Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky P. G., t. č. ve Věznici Drahonice, zastoupené Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 4. 2024, č. j. 3 Nt 1111/2024-39, za účasti Okresního soudu v Lounech, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud"). Tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy vyplývá, že ředitel Vazební věznice Ostrava (dále jen "ředitel věznice") usnesením ze dne 11. 3. 2024, č. j. VS-57333-2/ČJ-2024-803140, rozhodl, že stěžovatelka se umísťuje do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení. Podle odůvodnění vydal ředitel věznice toto rozhodnutí na základě doporučení odborné komise podle § 6a vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"). Stěžovatelce soud uložil trest odnětí svobody převyšující 3 roky za úmyslnou trestnou činnost a tím nejsou splněny podmínky pro umístění do oddělení s nízkým nebo středním stupněm zabezpečení.
3. Stěžovatelka následně podala návrh na umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení. Okresní soud při veřejném zasedání stěžovatelku vyslechl. Napadeným usnesením její návrh zamítl, neboť rozhodnutí ředitele věznice shledal zákonným. Stěžovatelce soud uložil trest odnětí svobody podle § 283 odst. 3 trestního zákoníku v trvání 6 let a 8 měsíců, a to za úmyslnou drogovou trestnou činnost. Ředitel při svém rozhodnutí přihlédl k doporučení odborné komise. I podle názoru soudu stěžovatelka jednoznačně splňuje podmínky vyhlášky pro zařazení do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení. Podmínky pro umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení (podle § 6a vyhlášky) ani soud v případě stěžovatelky neshledal.
4. Stěžovatelka namítá, že ředitel věznice v odůvodnění stroze uvedl pouze výši jejího trestu za trestnou činnost. K zamítnutí jejího návrhu na umístění do nižšího stupně zabezpečení došlo nedůvodně. Poškodilo její výkon trestu a nemá jinou možnost, jak se domoci zrušení nepřezkoumatelného rozhodnutí ředitele věznice. Argumentovala např. délkou vazby započtené do trestu, zdravotním stavem fyzickým i duševním, svým chováním během střežení mimo věznici. Na tyto výtky však soud nereagoval. Z žádného rozhodnutí se nedozvěděla, jak došlo k posouzení úrovně vnějších a vnitřních rizik, když je zřejmě stěžovatelka jako toto riziko pro věznici míněna. Ve výkonu trestu je poprvé.
5. Stěžovatelka dodává, že ve veřejném zasedání soud s ní jednal nevhodně a nedůstojně, na což musel přítomný obhájce reagovat námitkou. Domnívá se tedy, že i průběh veřejného zasedání ohrozil důvěru v odborné a spravedlivé rozhodování soudu. Stěží by tedy mohlo jeho rozhodnutí obstát při přezkumu věci Ústavním soudem.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena sdvokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
9. Jak Ústavní soud již v minulosti uvedl, ústavně zaručené základní právo na vyhovění návrhu na změnu umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení neexistuje (srov. např. bod 9 usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 949/20 ), neboť rozhodování o umístění odsouzených do oddělení věznice s ostrahou s určitým stupněm zabezpečení již z ústavněprávního hlediska nespadá do sféry ukládání trestu, nýbrž jeho výkonu (srov. např. usnesení ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 544/18 či usnesení ze dne 7. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2852/17 ). V ní zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko pro případy extrémních excesů při aplikaci příslušné zákonné či podzákonné právní úpravy nesoucí s sebou zjevně arbitrární a citelný zásah do ústavně zaručených základních práv či svobod odsouzeného (srov. např. bod 9 usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 1280/22 ).
10. Podmínky pro zařazení odsouzeného do konkrétního oddělení stanovuje zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a výše citovaná vyhláška. Podle ní se do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení umístí odsouzení s vysokým vnějším a vnitřním rizikem. Střední vnější a vnitřní riziko podle vyhlášky představují odsouzení za úmyslý trestný čin k trestu nepřevyšujícím 3 roky, kteří jsou ve výkonu trestu nejvýše potřetí, nejde-li o odsouzené za trestný čin proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, trestný čin zahrnující nakládání s omamnými nebo psychotropními látkami.
11. Vzhledem k tomu, že stěžovatelku soud odsoudil za úmyslnou drogovou trestnou činnost k trestu odnětí svobody na 6 let a 8 měsíců, představuje pro věznici vnější a vnitřní riziko a splňuje podmínky vyhlášky pro zařazení do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení. Podmínky pro zařazení do nižšího stupně zabezpečení v případě stěžovatelky nezjistila odborná komise, ředitel věznice ani soud. Podle názoru Ústavního soudu se okresní soud ani ředitel věznice od textu a smyslu obou předpisů nikterak neodchýlili, navíc v míře vyžadující zásah Ústavního soudu. Námitky stěžovatelky představují polemiku se způsobem, jakým jsou oba předpisy ustáleně interpretovány a aplikovány.
12. K námitkám údajného nevhodného chování soudce při veřejném zasedání Ústavní soud v obecné rovině dodává, že účastník řízení, který se cítí dotčen, si může na chování soudce stěžovat u předsedy soudu (podle § 164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Ten může v případě opakovaných závažných prohřešků proti soudcovské etice uplatnit svou kárnou pravomoc. V posuzované věci obranu práv stěžovatelky navíc zajišťoval i její přítomný obhájce. Argument, že stěžovatelce se nelíbilo vyjadřování soudce při veřejném zasedání (dotýkaly se jí výroky typu "Co jste jako čekala?") nemohou zpochybnit výsledek soudního jednání, ke kterému dospěl nezávislý soud na základě zákona.
13. Nad rámec již uvedeného považuje Ústavní soud za nutné odmítnout námitku porušení čl. 40 odst. 1 Listiny. Trest byl stěžovatelce uložen rozhodnutím soudu se znalostí právní úpravy vykonávacího řízení. Soudní přezkum výkonu trestu proběhl právě napadeným rozhodnutím. Ústavní soud konstatuje, že neshledal žádný ústavněprávně relevantní exces, který by odůvodňoval uplatnění kasační pravomoci. Skutečnost, že stěžovatelka učiněný závěr okresního soudu odmítá akceptovat, sama o sobě nezakládá porušení jejích ústavně zaručených práv.
14. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu