Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem, sídlem Puškinova 419/5, Vyškov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2019 sp. zn. 9 To 97/2019 a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. ledna 2019 sp. zn. 2 T 146/2013, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V původním řízení Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 12. 2015 sp. zn. 2 T 146/2013 stěžovatele uznal vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jeden a půl roku s povinností, aby v této zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 17. 3. 2016 sp. zn. 9 To 67/2016 tak, že je podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
3. Okresní soud nyní posuzovanou ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení podle § 283 písm. d) tr. řádu za použití § 278 odst. 1 tr. řádu zamítl poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dány nejsou, jelikož skutečnosti a důkazy, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nemohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
4. Krajský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl; přisvědčil přitom odůvodnění napadeného rozhodnutí.
5. Stěžovatel soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" skutečností a důkazů, za něž pokládá především rozsudek krajského soudu ze dne 23. 10. 2014 č. j. 35 Cm 386/2012-150 (jímž byla zamítnuta žaloba obchodní společnosti X, proti žalovanému J. K. o zaplacení 6 850,20 USD a 53 270,25 Kč s příslušenstvím), kupní smlouvu ze dne 20. 11. 2008 s obchodní společností ČISTO, s. r. o., dále usnesení policejního orgánu ze dne 22. 1. 2010 a ze dne 27. 8. 2010 a navazující usnesení Okresního státního zastupitelství ve Vyškově ze dne 30. 3. 2010 č. j. KRPB-17592-24/TČ-2009-061281-SE, KRPB-15919-24/TČ-2010-060282-HOR, ZN 1030/2009-19 (vztahující se ke stěžovatelově oznámení o údajné trestné činnosti, které se měl dopustit J. K.) a protokol o jednání ze dne 4. 6. 2015 ve věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 7 C 439/2009. Stěžovatel zdůrazňuje podíl dřívějšího jednatele na úpadku obchodní společnosti X, a dovozuje odtud, že sám poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku nezavinil. Stěžovatel má za to, že soudům předložil dostatek nových důkazů, které jednotlivě i ve svém souhrnu zakládají jiné právní posouzení věci ohledně viny a trestu. Podle něj jsou tyto důkazy způsobilé založit důvody pro obnovu řízení, která mu byla obecnými soudy zmařena.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 90 a násl. Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost výkladu a použití podústavního práva obecnými soudy. Do jejich činnosti v řízení o ústavní stížnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu zaručuje ústavní pořádek [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Obdobné zásady je nutné vztáhnout i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucímu k jeho pravomocnému odsouzení (respektování těchto garancí se podává z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2013
sp. zn. I. ÚS 1476/13
; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v § 277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky podle § 278 odst. 1 tr. řádu, je záležitostí (obecných) soudů, nikoliv Ústavního soudu.
10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy se relevantně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. Ve svých usneseních náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v § 278 odst. 1 tr. řádu.
11. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004
sp. zn. IV. ÚS 178/03
(U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu, což znamená, že soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 tr. řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004
sp. zn. III. ÚS 62/04
(U 19/33 SbNU 409)].
12. Stěžovatel má za to, že důvody pro obnovu řízení byly dány, když nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy hodnotily jím předestřenou kritiku závěrů o příčinách úpadku obchodní společnosti X, podaných v původním řízení, která měla představovat hlavní důvod pro povolení obnovy řízení.
13. Okresní soud provedl dokazování stěžovatelem navrženými listinnými důkazy a dovodil na jejich základě, že z nich sice vyplývá "širší občanskoprávní rámec" předmětné věci, avšak postrádá dopady na rozsudek, jímž byl stěžovatel uznán vinným. Okresní soud poukázal na to, že stěžovatel byl neúspěšným účastníkem občanskoprávního řízení a jeho podněty nevedly k jím předpokládanému výsledku v trestním řízení. Jde-li o příkaz k prohlídce nebytových prostor, nemá z hlediska povolení obnovy řízení význam. S těmito závěry okresního soudu se krajský soud ztotožnil.
14. Obsahovým těžištěm stěžovatelem předestřené argumentace tak jsou toliko výhrady proti způsobu vedení jeho původního procesu a zde dosaženým dílčím závěrům, které však pro výsledek původního řízení směrodatné nebyly; relevantní tudíž z hlediska předmětu řízení obnovovacího podle § 282 a násl. tr. řádu být nemohou.
15. Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatele se soudy na úrovni původního řízení, a naopak není přesvědčivého důvodu, aby jeho tvrzení mohla být hodnotitelná jako skutkově "nová" ve smyslu citovaného § 278 odst. 1 tr. řádu; závěry soudů nejenže nelze identifikovat s excesem či svévolí, ale nadto očividně platí, že obě rozhodnutí jsou přiléhavě (logicky a srozumitelně) a věcně obhajitelně odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku nedostatku řádného procesu, již stěžovatel vznesl) vyčerpány.
16. Sluší se opětovně zdůraznit mimořádnou povahu prostředku nápravy skutkových vad pravomocného rozsudku, který představuje řízení o povolení obnovy řízení. Postup okresního soudu tak byl v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutné posoudit význam (procesní potenciál) takových důkazů z hlediska uvažovaného obnoveného řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2014
sp. zn. III. ÚS 1399/14
).
17. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry okresního soudu a také krajského soudu jakkoliv věcně přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
18. Za pochybení nelze rovněž označit okolnost, že krajský soud podrobněji rozvedl či zdůraznil ústavně souladné závěry okresního soudu. Takovým postupem nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení.
19. Ústavní stížností napadená rozhodnutí nekolidují ani se stěžovatelem - převážně jen v obecné rovině připomínanou - judikaturou Ústavního soudu.
20. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu