Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele R. T., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. dubna 2024 č. j. 6 As 70/2023-38, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2023 č. j. 6 A 7/2022-42, a sdělení Policie České republiky, Policejního prezidia České republiky ze dne 16.
prosince 2021 č. j. PPR-21007-10/ČJ-2020-990115, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. listopadu 2024 č. j. 5 As 48/2024-40, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2024 č. j. 11 A 80/2023-37, a sdělení Policie České republiky, Policejního prezidia České republiky ze dne 10. května 2023 č. j. PPR-9627-2/ČJ-2023-990115, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Policie České republiky, Policejního prezidia České republiky, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Klíčovou otázkou ústavní stížnosti bylo zejména to, zda se správní soudy dostatečně vypořádaly s důvody pro zpracovávání osobních údajů stěžovatele orgány Policie České republiky na základě § 154 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů ("zákon o pobytu cizinců") a čl. 24 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1987/2006, o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému druhé generace (SIS II).
2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo odepřeno právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Protiústavnost daného postupu stěžovatel spatřuje rovněž v porušení čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie ve spojení s čl. 1 odst. 2, čl. 10a a čl. 4 Ústavy České republiky.
3. Stěžovatel opakovaně požádal o sdělení, jaké údaje o něm zpracovává Policie České republiky, a o výmaz těchto údajů ve smyslu § 28 odst. 1 a § 29 odst. 2 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů. Samotnému zpracování údajů o stěžovateli předcházely následující události.
4. Národní centrála proti organizovanému zločinu Policie České republiky ("NCOZ") požádala dne 19. 6. 2017 o zařazení stěžovatele do evidence nežádoucích osob ("ENO") a do Schengenského informačního systému druhé generace ("SIS II"). Jako důvod uvedla, že stěžovatel může závažným způsobem ohrozit veřejný pořádek a bezpečnost smluvních států. NCOZ uvedla, že 13. 5. 2017 došlo v Karlových Varech k policejnímu zásahu, jehož cílem bylo eliminovat aktivity tzv. vorů v zákoně (pozn. ÚS: zavedené označení pro osoby řídící ruskou či ruskojazyčnou mafii).
Stěžovatel byl přítomen zásahu jako doprovod vorů v zákoně a NCOZ konstatovala jeho úzký styk s vory v zákoně. Podle NCOZ stěžovatel nemá na území ČR rodinné vazby ani povolen žádný druh pobytu. Zařazení do ENO tedy nebude nepřiměřené (žádost NCOZ je založena v neutajované části správního spisu). Policie této žádosti vyhověla a zařadila stěžovatele do ENO a SIS II po dobu jednoho roku od 19. 6. 2017. Konstatovala, že stěžovatel je součástí organizovaného zločinu a nemá na území ČR žádné rodinné vazby ani druh pobytu.
Následně na základě žádostí NCOZ policie opakovaně prodloužila evidenci stěžovatele v ENO a SIS II, neboť dospěla k závěru, že důvody označení stěžovatele za nežádoucí osobu nepominuly. Doba evidování stěžovatele v informačních systémech byla prodloužena do 19. 6. 2024.
5. Stěžovatel se následně obrátil na správní orgány s žádostí o eliminaci případných údajů vedených o něm.
6. Poprvé Policie České republiky - Policejní prezidium České republiky sdělením ze dne 19. 8. 2020 stěžovatele informovala o zpracovávaných osobních údajích a nevyhověla jeho žádosti o jejich výmaz. Sdělení Městský soud v Praze pro jeho nepřezkoumatelnost zrušil a věc vrátil policii k dalšímu řízení. Policie rozhodnutím ze dne 16. prosince 2021 č. j. PPR-21007-10/ČJ-2020-990115 stěžovatele opětovně informovala o zpracovávaných osobních údajích a nevyhověla jeho žádosti o jejich výmaz z ENO a ze SIS II.
Konkrétně uvedla, že: 1. zpracovává údaje ve věci informace centrály SIRENE Francie o kontrole stěžovatele na letišti Roissy CDG ve Francii při příletu z Moskvy; 2. jsou zpracovávány a) osobní údaje ve věci žaloby, b) ve věci informace SIRENE Francie a c) ve věci žádosti o vydání prohlášení; 3. jsou zpracovávány údaje v trestní věci vraždy a vraždy ve stádiu pokusu v různých formách trestní součinnosti; 4. zmínila zpracovávání v SIS dvou záznamů o odcizených neoprávněně užívaných, ztracených nebo neplatných dokladech totožnosti (jedná se o cestovní pasy), vydaných Řeckou republikou, jež byly vydány stěžovateli a jsou hledány zejména za účelem jejich zabavení z důvodu zamezení jejich eventuálního zneužití či neoprávněného užívání stěžovatelových osobních údajů; 5.
zpracovává údaje v souvislosti s provozováním informačního systému cizinců. Policie uvedla, že z opakovaných požadavků zadavatele týkajících se zařazení osobních údajů stěžovatele do evidence nežádoucích osob a rovněž do Schengenského informačního systému, v rámci provedených přezkumů podle § 155 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a po posouzení přiměřenosti mezi důvodem zařazení a jeho důsledky vyplynulo, že existuje důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl při pobytu na území České republiky ohrozit bezpečnost státu pácháním činnosti (mimořádně závažné trestné činnosti násilného charakteru), která by vedla k užití síly a ohrožení jiných osob, resp. jejich života a zdraví.
Dále by mohlo dojít k činnosti ohrožující základy demokratického státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana a rovněž by mohla být ohrožena bezpečnost státu jiným obdobným způsobem, např. styky s lidmi praktikujícími činnosti ohrožující bezpečnost státu a dále např. zastupováním zájmů zločineckých skupin na zajišťování zisku z veřejných zakázek. Důvody, které vedly k zařazení stěžovatele do uvedených informačních systémů, nadále trvají. S odkazem na § 28 odst. 2 písm. a) zákona o zpracování osobních údajů, policie stěžovateli sdělila, že nelze k dané věci poskytnout bližší informace.
7. Žalobu stěžovatele proti tomuto sdělení městský soud zamítl rozsudkem ze dne 16. března 2023 č. j. 6 A 7/2022-42. Městský soud měl k dispozici správní spis včetně utajovaných informací a seznal, že důvody sdělené v odůvodnění rozhodnutí policie odpovídají informacím v této části spisu. Následnou kasační stížnosti proti rozhodnutí městského soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. dubna 2024 č. j. 6 As 70/2023-38, zamítl. Městský soud se podle Nejvyššího správního soudu nedopustil nesprávného rozlišení zákonných důvodů pro zařazení do ENO a SIS II.
Řádně ověřil, zda je obsah utajované informace věrohodný, přesvědčivý, soudem ověřitelný a dostatečně konkrétní a individualizovaný. Skutečnosti, pro něž byl stěžovatel zařazen do zmíněné evidence, nemusí prokazovat ani odůvodňovat, že stěžovatel již bezpečnost státu narušil nebo ohrozil, ale jen to, že by se tak mohlo stát. Také Nejvyšší správní soud se seznámil s obsahem utajované části spisu, která mu byla postoupena odděleně od zbylé části spisu, přičemž shledal, že důvody sdělené v odůvodnění rozhodnutí policie odpovídají informacím v této části spisu.
8. Podruhé se procesní průběh předchozí linie řízení v zásadě opakoval. Dne 14. 2. 2023 stěžovatel znovu podal žádost o informace o veškerém zpracování osobních údajů, žádal současně i o výmaz osobních údajů. Policie stěžovateli opět sdělila, jaké údaje a na jakém základě jsou o něm evidovány, jeho žádosti o výmaz z evidence ENO a SIS II nevyhověla a stejně jako v prvním případě zopakovala shora rekapitulované důvody jejich vedení.
9. Stěžovatel se znovu obrátil na správní soudy. Městský soud v rozsudku ze dne 25. ledna 2024, č. j. 11 A 80/2023-37, hodnotil napadené sdělení s ohledem na skutečnosti uvedené v utajované i v neutajované části správního spisu a dospěl k závěru, že policie napadené rozhodnutí řádně odůvodnila. Kromě obecných odkazů na zákonná ustanovení dostatečně individualizovala důvody, které vedly k zařazení stěžovatele do příslušných evidencí, a trvání těchto důvodů, a to v rozsahu, který na jedné straně umožňuje stěžovateli proti takovým důvodům brojit, na druhé straně respektuje legitimní zájem státu na utajení informací, které slouží policii k plnění jejích úkolů.
Při nutnosti zachovat povinnosti, které při odůvodňování rozhodnutí policii plynou z toho, že vychází z utajovaných skutečností, je z přezkoumávaného rozhodnutí patrné, že policie uvedla dostatečné důvody a dostatečně je konkretizováno jednání, které může budit zmíněnou obavu při pobytu stěžovatele na území České republiky. Z jeho popisu je patrné, jaká je podstata těchto skutečností. Rovněž Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele rozsudkem ze dne 8. listopadu 2024, č. j. 5 As 48/2024-40, nevyhověl.
Mimo jiné (stejně jako v předchozím případě) konstatoval, že předmětem řízení o žádosti o sdělení rozsahu zpracování osobních údajů doprovázené žádostí o výmaz těchto údajů, není a ani nemůže být dokazování pravdivosti každého údaje k osobě stěžovatele evidovaného v databázích.
10. Stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím brojil ústavními stížnostmi, které Ústavní soud spojil ke společnému projednání usnesením ze dne 19. března 2025.
11. Obě ústavní stížnosti shodně uvádějí, že stěžovatel nebyl seznámen s podstatou utajované informace v rozsahu, který by kompenzoval jeho informační znevýhodnění v řízení, které značně limituje jeho procesní oprávnění v daných řízeních - tedy zejména možnost uvádět skutečnosti ve svůj prospěch, navrhovat důkazy a rovněž možnost konkrétněji argumentovat při iniciaci přezkumných řízení, jakými jsou správní žaloba a kasační stížnost. Podle stěžovatele bylo možné více konkretizovat důvody, pro které je veden v evidencích, aby měl možnost na tyto reagovat a případně vyvracet či zmírnit obavy policie. Poukazuje na veřejně dostupnou (a v neutajované části spisu obsaženou) informaci týkající se vorů v zákoně. Má však za to, že zásah v Karlových Varech je ve své podstatě jediným či hlavním důvodem, proč je v evidencích veden. Domnívá se, že pokud mu tato skutečnost mohla být sdělena, tak mu také sdělena býti měla, aby byla minimalizována omezení jeho práv, která plynou z užití utajované informace v daném řízení. Stěžovatel v pravidelných intervalech usiluje o výmaz z evidencí ENO a SIS II, pokud mu později bylo sděleno více informací o důvodech zařazení do evidencí, je to jakýmsi přiznáním, že mu mohly být sděleny již dříve. Právní úprava obsažená v § 169m zákona o pobytu cizinců vyvažuje procesní oprávnění cizince na straně jedné a zájem státu na ochraně utajovaných informací na straně druhé. Stěžovatel má za to, že v takovém případě je dán imperativ zasahovat do jeho práv co nejméně.
12. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. Ústavní soud si vyžádal správní spis, včetně jeho utajované části.
14. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup ve správním řízení a soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů (viz např. usnesení ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 1172/19 , ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1030/21 nebo ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 58/22 ). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním správního řízení ani opravným prostředkem ve správním soudnictví. Jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu je proto ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv celkový přezkum rozhodovací činnosti správních orgánů nebo soudů.
15. Výklad zásadních ustanovení podústavního práva v oblasti veřejné správy náleží především Nejvyššímu správnímu soudu, který je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví (čl. 92 Ústavy a § 12 zákona č. 500/2004 Sb., soudní řád správní). Ústavní soud do něj může zasáhnout zejména v případech, kdy by výklad správních soudů nerespektoval požadavky ústavního pořádku. To se však v projednávané věci nestalo.
16. Za situace, kdy je žádost jednotlivce o výmaz osobních údajů ze systémů ENO a SIS II zamítnuta z důvodu, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví nebo majetkové hodnoty, pak se stanoviska bezpečnostních sborů, která si k žádosti vyžaduje rozhodující orgán a která podléhají utajení, součástí spisu nestávají a žadatel s jejich obsahem seznámen není. Právní úprava a praxe zákona o pobytu cizinců není Podle Ústavního soudu neústavní, protože představuje rozumný kompromis mezi zájmem jednotlivce na sdělení důvodů zamítavého rozhodnutí na straně jedné a mezi bezpečnostními zájmy státu na straně druhé, jak ostatně uvádí sám stěžovatel i v tomto případě [srov. nález ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 5/16
(N 186/83 SbNU 43; 393/2016 Sb.), zejména bod 61 jeho odůvodnění].
17. Řízení o žádosti o výmaz údajů z evidence samozřejmě musí dodržet kautely řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, které se týkají posouzení důvodů, pro které není možné vyhovět žádosti o výmaz osobních údajů ze systémů ENO a SIS II. Ústavní soud již v minulosti shrnul, že není vyloučena jeho pravomoc rozhodovat o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterým může být zejména rozhodnutí o výsledku soudního přezkumu, jako v nyní posuzované věci, podle čl.
36 odst. 2 Listiny. V řízení o takové ústavní stížnosti je Ústavní soud oprávněn posoudit, zda informace obsažené v utajovaném stanovisku bezpečnostních sborů o bezpečnostním riziku jsou způsobilé odůvodnit vydání negativního rozhodnutí o žádosti o výmaz osobních údajů stěžovatele ze systémů ENO a SIS II. Při takovém posouzení je třeba plně respektovat vzájemný vztah mezi zájmem na vyloučení libovůle správního orgánu na straně jedné a současně na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu na straně druhé (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 255/23 ).
18. Ústavní soud konstatuje, že každá ze žádostí stěžovatele je posuzována (a následně soudy přezkoumávána samostatně), proto se Ústavní soud nemůže vyjadřovat k (případným) jiným rozhodnutím, než která se stala předmětem přezkumu Ústavního soudu. Po nahlédnutí do utajované části spisu Ústavní soud neshledal pochybení správních soudů či správních orgánů. Správní soudy se všemi stěžovatelovými námitkami řádně zabývaly a Ústavní soud nemá, co by k jejich závěrům dodal. Z předložených podkladů je evidentní, že žádost stěžovatele byla řádně projednána a přezkoumána v řádně vedeném správním a následně i soudním řízení.
19. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu