Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatelky DYSTAN s. r. o., sídlem Náměstí Sítná 3127, Kladno, zastoupené Mgr. Janem Burešem, advokátem, sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, č. j. 33 Cdo 1168/2023-394, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 21 Co 171/2022-343, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 4. 2022, č. j. 17 C 14/2021-305, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Odborové rady POLDI Kladno, sídlem Huťská 1496, Kladno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka rovněž žádá náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Klíčovou otázkou v posuzované věci je to, zda způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s provedenými důkazy a způsob, jakým zamítly důkazní návrhy stěžovatelky, odpovídá požadavkům práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, č. j. 17 C 14/2021-305, zamítl žalobu stěžovatelky na nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice (žalované) k uzavření kupní smlouvy se stěžovatelkou. Uvedenou kupní smlouvou mělo dojít k prodeji nemovité věci - stavby občanského vybavení, stojící na pozemku, oboje v k. ú. Kročehlavy, obec Kladno, za kupní cenu 21 157 798 Kč, v konkrétním znění (výrok I.). Okresní soud dále zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k uzavření kupní smlouvy se stěžovatelkou, kterou mělo dojít k prodeji nemovité věci - pozemku, v k. ú. Kročehlavy, obec Kladno, za kupní cenu 6 824 965 Kč, v konkrétním znění (výrok II.), jakož i zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k uzavření dvou dodatků č. 5 ke smlouvám o uzavření budoucích smluv kupních uzavřených mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí dne 29. 10. 2009 v konkrétním znění (výroky III. a IV.), a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku spolu se zrušením části usnesení ze dne 24. 5. 2021, č. j. 17 C 14/2021-136 (výroky V. a VI.). Okresní soud, stručně řečeno, tímto rozsudkem odmítl argumentaci stěžovatelky, že prostřednictvím dodatků č. 4 ze dne 1. 4. 2019 byly ve skutečnosti uzavřeny nové smlouvy o smlouvě budoucí kupní, neboť z gramatického výkladu písemně zachyceného projevu vůle stěžovatelky i vedlejší účastnice jasně vyplynulo, že tyto dodatky jsou součástí smluv o budoucích smlouvách z roku 2009. Totéž vyplynulo i z předchozí praxe stran. Okresní soud tedy jednoznačně na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že byla prokázána vůle i úmysl stěžovatelky i vedlejší účastnice toliko prodloužit trvání oboustranného závazku, tj. nikoliv uzavřít nové smlouvy o budoucích kupních smlouvách, jak se snažila tvrdit stěžovatelka.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním, o němž Krajský soud v Praze (dále je "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 11. 2022, č. j. 21 Co 171/2022-343, rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.), když se v odůvodnění ztotožnil s argumentací okresního soudu.
5. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
6. Zásah do svého práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatelka spatřuje zejména v tom, že soudy neprovedly důkazy, které stěžovatelka navrhovala a které považuje za tzv. opomenuté důkazy. Těmito opomenutými důkazy mají být výslech J. Vinkla, tehdejšího statutárního orgánu vedlejší účastnice a účastnická výpověď jednatele stěžovatelky, S. Muláčka. Těmito důkazy mělo dojít k prokázání hypotetické vůle vedlejší účastnice k uzavření nové budoucí smlouvy dne 1. 4. 2019, jejímž předmětem byl prodej budovy a pozemku za sjednanou cenu, kdyby stranám bylo známo, že jejich závazek z budoucích smluv 1 a 2 ve znění dodatků a až 3 zanikl v důsledku prekluze dne 31. 3. 2019, tj. pouhý den před podpisem dodatků č. 4. Zároveň měl být těmito důkazy prokázán obsah a právní následky ústní dohody uzavřené dne 19. 6. 2021 mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Neprovedením těchto důkazů byl chybně zjištěn skutkový stav, což vedlo k nesprávnému rozhodnutí obecných soudů v posuzované věci. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka za nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná.
7. Stěžovatelka ke shora uvedenému dále dodává, že výslech S. Muláčka navrhovala v průběhu řízení několikrát - v žalobě, dne 22. 3. 2022 v průběhu jednání před okresním soudem a následně i v podaném odvolání. Stěžovatelka je toho názoru, že zamítnutí těchto důkazních návrhů nebylo řádně zdůvodněno, což zakládá porušení jejího ústavně zaručeného ústavního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Okresní soud i krajský soud uzavřely, že dodatky č. 4 nevyvolávají žádné právní následky, a to i přes stěžovatelkou tvrzenou konverzi právního jednání. Stěžovatelka se domnívá, že dodatky č. 4 je nutno posoudit jako nové budoucí smlouvy podle § 575 občanského zákoníku. Nové budoucí smlouvy mají díky odkazu na již zaniklé závazky všechny nezbytné náležitosti smluv o smlouvách budoucích kupních. Stěžovatelka následně vyjmenovává předpoklady pro naplnění konverze, přičemž uzavírá, že z okolností jednoznačně vyplývá, že strany by dne 1. 4. 2019 uzavřely nové budoucí smlouvy za stejných podmínek, pokud by věděly o neplatnosti dodatků č. 4 (hypotetická vůle stran). Stěžovatelka je tudíž toho názoru, že tato hypotetická vůle stran je klíčovou okolností, která měla být prokázána v řízení před obecnými soudy, které však zamítly shora uvedené důkazní návrhy.
9. Stěžovatelka dále uvádí, že Nejvyšší soud jí dal zapravdu, když se přiklonil k tomu, že původní závazek trval, avšak stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud k tomuto dospěl na základě chybně zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud svůj chybný závěr opírá o institut smluvní retroaktivity vylučující zákonnou prekluzi. Stěžovatelka uzavírá, že usnesení Nejvyššího soudu je nelogické, neboť strany v dodatcích č. 4 prekluzi závazku nevyloučily, k tomu jejich vůle nesměřovala, neboť ani jedna ze stran nevěděla, že jejich závazek z důvodu prekluze zanikl.
10. Nejvyšší soud se nezabýval ani konverzí právního jednání, když shledal nárok stěžovatelky neopodstatněný i pro případ, že by dodatky č. 4 byly platné jako dohoda o změně práv a povinností, a to proto, že krajský soud shledal další důvody neopodstatněnosti nároku stěžovatelky. Takový závěr však stěžovatelka považuje za nelogický a vnitřně rozporný.
11. Stěžovatelka tedy ve vztahu ke shora uvedenému deklaruje nedostatečně zjištěný skutkový stav, což považuje za zásadní vadu řízení zakládající zásah do jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
14. Stěžovatelka svými námitkami opakuje svou argumentaci z civilního řízení. Tyto námitky však již byly vypořádány v napadených rozhodnutích. Stěžovatelka přitom nepředkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci a domáhá se tedy především toho, aby důkazy v její věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí ve věci a aby byla přijata její verze skutkového stavu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném právním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl.
81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané procesním předpisem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, k čemuž však v posuzované věci nedošlo. Z provedeného dokazování před obecnými soudy jasně vyplynulo, že dodatky č. 4 byly uzavřeny poté, co podle § 292 odst. 3 obchodního zákoníku (tento právní předpis účinný do 31.
12. 2013 byl na posuzovanou věc aplikován společně s občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. taktéž účinným do 31. 12. 2013) smlouva o smlouvě budoucí kupní zanikla uplynutím času, přičemž prodloužení již zaniklé smlouvy není právně možné. Stěžovatelka důmyslnými právními konstrukcemi zpochybňuje uvedené jednoduché právní hodnocení obecných soudů, Ústavní soud však není povolán k přezkumu aplikace norem podústavních, nezakládá-li taková aplikace zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva či svobody.
Namítá-li stěžovatelka nedostatečně zjištěný skutkový stav, z něhož měly být vyvozeny nesprávné právní závěry, nelze jí přisvědčit, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že dokazování proběhlo řádně a okresní soud srozumitelně a logicky odůvodnil své právní závěry, které byly založeny na dostatečně zjištěném skutkovém stavu. Krajský soud i Nejvyšší soud tyto právní závěry aprobovaly a argumentaci dále rozvinuly. Z hlediska přezkoumatelnosti hodnotí Ústavní soud napadená rozhodnutí jako prostá svévole a logicky odůvodněná.
Skutečnost, že stěžovatelka zastává jiné právní hodnocení, založené na interpretaci a aplikaci norem podústavního práva, není důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
15. Stěžovatelka zásah do svého ústavně zaručeného základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje zejména v tom, že soudy zamítly její opakované návrhy k provedení výslechu jednatele stěžovatelky S. Muláčka a J. Vinkla, jimiž měla být prokázána hypotetická vůle vedlejší účastnice k uzavření nové budoucí smlouvy dne 1. 4. 2019. Obecné soudy však správně poukázaly na nadbytečnost takového dokazování vzhledem k již zjištěnému skutkovému stavu a tyto důkazní návrhy zamítly. Jelikož se soudy s těmito návrhy argumentačně vypořádaly, nelze přisvědčit stěžovatelce, že by šlo o tzv. opomenuté důkazy, a tudíž nelze konstatovat ani zásah do jejího ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Ústavní soud tedy na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu