, 19. 6. 2018 a 23. 7. 2018 ve vozidlech přítomen doklad či jeho kopie o oprávnění k podnikání. Dále Ministerstvo dopravy rozhodlo, že se stěžovatelka dopustila přestupku podle § 35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě, neboť v rozporu s § 21 odst. 1 tohoto zákona provozovala ve dnech 11. 4. 2018, 19. 6. 2018, 27. 6. 2018 a 23. 7. 2018 taxislužbu vozidly, která nebyla zapsána v evidenci vozidel taxislužby. Výrokem B) svého rozhodnutí uložilo Ministerstvo dopravy stěžovatelce pokutu ve výši 525 000 Kč, a to podle § 35 odst. 6 písm. a) a b) zákona o silniční dopravě, ve spojení s § 46 odst. 1 a 2 přestupkového zákona.
4. Uvedené rozhodnutí Ministerstva dopravy stěžovatelka napadla žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou (výrok I.) a zároveň žádnému účastníku řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení (výroky II. a III.). Městský soud se zabýval otázkou zákonnosti a ústavnosti procesního spojení dvou řízení a dospěl k závěru, že uvedený procesní krok odpovídá zákonné úpravě zakotvené v § 88 odst. 3 přestupkového zákona, jakož i § 140 odst. 1 správního řádu, který umožňuje správnímu orgánu spojit řízení, povede-li to k hospodárnosti. Městský soud zdůraznil, že stěžovatelka spojení těchto dvou svých řízení sama navrhovala. Městský soud dospěl k závěru, že spojením řízení nebyla porušena zásada dvojinstančnosti řízení, neboť stěžovatelka proti oběma prvoinstančním rozhodnutím podala samostatná odvolání, jimiž se odvolací správní orgán zabýval v žalobou napadeném rozhodnutí. Městský soud se dále zabýval i námitkou nepřiměřené délky řízení ve vztahu k výši uložené pokuty. I v případě této námitky dospěl k závěru, že je nedůvodná, neboť zohlednění délky řízení není povinné v rámci správního řízení, nadto v konkrétním případě nelze konstatovat, že by délka správního řízení byla natolik nepřiměřená (přibližně 15 měsíců), že by vyžadovala kompenzaci v podobě snížení uložené pokuty. Městský soud vypořádal i další námitky stěžovatelky, které vyhodnotil jako nedůvodné. Tyto však nebyly vzneseny v ústavní stížnosti, a tudíž Ústavní soud považuje za nadbytečné je rekapitulovat.
5. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, jež byla Nejvyšším správním soudem jako nedůvodná zamítnuta (výrok I.) a zároveň žádnému účastníku řízení Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení (výroky II. a III.).
6. Stěžovatelka namítá nepřiměřenost uložené pokuty s ohledem na délku správního řízení. Postup obecných soudů odmítající kompenzaci nepřiměřené délky řízení v rámci ukládaného trestu zcela porušuje základní principy právního státu a spravedlivého procesu. Stěžovatelka odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), jež považuje zmírnění trestu za dostatečnou nápravu porušeného práva. Jelikož jde v případě řízení o přestupku též o tzv. trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je možno kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení i prostředky vlastními právu trestnímu. To, co je povinné pro trestní soudy, musí být povinné i pro správní orgány rozhodující o přestupcích stěžovatelky. Stěžovatelka nadto poukazuje na § 94 zákona o přestupcích, který zakotvuje, že správní orgán vydá rozhodnutí nejpozději do 60 dnů od zahájení řízení, což v jejím případě zjevně dodrženo nebylo, a tudíž je zřejmé, že délka řízení přiměřená nebyla.
7. Svou další námitkou stěžovatelka napadá procesní postup odvolacího správního orgánu, který v závěru odvolacího řízení spojil dvě přestupková řízení vedená před magistrátem, čímž měl porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelce bylo sděleno spojení věcí až před vydáním samotného rozhodnutí odvolacího správního orgánu, takže tato vůbec neměla možnost se k tomuto procesnímu kroku jakkoliv vyjádřit. Stěžovatelka uvádí, že spojením těchto dvou řízení do jednoho došlo ke změně ve výši trestu, přičemž stěžovatelka neměla možnost se do uloženého trestu odvolat.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
10. Svou první námitkou se stěžovatelka domáhá kompenzace za namítanou nepřiměřenou délku správního řízení, touto kompenzací by mělo být snížení uložené pokuty. Stěžovatelce lze přisvědčit, že řízení o přestupcích lze skutečně považovat za řízení o tzv. trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí, na něž v tomto bodě odkazuje, podotýká, že odvolává-li se stěžovatelka na judikaturu ESLP, měla by mít taktéž na zřeteli, že tato judikatura (např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Süßmann proti Německu, ze dne 16.
9. 1996 č. 20024/92) vytyčuje kritéria, po jejichž zhodnocení lze dovodit, zda délka řízení byla nepřiměřená či nikoliv. Těmito kritérii jsou složitost věci, postup orgánů státu, postup účastníka řízení a význam věci pro stěžovatele. Ústavní soud v posuzované věci ve vztahu ke zmíněným kritériím poukazuje zejména na mnohost přestupků, jichž se stěžovatelka dopustila (viz bod 3 tohoto usnesení), což přispívá k náročnosti a složitosti věci a délka řízení se při mnohosti skutků prodlužuje. V posuzované věci nelze dovodit, že by délka řízení i s ohledem na pořádkové lhůty stanovené ve správním řádu byla nepřiměřená, a to zejména s přihlédnutím právě ke složitosti věci dané mnohostí stěžovatelčiných přestupků a významem věci pro stěžovatelku, která žádný zvláštní zájem neuvedla.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně aproboval uvedené závěry (viz např. usnesení ze dne 15. 9. 2021 sp. zn. I. ÚS 1962/21 anebo usnesení ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 2031/21 ), když neshledal zásah do práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny v případech, kdy řízení trvalo přibližně stejnou dobu jako v případě stěžovatelky.
11. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že délku správního řízení soud zohlednit nemusí, resp. k jejímu zohlednění by mělo dojít, je-li významnou z hlediska individualizace trestu, tedy pokud by se trest jevil být ve světle dalších okolností případu nespravedlivý, což však v posuzované věci nenastalo. ESLP nevyvodil z čl. 6 odst. 1 Úmluvy právo jednotlivce na zmírnění trestu v případě nepřiměřené délky řízení. Tato kompenzace je dobrovolná a pro trestní soudnictví, kde zákonodárce zakotvil povinnost zohledňovat nepřiměřenou délku řízení při ukládání trestu, je žádoucí zejména z důvodu možného zásahu do osobní svobody jednotlivce, což je základní právo, které bývá považována za východisko všech ostatních základních práv a svobod, jež tak mohou být považována za práva z něj odvozená.
12. Svou druhou námitkou stěžovatelka napadá procesní postup odvolacího správního orgánu, který v závěru odvolacího řízení spojil dvě přestupková řízení vedená před magistrátem, čímž měl porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní soud i tuto námitku hodnotí jako zjevně neopodstatněnou. Procesní rozhodnutí, jehož účelem byla právě spěšnost správního řízení a procesní ekonomie, jež nota bene bylo iniciováno i samotnou stěžovatelkou, není způsobilé zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv či svobod.
Ministerstvo dopravy se zabývalo oběma odvoláními stěžovatelky, zároveň stěžovatelce byla zachována možnost brojit proti tomuto procesnímu rozhodnutí, jakož i proti rozhodnutí v meritu věci, formou správní žaloby, čehož stěžovatelka využila. Žádná procesní práva jí tímto dílčím procesním rozhodnutím upřena nebyla. Nadto stěžovatelka zcela opomíjí, že právě v důsledku tohoto namítaného procesního postupu fakticky došlo ke snížení sankce, která jí byla uložena. Nebyla-li by řízení spojena, stěžovatelka by musela uhradit pokutu ve výši celkem 600 000 Kč, kdežto v důsledku zásad uplatňovaných při ukládání sankcí při mnohosti přestupků ve společném řízení bylo nutno výši pokuty snížit.
Spojení jejích věcí do společného řízení tedy bylo stěžovatelce ku prospěchu, a to nejen z hlediska výše uložené pokuty, ale i z hlediska (namítané) délky řízení.
13. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu