Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Tarabové, zastoupené JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem, sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. dubna 2025 č. j. 9 As 254/2024-80 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2024 č. j. 8 Ad 1/2024-49 a s ní spojeném návrhu na zrušení zákona č. 243/2020 Sb., o pravomoci Policie České republiky a obecní policie postihovat porušení krizových opatření a mimořádných opatření nařízených v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru SARS CoV-2 na území České republiky, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 7 a čl. 10 Listiny. Stěžovatelka spolu se zrušením napadených rozhodnutí navrhuje také zrušit zákon č. 243/2020 Sb., o pravomoci Policie České republiky a obecní policie postihovat porušení krizových opatření a mimořádných opatření nařízených v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru SARS CoV-2 na území České republiky (dále též "zákon č. 243/2020 Sb.").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, vyplývá, že Hygienická stanice hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 12. 4. 2021 sp. zn. S-HSHMP 51688/2020, č. j. HSHMP 22284/2021, uznala stěžovatelku vinnou z přestupku podle § 92n odst. 1 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, a uložila jí pokutu ve výši 500 Kč. Stěžovatelka v srpnu 2020 na stanici metra neměla zakrytá ústa a nos ochranným prostředkem, čímž porušila nařízení Hygienické stanice hlavního města Prahy č. 6/2020 č. j. HSHMP 44665/2020, ze dne 24. 7. 2020 ("nařízení").
3. K odvolání stěžovatelky rozhodlo Ministerstvo zdravotnictví (vedlejší účastník) tak, že prvostupňové rozhodnutí hygienické stanice rozhodnutím ze dne 1. 11. 2023 č. j. MZDR 22583/2021-2/PRO, částečně změnilo a ve zbytku potvrdilo. Změna spočívala pouze v doplnění slova "úmyslně" před slovo "dopustil".
4. Žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Nepřisvědčil námitce o absenci pravomoci hygienické stanice vydat předmětné nařízení. Mimořádná opatření jsou vydávaná podle § 85 zákona o ochraně veřejného zdraví, jde o opatření obecné povahy. Obecní policie pak má pravomoc kontrolovat dodržování těchto opatření a oznamovat jejich porušení. Odkázal přitom na § 73 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen "přestupkový zákon"), ve spojení se zákonem č. 243/2020 Sb.
5. Proti tomuto rozsudku městského soudu byla stěžovatelkou podána kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud shledal napadené rozhodnutí plně přezkoumatelným. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení je posouzení, zda stěžovatelka svým jednáním porušila v době spáchání přestupku platné a účinné mimořádné opatření hygienické stanice, které nebylo později zrušeno správním soudem pro nezákonnost, není třeba obsáhlé posouzení městským soudem k námitce zpochybnění existence COVID-19 a jeho šíření, kterou stěžovatelka urputně tvrdí. Nejvyšší správní soud souhlasil s ministerstvem, že existence COVID-19 je tzv. notorietou, kterou není třeba dále dokazovat. K tomu Nejvyšší správní soud odkázal na obsáhlou judikaturu ohledně existence pandemie. Již v minulosti správní soudy odmítly zabývat se důkazně tvrzením, že epidemie neexistuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2021 č. j. 2 Ao 7/2021-157).
6. Nejvyšší správní soud dále nepřisvědčil námitce překročení osobní působnosti § 64 písm. b) a d) a také § 69 odst. 1 písm. b) zákona o veřejném zdraví. Nařízení hygienické stanice nebylo podle svého záhlaví vydáno na základě zákonných ustanovení, která stěžovatelka zmiňuje, ale na základě § 82 odst. 1 a 2 písm. m) a § 85 odst. 1 a 3 zákona o ochraně veřejného zdraví a dále podle jeho § 69 odst. 2 ve vazbě na § 69 odst. 1 písm. i) [resp. písm. j) dle novelizovaného znění ke dni vydání napadeného rozsudku]. Toto posledně jmenované ustanovení stanovuje jako mimořádné opatření zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku a nijak nelimituje omezení na osoby podezřelé z nákazy. Konkrétní nařízení přezkoumal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 13. 10. 2020 č. j. 4 As 258/2020-60 č. 4100/2021 Sb. NSS, a ani rozhodující senát nepřisvědčil stěžovatelce, že je cíl nařízení škodlivý a neúčinný. Nejvyšší správní soud uvedl, že již pouhým nesplněním povinnosti stanovené nařízením hygienické stanice stěžovatelka naplnila skutkovou podstatu potenciálního ohrožení zdraví dalších osob. Informace, zda stěžovatelka byla nebo nebyla v určitý moment nositelem nákazy, by proto nebyla relevantní; stěžovatelka by si svého zdravotního stavu ani nemusela být v době pandemie vědoma. Zjevný legitimní cíl nařízení nebylo nutné dokazovat a vypořádání městským soudem není v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Městská policie toliko oznámila přestupek, následné řízení o přestupku stěžovatelky vedla hygienická stanice. Strážník na místě nikterak nezjišťoval zdravotní stav ani nenahlížel do zdravotní dokumentace, pro zjištění skutkového stavu (porušení povinnosti mít nasazenou roušku) to nebylo relevantní.
7. Nejvyšší správní soud Ústavnímu soudu nepředložil stěžovatelkou požadovaný návrh na zrušení zákona č. 243/2020 Sb. Stěžovatelka údajnou protiústavnost zákona jako celku ani nijak neupřesnila.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že jsou rozhodnutí nepředvídatelná a v rozporu s ustálenou judikaturou. Podle obecných soudů jednání stěžovatelky vykazovalo společenskou škodlivost a napadené nařízení sledovalo legitimní cíl, aniž by tyto závěry měly oporu ve spisech nebo by v tomto ohledu bylo vedeno dokazování. Závěry Nejvyššího správního soudu týkající se notoriet jsou pro stěžovatelku v tomto ohledu překvapivé. Nejvyšší správní soud se dosud nepokusil sjednotit vlastní judikaturu ohledně nezákonnosti "rouškových" opatření. Stále tak existují rozsudky Nejvyššího správního soudu, které jinak nezákonná opatření legitimizují. Pokud by býval městský soud vyhověl důkazním návrhům stěžovatelky, ta by byla s to vyvrátit legitimní cíl opatření. Skutkové a právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu, náhledem napadených rozhodnutí by bylo možné zasahovat do tělesné integrity osob za účelem odvrácení toliko domnělých nebezpečí, což je v demokratickém právním státě nepřípustné. Kromě již uvedeného je dalším skutkovým zjištěním bez opory v důkazech zejména údajná společenská škodlivost jednání stěžovatelky, konkrétně úmyslné ohrožování zdraví druhých osob. Soudy ve svých rozhodnutích nedostály principu presumpce neviny. Výklad právních předpisů učiněný obecnými soudy jde proti jejich smyslu. Citované ustanovení § 69 odst. 1 písm. i) zákona o veřejném zdraví nemůže překročit osobní působnost bodu b) při omezení svobody pohybu a pobytu fyzických osob, kterým je limitováno. Stěžovatelka znovu uvádí, že nebezpečím pro vznik epidemie ani zdrojem epidemie jako takové rozhodně nemohou být lidé v daný moment nešířící onemocnění.
9. Zákon č. 243/2020 Sb. je podle stěžovatelky neústavní, proto Ústavnímu soudu navrhuje jeho zrušení. Upřesňuje, že praktickou aplikací zákona vznikají nespravedlivé rozdíly mezi šetřeními přestupků krajskou hygienickou stanicí a šetřením Policií České republiky. Vzhledem k tomu, že mimořádná opatření často obsahují různé zdravotní parametry, zdravotní výjimky a jsou odborně koncipovaná, nemohou je na domnělých adresátech realizovat osoby bez odborné způsobilosti. Laickým zjišťováním okolností přestupku Policií České republiky či obecní policií tak musí nutně docházet k nespravedlivým příkazům na místě.
10. Závěrem stěžovatelka shrnuje, že výsledek řízení před obecnými soudy zasahuje do jejího práva na ochranu důstojnosti, práva na zdraví, práva na osobní přesvědčení, práva na svobodu pohybu a práva žít podle svého.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471).
14. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či v jemu předcházejícím řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů ani daňových orgánů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
16. Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů jsou ústavně souladné, řádně odůvodněné, a to i odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu; jsou také dostatečně obsáhlé. Zejména Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry městského soudu za případné. Ústavní soud neshledal, že by zamítnutím kasační stížnosti došlo k vydání pro stěžovatelku překvapivého rozhodnutí, potažmo k zásahu do jejího práva na soudní ochranu.
17. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku dostatečně vypořádal se všemi relevantními námitkami stěžovatelky včetně těch, které opakuje i v ústavní stížnosti. Jakkoliv je pravdou, že Nejvyšší správní soud v minulosti kasačně zasahoval, resp. rušil některá "roušková" opatření mimo jiné proto, že ministerstvo nedokázalo prokázat legitimitu jejich cíle, nelze opomenout, že obecné soudy posuzují každé opatření obecné povahy individuálně. V posuzované věci o tento extrémní (svévolný) případ neodůvodněného opatření, vyžadujícího kasační zásah, nešlo.
Obecné soudy nepochybily, když k samotné existenci nemoci, rizikům spojeným s jejím šířením a efektivitě rouškového zákazu nevedly dokazování. Závěr o povaze notoriety není v tomto ohledu překvapivý; Nejvyšší správní soud ostatně odkázal na řadu svých rozhodnutí týkajících se přímo notoriet spojených s existencí pandemie a bojem proti ní (srov. bod 20 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Odmítnutí provedení dokazování v tomto směru není v rozporu s právem stěžovatelky na spravedlivý proces.
18. Ústavní soud také v obecné rovině poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud již v minulosti vyložil, že nařízení nošení roušek či respirátorů k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 podle § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví [resp. písm. j) dle novelizovaného znění ke dni vydání napadeného rozsudku] je svou osobní působností, předmětem a účelem obdobné jako nařízení mimořádného očkování a preventivního podání jiných léčiv (profylaxe) podle § 69 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Nezbytnou podmínkou uplatnění této pravomoci ministerstva není existence ohniska nákazy ani trvání epidemie onemocnění COVID-19 (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2021 čj. 2 Ao 14/2021-92).
19. Ústavní soud neshledal, že by k uložení pokuty nedošlo na podkladě zákona. Stěžovatelkou uváděné aspekty právní úpravy nesvědčí o umožnění svévolného postupu správních orgánů. Na závěrech obecných soudů tak Ústavní soud neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Spolu s ústavní stížností odmítl Ústavní soud i návrh s ní spojený, a to pro jeho akcesorický charakter [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu