Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Františkem Jarošem, advokátem, sídlem Antonína Dvořáka 287, Turnov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2024, č. j. 21 Co 126/2024-377, a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 11. 2023, č. j. 0 P 171/2016-318, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2024, č. j. 0 P 171/2016-327, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a R. J., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Klíčovou otázkou v posuzované věci je to, jakým způsobem a do jaké míry zohledňovat názor dítěte při úpravě styku rodiče s téměř dospělým dítětem ve světle čl. 32 odst. 4 Listiny.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud"), ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2024, byl zamítnut návrh stěžovatele (otce nezletilých synů M. a T.) na změnu poměrů nezletilých dětí (výrok I.); výživné stanovené rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 5. 2016 bylo zvýšeno, jak je uvedeno v tomto výroku (výrok II.); stěžovateli bylo uloženo uhradit dlužné výživné za období od 1. 9. 2020 do 30. 11. 2023 (výrok III.); stěžovateli byl umožněn styk s nezl. T. v roce 2024 vždy v neděli od 8:30 hodin do 18:00 hodin v konkrétních kalendářních týdnech (výrok IV.); návrh stěžovatele na úpravu styku k nezl. M. byl zamítnut (výrok V.); návrh stěžovatele u obou nezletilých na určení vzdělávání ve školském zařízení byl zamítnut (výrok VI.); návrh vedlejší účastnice na nahrazení souhlasu stěžovatele se změnou speciálně pedagogického centra u obou nezletilých byl zamítnut (výrok VII.); soud schválil právní jednání vedlejší účastnice týkající se dispozic s finančními prostředky uloženými na účtech obou nezletilých (výrok VIII.); návrh stěžovatele na vložení veškerých finančních prostředků obou nezletilých na účet u třetí finanční instituce byl zamítnut (výrok IX.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok X.).
4. Okresní soud při svém rozhodování vycházel z následujících skutečností. V roce 2016 byla schválena soudem dohoda rodičů, podle které byly obě děti svěřeny do péče vedlejší účastnice, stěžovateli bylo stanoveno výživné. O styku synů s otcem nebylo nikdy meritorně rozhodováno. Dne 10. 8. 2022 podal stěžovatel návrh na určení styku s nezl. M., neboť se nepodařilo nastavit pravidelný styk, rámcově v rozsahu několika hodin týdně. Stěžovatel podal další návrh na určení vzdělávání obou chlapců ve školském zařízení v denním studiu, tj. nikoliv formou domácího vzdělávání jako tomu bylo doposud a konečně při jednání dne 31.
10. 2023 vznesl návrh střídavé výchovy pro oba syny. U obou chlapců byla diagnostikována porucha autistického spektra s poruchou interakcí a komunikace, avšak psychický stav obou chlapců je možno označit za stabilizovaný. Chlapci se se stěžovatelem stýkají spíše nárazově podle toho, jak má stěžovatel směny jako strojvedoucí. Vzhledem k diagnóze je nepředvídatelnost styku pro chlapce stresující a náročná. Stěžovatel psychické potíže a diagnózu chlapců spíše bagatelizuje. Nezl. T. aktivity se stěžovatelem přijímá pozitivně, kdežto starší M.
otce odmítá a kontakt si nepřeje. Soud několikrát zjistil názor nezl. M. k věci, a to i prostřednictvím orgánu sociálně právní ochrany dětí. Dospěl k závěru, že nezl. M. je velmi inteligentní chlapec, i přes svou diagnózu Aspergerova syndromu velmi dobře komunikoval a sděloval jasně a rozhodně své názory na styk se stěžovatelem. Uvedl, že kdyby to šlo, nechtěl by se stěžovatelem stýkat vůbec. Taktéž se jasně vyjádřil v tom smyslu, že vedlejší účastnice mu ve styku nebrání, naopak by jej uvítala.
U nezl. M. byly zjištěny psychosomatické obtíže spočívající v silných bolestech hlavy, které pramení z nátlaku stěžovatele na M., aby se s ním stýkal. Soud provedl důkaz několika lékařskými zprávami od ošetřujících lékařů a dalších odborníků, z nichž dle interpretace okresního soudu vyplynulo, že není vhodné na nezl. M. vyvíjet tlak ohledně styku se stěžovatelem, neboť to vede k opakovanému přetěžování nezletilého a k afektivnímu jednání.
5. Stěžovatel i vedlejší účastnice napadli rozsudek okresního soudu odvoláními. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu ve výrocích I., V., VI., VII., VIII. a IX. potvrdil (výrok I.). Krajský soud dále ve výroku II. a III. změnil rozsudek okresního soudu tak, že snížil výši dlužného výživného z důvodu faktické chyby na straně okresního soudu i částku měsíčního výživného s účinností od 1. 9. 2023 (výrok II.). Krajský soud zároveň určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem (výrok III.).
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud zdůraznil zájem nezletilého dítěte, který je nadřazen zájmům rodičů. V tomto ohledu zdůraznil, že oba nezletilí jsou dlouhodobě v péči matky, kde objektivně prospívají, jsou v ní i subjektivně spokojeni a nepřejí si změnu. Vedlejší účastnice zajišťuje sama jejich zvýšené potřeby dané autistickým onemocněním (zejména domácí výuku ale i četné návštěvy u lékařů a terapeutů). U stěžovatele krajský soud zdůraznil, že nemá bytové ani pracovní podmínky nastavené pro střídavou péči, nadto se s oběma syny v minulosti stýkal spíše zřídka, přibližně jednou měsíčně a bez přespání.
Nezl. M., t. č. ve věku 16 let, tedy v době takřka již dospělosti, se navíc zcela zřetelně vyjádřil v tom smyslu, že se se stěžovatelem stýkat nechce a krajský soud zdůrazňuje, že tento názor je nutno upřednostnit před přáním stěžovatele. Za takové situace krajský soud uzavřel, že není v nejlepším zájmu dítěte nezletilého M. jej nutit ke styku se stěžovatelem.
6. Stěžovatel namítá, že se již od roku 2022 marně domáhá styku s nezl. M. Stěžovatel je toho názoru, že u něj dochází ke vzniku syndrom zavrženého rodiče, kdy nezletilý není již zvládán ani vedlejší účastnicí. Na tuto skutečnost upozornila i odborná vyjádření, však soudy k závěrům těchto listin nepřihlédly. Obecné soudy takto braly v potaz pouze vyjádření nezl. M. a nikoliv právo stěžovatele na styk se svým dítětem. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 4247/18 , který uvádí, že důvodem pro nerozšíření styku nemůže být obecný poukaz na nevhodnost změny zažitého a fungujícího režimu styku.
7. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že oba nezletilí nemají téměř žádný styk s vnějším světem, zejména se svými vrstevníky. Veškerý čas tráví pouze s vedlejší účastnicí a jejím otcem, dědečkem nezletilých. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že nesouhlasí s dalším domácím vzděláváním obou synů, nýbrž si přeje, aby oba nastoupili k dennímu studiu, a to především z důvodu nutné socializace. Vedlejší účastnice však jakákoliv doporučení odborníků v tomto směru ignoruje. Stěžovatel dále poukazuje na závěry zprávy Národního ústavu pro autismus a na sdělení MUDr. M. Milkovičové, kdy z těchto důkazů vyplývá, že u obou chlapců jde o lehkou symptomatologii poruchy autistického spektra. Je doporučen styk obou nezletilých se stěžovatelem a nadto doporučuje i denní studium a vyšší socializaci pro oba chlapce. Stěžovatel namítá, že se soudy nevypořádaly s námitkami a důkazními návrhy stěžovatele ohledně výchovných kompetencí rodičů a schopnosti nezl. M. realizovat styk se stěžovatelem, jakož i k možnosti prezenčního studia u obou dětí. V neprovedení stěžovatelem navržených důkazů spatřuje porušení svého ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
10. Stěžovatel svými námitkami namítá jednak nedostatečné hodnocení důkazů obecnými soudy, jednak zpochybňuje váhu názoru nezl. M. v kontextu dalších provedených důkazů. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na čl. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí. Z tohoto ustanovení plynou i procesní požadavky, mezi něž patří i požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí, kdy z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, že nejlepší zájem dítěte byl skutečně předním hlediskem při rozhodování, a případně jak byl nejlepší zájem dítěte poměřován s dalšími důležitými zájmy či právy [nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016; nález sp. zn. I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016].
11. Podle čl. 32 Listiny je péče o děti a jejich výchova právem obou rodičů, stejně tak děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči od obou rodičů. Přitom však nesmí být opomenuto, že i nezletilý musí být chráněn před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny. Ve své rozhodovací praxi klade Ústavní soud opakovaně důraz na zajištění práva dítěte vyjádřit svůj názor v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech, neboť názor dítěte, zejména na uspořádání vztahů při péči o ně či styku s ním, je třeba vnímat jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [srov. např. nález sp. zn. I.
ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617), nebo nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 235/87 SbNU 811)]. Je-li dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy své rozhodnutí založily toliko na jeho jednou vysloveném přání za konkrétních specifických okolností, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1338/20 ze dne 3.
3. 2021].
12. Ústavní soud ke shora uvedeným obecným východiskům v kontextu posuzované věci uvádí, že těmto požadavkům obecné soudy v napadených rozhodnutích plně dostály. V posuzované věci je nutno zdůraznit skutečnost, že nezl. M. bylo v době rozhodování soudů 16 let, tedy jde o osobu takřka dospělou a, jak vyplynulo z provedeného dokazování, inteligentní a vědomou si důsledků svého počínání, tedy ve smyslu shora citované judikatury Ústavního soudu je osobou dostatečně rozumově a emocionálně vyspělou (viz nález ze dne 15.
8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1626/22 k důležitosti názoru dítěte takřka dospělého, kterému v době rozhodování soudů bylo 14 let). Lze přisvědčit krajskému soudu, že donucení nezl. M. ke styku se stěžovatelem by mohlo vést ke zhoršení jeho psychického stavu. Stěžovatel má nicméně za dané situace i jiné neformální možnosti, jak se snažit přimět nezl. M. ke vzájemné komunikaci. Ostatně jakmile nezl. M. nabyde zletilosti, nebude stěžovatel mít už žádné jiné než neformální prostředky k dispozici. Z napadených rozhodnutí rovněž vyplývá, že soudy hodnotily důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném zákonem v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl.
81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Upozadily-li soudy zprávy střediska Nautis a MUDr. Milkovičové, pak tyto své závěry řádně odůvodnily, neboť odkázaly na zprávy MUDr. Stegerové a Mgr. Velé, které poukazovaly na zhoršení psychického stavu nezl. M. z důvodu probíhajícího soudního řízení a nátlaku ze strany otce na styk. Zároveň byl jako stěžejní důkaz označen názor nezl. M., který uvedl konkrétní důvody, proč se stěžovatelem nechce stýkat (nevyhovuje mu způsob, jakým stěžovatel reaguje na jeho potřeby, otec má doma nepořádek, přítelkyně otce nezletilého ignoruje atd.).
Lze tedy uzavřít, že závěry soudů uvedené v napadených rozhodnutích jsou logicky odůvodněné, prosté svévole a správně zohlednily jako důkaz stěžejního významu výpověď a názor nezl. M., který byl v době rozhodování soudů osobou již takřka dospělou, a tudíž jeho názor musí být při rozhodování soudu stěžejním kritériem za předpokladu, že dítě je dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé.
13. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že důvodná není ani námitka stěžovatele ohledně nedostatečné socializace chlapců, kteří mají tzv. domácí výuku. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že chlapci budou nastupovat k denní formě výuky počínaje novým školním rokem. Doporučení, aby chlapci započali s touto novou formou výuky až se začátkem nového školního roku je ostatně patrné z provedených důkazů. Neprovedení důkazních návrhů stěžovatele bylo odůvodněno jejich zjevnou nadbytečností, když důkazů obdobného rázu bylo ve věci provedeno několik. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že by v tomto ohledu šlo o opomenuté důkazy ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Ústavní soud tedy na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu