Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem se sídlem B. Němcové 432, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 60 Co 193/2022-209 ze dne 1. 11. 2022 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 11 C 131/2021-166 ze dne 24. 6. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud ve Zlíně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti vedlejší účastnici Miroslavě Plášilové o zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že v řízení vedoucím k vydání napadených rozsudků porušily základní zásady civilního soudního řízení, konkrétně zásadu kontradiktornosti, zásadu projednací, zásadu ústnosti a přímosti, presumpci neviny a princip volného hodnocení důkazů, a tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. V nálezu ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 566/06
(N 32/44 SbNU 393) se postuluje, že do myšlenkových operací soudce, resp. do jejich konečného výsledku v podobě rozhodnutí, Ústavní soud svou kasační pravomocí zasáhne jen tehdy, zjistí-li extrémní exces při realizaci důkazního procesu, spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku soudce o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (podobně viz nálezy sp. zn. II. ÚS 182/02 ,
II. ÚS 539/02 a další).
8. Jádrem sporu v posuzované věci je právě správnost skutkových zjištění, konkrétně otázka, zda dne 20. 7. 2017 při podpisu smlouvy o zápůjčce došlo také k reálnému předání částky 40 000 Kč. Stěžovatel a vedlejší účastnice se v této otázce neshodli a nalézací soud měl k dispozici protichůdné důkazy. Musel tedy situaci posoudit komplexně se zohledněním všech dostupných informací, ať již důkazů přímo či nepřímo potvrzujících či vyvracejících předání částky 40 000 Kč, tak doplňkových informací podporujících nebo snižujících věrohodnost těchto důkazů. Okresní soud ve Zlíně ve svém rozsudku pečlivě uvedl všechny relevantní skutečnosti, vysvětlil, jak provedené důkazy hodnotil, a předestřel své úvahy směřující k závěru, že prokázané skutečnosti nejsou dostačující k závěru, že dne 20. 7. 2017 skutečně stěžovatel předal částku 40 000 Kč vedlejší účastnici.
9. K odvolání stěžovatele přezkoumal Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, postup nalézacího soudu a neshledal v něm takové nesrovnalosti či pochybení, které by indikovaly nutnost opakovat dokazování nebo přehodnotit skutkové závěry učiněné nalézacím soudem. Ústavní soud při posouzení této věci také neshledal, že by v hodnocení důkazů nalézacím soudem byly extrémní excesy vedoucí k racionálně neobhajitelnému úsudku prvostupňového soudce o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Ani stěžovatel ve své ústavní stížnosti nepředkládá argumenty, které by svědčily o zmíněném extrémním excesu v procesu dokazování a hodnocení důkazů. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti směřovala téměř výhradně k porušení základních procesních principů.
10. Porušení zásady kontradiktornosti spatřoval stěžovatel v tom, že obecnými soudy byly provedeny i důkazy, které nebyly navrženy ani jednou ze stran sporu. Zásada kontradiktornosti však není jedinou zásadou, která se promítá do procesní úpravy dokazování. Významná je rovněž zásada materiální pravdy, která je promítnuta v ustanovení § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle nějž soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu. Proti postupu nalézacího soudu, který nepovažoval za dostačující protichůdné důkazy navržené stranami sporu, a proto provedl další potřebné důkazy, nelze nic namítat, naopak jde o postup zcela legitimní.
11. Co se týče porušení zásady projednací, má stěžovatel za to, že obecné soudy nebyly nestranné a nepřípustným způsobem vedly řízení ve prospěch vedlejší účastnice. Stěžovatel však pomíjí, že vedlejší účastnice svým procesním povinnostem dostála a stěžovatelem prezentovaný skutkový stav zpochybnila do té míry, že nalézací soud musel provést další důkazy k odstranění vzniklých pochybností a k objasnění věci. To, že takové důkazy ve výsledku zpochybnily tvrzení stěžovatele, nelze považovat za porušení zásady rovnosti ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť soud tyto důkazy neprováděl za účelem zvýhodnění některého z účastníků, jak bez podrobnějšího vysvětlení argumentuje ve své stížnosti stěžovatel, nýbrž za účelem objektivního zjištění skutkového stavu.
12. Porušení zásady ústnosti a přímosti spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy provedly dokazování rozhodnutími jiných soudů v podobě listinných důkazů, aniž by byla prokázána pravost jejich obsahu, neboť šlo o rozhodnutí nepravomocná. Dále vytýkal obecným soudům, že informace z rozhodnutí jiných soudů pouze převzaly a neprovedly vlastní dokazování těchto skutečností. Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, je však patrné, že pro jeho rozhodnutí byla klíčová informace o povaze sporů, které stěžovatel vede u jiných soudů a které poskytují kontext pro hodnocení důkazů předložených stranami sporu v posuzované věci, nikoli konkrétní informace obsažené ve výpovědích konkrétních osob. Bylo tedy plně postačující zjistit tyto informace ze soudních rozhodnutí.
13. Ve vztahu k zásadě presumpce neviny je nutné uvést, že v rozhodnutích napadených ústavní stížností nešlo o trestní obvinění stěžovatele, což vylučuje aplikaci čl. 40 odst. 2 Listiny v kontextu posuzované věci. Trestní odsouzení stěžovatele v minulosti za jednání obdobná či související s jednáními, která jsou předmětem sporu v nyní posuzované věci, však je v kontextu posuzované věci relevantní skutečností pro posouzení věrohodnosti jím předkládaných důkazů, a nelze nic namítat proti tomu, že obecné soudy tuto skutečnost zjistily a ve svých rozhodnutích zohlednily.
14. Ve vztahu k hodnocení důkazů vytýká stěžovatel obecným soudům, že se soustředily na důkazy, jež podporovaly verzi skutečnosti výhodnější pro vedlejší účastnici, že důkazy hodnotily nelogicky a svévolně. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) však není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
15. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu