Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Kuklíka, zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou, sídlem ul. 28. října 184, Příbram, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. března 2025 č. j. 16 C 266/2023-191, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, a IKEA Česká republika, s. r. o., sídlem Skandinávská 131/1, Praha 13 - Třebonice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 20 a čl. 47 Listiny základních práv EU.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky ve výši 3 269,41 Kč s příslušenstvím a uložil mu povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč.
3. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele na podjatost rozhodující soudkyně JUDr. K. Hronové, v důsledku čehož mělo dojít k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a principu rovnosti účastníků řízení.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§ 42 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá podjatost soudkyně při projednávání jeho věci, přičemž k nápravě této stěžovatelem tvrzené procesní vady existuje postup stanovený v § 15a o. s. ř. Jak Ústavní soud zjistil dotazem na Městský soud v Praze, stěžovatel také tento postup využil a podal návrh na vyloučení soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5, JUDr. Kláry Hronové, z důvodu její podjatosti. Tento návrh stěžovatele byl zamítnut usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2025 sp. zn. 23 Nc 2011/25. Toto usnesení však stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadá a jeho ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci samé.
7. Ústavní soud k tomu uvádí, že stěžovatelova námitka podjatosti soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 uplatněná v ústavní stížnosti je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. K nápravě tvrzené procesní vady spočívající v tom, že rozhodnutí vydal vyloučený soudce, slouží žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. [srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 15/06
či
sp. zn. II. ÚS 1715/23
, respektive stanovisko pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, bod 19]. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel tento prostředek nápravy nevyužil, čímž se připravil o možnost podrobit tuto otázku též ústavnímu přezkumu.
8. Za této situace ústavní stížnost stěžovatele nesplňuje podmínku vyčerpání všech opravných prostředků, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, a proto je jeho ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2025
Jan Svatoň v. r.
soudce zpravodaj