Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Antonína Vrby a Milady Vrbové, zastoupených JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem, sídlem Náměstí 22/24, Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 22 Cdo 3031/2017-203 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2017 č. j. 37 Co 356/2015-155, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a evidované právnické osoby Česká dominikánská provincie, sídlem Husova 234/8, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů tvrdíce, že jimi "bylo porušeno jejich ústavně garantované právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina"; pozn. odkazované ustanovení upravuje právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy).
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelé se žalobou v roce 2008 domáhali vůči žalovanému podniku Lesy České republiky, s. p. (na jeho místo posléze vstoupila vedlejší účastnice) určení, že předmětem jejich společného jmění je individualizovaný pozemek v katastrálním území Tasov. V žalobě tvrdili, že jsou vlastníky konkrétních pozemků, které bezprostředně sousedí s pozemky ve vlastnictví žalovaného, tyto pozemky tvoří jeden souvislý celek (ohraničený po celém obvodu dřevěným oplocením), který stěžovatelé fakticky dlouhodobě užívají, tudíž došlo k nabytí pozemku parc. č. X vydržením. Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 6. 2015 č. j. 12 C 335/2008-125 žalobě vyhověl a určil, že pozemek parc. č. X patří do společného jmění stěžovatelů shledav naplnění podmínek vydržení s tím, že k nabytí vlastnického práva došlo den následující po 1. 1. 2002, kdy uplynula nepřetržitá desetiletá držba stěžovatelů pozemku.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, na jehož základě Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") změnil vyhovující výrok rozsudku okresního soudu a žalobu zamítl. V odůvodnění zdůraznil, že stěžovatelé nabyli v roce 1973 (kromě domu a zastavěné plochy) zahradu o výměře téměř 3 000 m2 za situace, kdy k ní byla připlocena zahrada téměř shodné výměry, takže nebyli v dobré víře, že nabývají zahradu o dvojnásobné výměře, tedy téměř 6 000 m2. Výměra 3 000 m2 představuje téměř 100 % výměry koupeného pozemku a vzhledem ke svému rozsahu vylučuje omluvitelný omyl stěžovatelů, že jsou vlastníky i sporného pozemku.
4. Rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé dovoláním s přesvědčením, že splňuje alespoň některou ze zákonných podmínek přípustnosti, a že se krajský soud odchýlil od závazného právního názoru Nejvyššího soudu publikovaného v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, týkajícího se hodnocení dobré víry, zejména s ohledem na odůvodněný poměr výměry vydrženého pozemku v návaznosti na výměry navazujících pozemků ve vlastnictví držitele. Zejména zdůraznili, že jejich pozemky tvoří se sporným pozemkem jeden velký souvislý celek, plynule do sebe přecházejí, jsou jednolitě zaploceny a ke spornému pozemku neexistuje jiný přístup.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů usnesením ze dne 27. 2. 2018 č. j. 22 Cdo 3031/2017-203 odmítl pro nepřípustnost po zjištění, že rozsudek krajského soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. V odůvodnění nejprve připomenul, že jeho judikatura je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt.
V takovém případě jsou rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry hraje zejména znatelnost vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi, rozsah držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce, existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku či poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého.
K tomu dodal, že při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž dovolacímu přezkumu podléhá existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené. K věci samé konstatoval, že je v ní nezbytné přihlédnout především ke skutečnosti, že sporný pozemek dosahuje téměř 100 % rozlohy pozemků stěžovatelů, které nabyli na základě kupní smlouvy, tudíž by z tohoto důvodu mohli nabýt předmětný pozemek pouze za splnění mimořádných okolností, které však v poměrech projednávané věci nejsou dány.
Je nutné zohlednit, že sporný pozemek je poměrně pravidelný a nekomplikovaný, což obdobně platí i o dalších pozemcích držených žalobci. Vlastnické právo bylo převáděno na základě kupní smlouvy, ve které je výměra pozemku přímo uvedena, a další pozemky nabyli stěžovatelé na základě kupní smlouvy až v roce 1993. Z tohoto důvodu nemůže tehdejší dobrou víru založit skutečnost, že v současné době je přístup na sporný pozemek pouze přes pozemky stěžovatelů.
Vzhledem k těmto okolnostem nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu krajského soudu o tom, že stěžovatelé nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky sporného pozemku.
5. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem krajského soudu a Nejvyššího soudu ohledně prokázání jejich dobé víry a za správný považují právní názor obsažený v rozsudku okresního soudu. Informují, že dům a zahradu navrhoval architekt Bohuslav Fuchs, že nemovitosti byly prohlášeny národní kulturní památkou a namítají, že krajský soud měl vzít v úvahu i neoddělitelnost pozemků. Tvrdí, že oni i jejich právní předchůdci, jakož i básník a spisovatel Jakub Deml, užívali tyto nemovitosti ve stejném stavu, resp. ve stejné rozloze.
6. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají, že se v podstatě nezabýval a ani nechtěl zabývat skutkovým stavem věci, i když byl v dovolání upozorněn na nesprávné hodnocení důkazů a tím i na nesprávnou aplikaci příslušné právní normy krajským soudem. Podle nich Nejvyšší soud velmi stručným rozhodnutím v podstatě jejich dovolání velmi formálním způsobem tzv. "smetl ze stolu", aniž by se zabýval samotnou podstatou věci a skutečností, že tu jsou mimořádné okolnosti případu na straně stěžovatelů.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal základní předpoklad opodstatněnosti individuální ústavní stížnosti, jímž je existence zásahu do základních práv nebo svobod stěžovatelů.
10. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 9.) - ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaným porušením jejich základních práv, zejména práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem krajského soudu a Nejvyššího soudu předcházejícím jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěl krajský soud a poté i Nejvyšší soud v hodnocení, zda byly naplněny předpoklady vydržení vlastnického práva k individualizovanému pozemku, přičemž jejich námitky byly již posuzovány.
Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Ústavní soud přitom shledal, že důvody, pro které krajský soud rozhodl ve věci samé rozsudkem (následně je Nejvyšší soud neshledal zjevně nepřiměřenými), s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tento rozsudek (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje a kvituje, že obecné soudy se podmínkami vydržení (dle tehdy platné právní úpravy), jako mimořádného a originárního způsobu nabytí vlastnického práva, zevrubně zabývaly.
Přijatému právnímu závěru o jejich nenaplnění nelze - z ústavněprávního pohledu - nic vytknout. A to zvlášť v situaci, kdy jde o vydržení vlastnického práva k nemovité věci podléhající evidenci ve veřejném seznamu, tj. usucapio contra tabulas, což má nepochybný vliv na objektivizaci dobré víry ("se zřetelem ke všem okolnostem" - viz § 130 odst. 1 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013) a limituje prostor pro uplatnění tzv. omluvitelného omylu.
11. Důvodnými nejsou ani výtky stěžovatelů vůči postupu Nejvyššího soudu, který údajně rozhodl velmi formálním způsobem. Jsou založeny jednak na nepochopení rozsahu dovolacího přezkumu (toliko právní otázky), jednak nerespektují koncentrované vyhodnocení souladu závěrů krajského soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to v otázce formulované stěžovateli.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu