Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného Mgr. et Mgr. Adamem Sokolem, advokátem, sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2024, č. j. 71 Co 8/2024-253, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 3. 11. 2023, č. j. 11 C 9/2023-209, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a V. N. ml., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti jeho zletilému synovi, který v řízení před Ústavním soudem vystupuje v pozici vedlejšího účastníka, o snížení výživného stanoveného rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 5. 2022 č. j. 0 Nc 3038/2022-46 na částku 4 500 Kč měsíčně od 1. 3. 2023 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele rozsudek soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III).
2. Stěžovatel svou žalobu odůvodnil snížením příjmů a zvýšením nákladů na bydlení. Doplnil, že původně souhlasil s nadstandardní výší výživného ve výši 9 000 Kč měsíčně schválené soudem, protože mu vedlejší účastník tvrdil, že po dokončení střední školy začne pracovat.
3. Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že od posledního rozhodování soudu v květnu 2022 nedošlo na straně stěžovatele ani matky vedlejšího účastníka k podstatné změně poměrů. Naopak došlo k podstatnému zvýšení odůvodněných potřeb vedlejšího účastníka, neboť po ukončení studia na Střední škole průmyslové, začal studovat na VŠB - Technické univerzitě Ostrava, strojní fakultě, studijní program strojírenství. Pohnutky týkající se představ o ukončení vzdělávání syna, které údajně stěžovatele k uzavření dohody o výživném vedly, soud nepovažoval za významné. Tvrzení o snížení stěžovatelových příjmů soud z provedeného dokazování nedovodil. Stěžovatel je osobou samostatně výdělečně činnou s převažující činností v oboru silniční motorová doprava. V roce 2021 stěžovatel založil obchodní společnost X, která od roku 2022 realizuje většinu zakázek. Soud vyhodnotil kupní a nájemní smlouvy týkající se řady jím vlastněných vozidel, které pronajal v květnu 2021 P. B., jako bezdůvodné vzdání se majetkového prospěchu, s ohledem na nízké nájemné a následný prodej v podstatně za nulovou cenu. Krajský soud se s posouzením věci, jak jej provedl okresní soud, ztotožnil.
4. Stěžovatel namítá porušení čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Oběma soudům vytýká, že z jejich rozhodnutí neplyne, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a jaký závěr učinily o skutkovém stavu. S argumentací stěžovatele se nevypořádaly.
5. Obecné soudy vyšly z obsahu dohody o výši výživného, kterou stěžovatel uzavřel s matkou syna na počátku roku 2022, kdy byl syn ještě nezletilý. Podle dohody byl syn svěřen do péče matky a stěžovatel se zavázal na výživu syna přispívat částkou 9 000 Kč měsíčně. K podepsání dohody stěžovatel přistoupil na základě tehdy existujících okolností. V tu dobu jeho příjem dosahoval cca 40 000 Kč měsíčně a syn tvrdil, že po dokončení střední škody za zhruba 2 roky nebude dále ve studiu pokračovat. Od května 2022 se však okolnosti podstatně změnily. Stěžovatelův příjem klesl na cca 27 800 Kč. Syn navíc stěžovateli lhal. Zatajil mu totiž, že ve skutečnosti má v úmyslu pokračovat ve studiu na vysoké škole. Vyživovací povinnost tak bude stěžovatele tížit ještě minimálně pět dalších let. K těmto zásadním změnám poměrů však obecné soudy nepřihlédly.
6. Okresní soud navíc uvedl skutkový závěr ohledně mzdy řidičů nákladního automobilu a kamionu, který si obstaral z vlastní iniciativy. Jako překvapivý se stěžovateli jeví i závěr okresního soudu o bezdůvodném vzdání se majetkového prospěchu uzavřením kupní a nájemní smlouvy ohledně vozidel stěžovatele. Soud navíc odmítl provést navrhované důkazy ohledně majetkových poměrů matky a syna, které stěžovatel navrhoval.
8. Ústavní soud není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů, ale jeho úkolem je ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. Vědom si těchto východisek, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatel namítá, že okolnosti, za nichž uzavíral dohodu o výživném s matkou tehdy ještě nezletilého vedlejšího účastníka v období konce roku 2021 a začátku roku 2022, se v mezidobí podstatně změnily. Tvrdí, že dosahuje nižších příjmů a vedlejší účastník mu úmyslně lhal a tajil své plány pokračovat ve studiu na vysoké škole, čímž stěžovatele značně poškodil. Okresní soud provedl celou řadu důkazů vztahujících se ke zjištění změn v majetkových poměrech u obou rodičů i u vedlejšího účastníka (č. l.
2 - 9 rozsudku). Další důkazní návrhy na doplnění dokazování prohlásil za nadbytečné. Skutečnost, že okresní soud výslovně "pro zajímavost" zmínil veřejně přístupné informace o průměrné mzdě řidiče nákladního automobilu a řidiče kamionu, není nijak excesivní. Krajský soud se s jeho zhodnocením provedeného dokazování ztotožnil. K opakovaným námitkám stěžovatele uvedl, že k poklesu příjmů stěžovatele nedošlo reálně, ale pouze účetní změnou, kdy příjmy nově fakturovala obchodní společnost namísto stěžovatele jako osoby samostatně výdělečně činné.
K této změně přitom došlo z rozhodnutí stěžovatele.
10. Okresní soud se zabýval i využitím příjmů z občasných brigád vedlejšího účastníka, které však zcela jistě nemohou zajistit plnohodnotnou výživu, když jeho prvořadým úkolem je každodenní příprava na budoucí povolání (bod 41 rozsudku). Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za plně dostačující, a to ve světle toho, že stěžovatel jak v odvolání, tak i nyní ve své ústavní stížnosti, opomíjí některá základní východiska existence vyživovací povinnosti mezi rodiči a jejich zletilými dětmi, která mu přitom byla oběma soudy zcela srozumitelně vysvětlena.
11. Vyživovací povinnost plyne u rodičů ve vztahu k jejich dětem ze zákona (§ 910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a trvá, dokud se děti nejsou schopny samy živit [nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 182/74 SbNU 591), bod 22]. Schopnost živit se samostatně znamená, že dítě je schopno samostatně uspokojovat své potřeby, a to hmotné, kulturní a další, včetně potřeby bytové, tedy že dítě má zaručen určitý trvalý příjem, z něhož může hradit své životní potřeby [nález sp. zn. II.
ÚS 3113/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 82/61 SbNU 277)]. Ústavní soud obecně uznává, že jedním z důvodů, proč se i zletilé dítě nemůže zaopatřit samo, je skutečnost, že se studiem soustavně připravuje na výkon svého budoucího povolání. Proto v nálezu sp. zn. II. ÚS 1487/23 ze dne 21. 2. 2024 zdůraznil, že vyživovací povinnost rodiče úzce souvisí s právem oprávněného dítěte na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu garantovaným v čl. 26 odst. 1 Listiny. Současně je ovšem u zletilých dětí třeba, aby obecné soudy pro posouzení trvání vyživovací povinnosti a její výše vycházely vždy z konkrétních okolností daného případu; vyživovací povinnost totiž nepotrvá, jde-li jen o studium samoúčelné (nález sp. zn. II.
ÚS 2121/14 , body 27 až 28).
12. S ohledem na tato východiska lze konstatovat, že obecné soudy dospěly na základě dostatečně objasněného skutkového stavu k přesvědčivě odůvodněnému závěru, že podmínky pro trvání vyživovací povinnosti v nezměněné výši jsou dány. Žádné pochybnosti o vysokoškolském studiu vedlejšího účastníka řízení nevznikly, šlo o studium účelné, soustavné a cílevědomé (na rozdíl např. od skutkového stavu řešeného v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1247/13 ze dne 25. 3. 2014).
13. Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěrem obecných soudů, že jeho domněnka, že syn půjde po blížící se maturitě na střední škole pracovat, která podle tvrzení stěžovatele hrála roli při uzavření dohody s matkou vedlejšího účastníka o výživném na počátku roku 2022, není nyní nijak významná. Je běžné, že mladý člověk na prahu dospělosti na konci střední školy zvažuje, zda má raději pokračovat ve vzdělávání studiem na vysoké škole nebo vstoupit naplno do pracovního procesu. Zvážit všechny okolnosti nebývá jednoduché a není neobvyklé, že se v čase preference a představy před definitivním rozhodnutím mění.
Svou roli může hrát i otázka vyhovění požadavkům přijímacího řízení na vysokou školu. Změnu představ o budoucnosti v této fázi života jistě nelze považovat za nepoctivost či podvod směřovaný vůči rodiči. Zdravým vztahům mezi rodiči a dospívajícími dětmi nasvědčuje spíše situace, že rodič potomka v odhodlání dále své vzdělání rozvíjet podle svých sil podporuje. Pokud to takto stěžovatel nevnímá, nelze jej ke změně přístupu nutit. Nicméně, ať už je jeho postoj jakýkoli, lze uzavřít, že pokud by jím byla odepřena podpora plynoucí z jeho vyživovací povinnosti jakožto rodiče, k čemuž stěžovatel ve své podstatě směřuje, představovalo by to porušení práv jeho syna chráněných čl.
26 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo oprávněného dítěte na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu.
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu