Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Romanem Kezniklem, LL.M., advokátem, sídlem Palackého třída 2203/186, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2024, č. j. 13 Co 373/2023-899, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) L. Š. a 2) nezletilého M. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ostravě ("okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 8. 2023, č. j. 0 P 291/2021-750, k návrhu stěžovatele odňal nezletilého z péče matky a svěřil jej do střídavé péče rodičů v harmonogramu specifikovaném ve výroku I. tohoto rozsudku. S účinností od právní moci tohoto výroku stěžovatele zprostil povinnosti platit výživné pro nezletilého k rukám matky v částce 7 500 Kč měsíčně, jak mu stanovil v minulosti, a s účinností od téhož data mu pro nezletilého vyměřil výživné v částce 10 000 Kč měsíčně splatné k rukám matky (výroky II. a V.), za současného stanovení výživného matce v částce 2 000 Kč měsíčně splatné k rukám stěžovatele (výrok III.). Okresní soud dále zrušil dosavadní úpravu styku mezi stěžovatelem a nezletilým (výrok VI.), zamítl návrh stěžovatele na výkon rozhodnutí za neuskutečněný styk ve dnech 29. 6. až 30. 6. 2023 (výrok VII.), zastavil řízení o styku (výrok VIII.) a zamítl návrh stěžovatele na vyslovení předběžné vykonatelnosti výroku o péči (výrok IX.).
2. K odvolání obou rodičů ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě ("krajský soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu změnil tak, že zamítl stěžovatelův návrh na změnu péče o nezletilého. Současně stěžovateli s účinností od 1. 4. 2024 zvýšil výživné z částky 7 500 Kč na částku 9 000 Kč měsíčně, přičemž rozhodl rovněž o dlužném výživném za dobu od 1. 4. 2024 do 30. 4. 2024. Krajský soud dále stanovil harmonogram styku nezletilého se stěžovatelem, a to v režimu běžném (v každém sudém kalendářním týdnu v době od pátku 13 hodin do neděle 16 hodin) i v režimu prázdninovém. Krajský soud upravil místo předávání a převzetí nezletilého (výrok I.).
3. Stěžovatel s těmito závěry krajského soudu nesouhlasí, napadá je ústavní stížností a poukazuje na porušení svých základních práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatel předně zdůrazňuje, že už tak velmi omezené množství času, které měl ke styku s nezletilým vymezené předchozí úpravou (v každém sudém týdnu od čtvrtku 13 hodin do neděle 17 hodin), krajský soud napadeným rozhodnutím ještě zúžil. Rekapituluje a současně rozporuje důvody, pro které krajský soud nesvěřil nezletilého do střídavé péče či do jeho výlučné péče (mimořádná citlivost nezletilého, silná citová vazba k matce a dosavadnímu prostředí, špatná adaptace na změny prostředí, odborné stanovisko poukazující na možné zhoršení psychického stavu v důsledku změny, vyjádření nezletilého upřednostňující dosavadní stav a velká vzdálenost mezi bydlišti rodičů, jež je komplikací z hlediska školní docházky). Namítá, že krajský soud k těmto závěrům dospěl výhradně na základě důkazů předložených matkou, ze kterých dovodil, že psychický stav nezletilého ve své podstatě vylučuje střídavou péči obou rodičů. Nevyslechl příslušné odborníky, nevypořádal se řádně s námitkami stěžovatele ohledně neobjektivnosti lékařských zpráv a zpráv psychologů předložených matkou a nenechal ve věci ani zpracovat znalecký posudek k objektivnímu posouzení psychického stavu nezletilého, jeho tvrzené vazby na matku a případného vlivu střídavé péče na jeho psychický stav.
5. Stěžovatel dále upozorňuje na rozpor mezi zprávami OSPOD s tím, že krajský soud nezohlednil zprávu (Městského úřadu Pohořelice), která svědčí ve prospěch střídavé péče. Má za to, že krajský soud zcela nekriticky převzal rovněž závěry ze zprávy mateřské školy. Uvádí, že zjištění přání nezletilého proběhlo zcela neodborně, což zpochybňuje jeho relevanci. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu zdůrazňuje, že důvodem pro nesvěření do střídavé péče nemůže být ani nástup dítěte do první třídy, ledaže by soudy prokázaly, že začlenění do více školních kolektivů není v jeho nejlepším zájmu, což ovšem krajský soud v nyní posuzované věci neprokázal. Stěžovatel rozporuje, že by v rámci jednání s OSPOD vyslovil souhlas s krajským soudem nastaveným režimem péče. Rozhodnutí krajského soudu nadto považuje za vnitřně rozporné, neboť umožňuje 15denní cyklus styku o letních prázdninách, ale v režimu běžného styku se omezuje na pouhé dva dny v 14denním cyklu.
6. Stěžovatel Ústavní soud žádá, aby jeho návrh posoudil přednostně mimo pořadí.
7. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
10. Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud nehodnotí úpravu péče zvolenou krajským soudem jako extrémní či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele. Krajský soud vyložil důvody, které jej vedly k závěru, že nastavení jím zvoleného režimu bude v současnosti nejlépe odpovídat aktuálním potřebám a zájmům nezletilého. Závěry krajského soudu jsou odůvodněné a je z nich jasně patrné, proč krajský soud přistoupil ke změně rozhodnutí okresního soudu a proč zamítl stěžovatelův návrh na svěření nezletilého do střídavé péče, resp. do jeho výlučné péče.
11. Krajský soud zohlednil přání nezletilého, z nějž jednoznačně vyplynula preference současného stavu (srov. rozsudek krajského soudu, bod 43). Nic v napadeném rozhodnutí nenaznačuje, že by matka s nezletilým v tomto ohledu manipulovala. Ústavní soud zde nenalezl ani žádnou relevantní indicii napovídající, že by byl názor dítěte zjištěn neodborným způsobem. Krajský soud dále zohlednil vyšší citlivost nezletilého a špatné psychické zvládání změn. Vyloučil, že by za touto psychickou konstelací stála pouze matčina výchova, přičemž kvitoval, že matka se snaží nadměrnou synovu úzkost odborně řešit (srov. tamtéž, bod 44).
Vzal v potaz, že z vyjádření odborníků, psychologů, vyplývá doporučení, že střídavá péče je pro nezletilého, s ohledem na jeho psychické nastavení, nevhodná a že taková změna by vedla ke zhoršení jeho psychického stavu (tamtéž, bod 45). Tento důvod krajský soud akcentoval rovněž při posouzení vhodnosti navštěvování dvou základních škol (s ohledem na vzdálenost bydlišť rodičů). Dostál tak požadavku plynoucímu z judikatury Ústavního soudu, že nástup dítěte do první třídy základní školy není sám o sobě důvodem pro vyloučení střídavé péče, nejsou-li zde ovšem dány okolnosti, které vylučují dualitu školní docházky.
Tyto okolnosti krajský soud shledal v psychické konstelaci a citlivosti nezletilého. Krajský soud též vysvětlil, že v tomto ohledu není nutno doplňovat dokazování, neboť skutkový stav je zjištěn dostatečným způsobem (tamtéž, bod 31). Ústavní soud považuje za přiléhavé rovněž závěry týkající se objektivnosti matkou předložených odborných zpráv o zdravotním stavu nezletilého (tamtéž, body 45-46).
12. Krajský soud dostál ústavněprávnímu požadavku preference střídavé péče a současně vysvětlil, proč v nyní posuzovaném případě není použitelná. Ústavní soud na jeho závěrech neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Pouze doplňuje, že napadené rozhodnutí krajského soudu nelze z pohledu stěžovatele považovat za překvapivé, neboť výsledek odpovídá procesní pozici matky prezentované v průběhu celého předchozího řízení, s níž byl stěžovatel dobře seznámen.
13. Zpochybňuje-li stěžovatel postup obecných soudů v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, ve které lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004). Navzdory odlišnému názoru stěžovatele podle Ústavního soudu v nyní posuzované věci nenastal údajný extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že závěrům krajského soudu nemá co vytknout. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, krajský soud kladl důraz především právě na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
15. Ústavní soud současně považuje za vhodné připomenout, byť pouze ve formě obiter dicta, že možnost změny stávající výchovy nezletilého ve prospěch stěžovatele není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných, a tedy nezměnitelných, jak vyplývá rovněž z ustanovení § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů. Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilého nevyžadují změnu jeho výchovných poměrů, nedosáhnou-li v tomto ohledu rodiče shody bez ingerence soudu, což je pochopitelně preferovaná varianta.
16. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
17. Protože Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení, samostatně již nerozhodoval o návrhu na její přednostní projednání podle § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť by to bylo nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu