Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Drahomíra Sloupa, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 58/16, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. dubna 2012 č. j. 2 Afs 25/2012-8 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. února 2012 č. j. 10 Af 14/2011-63, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. května 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadenými rozhodnutími bylo rozhodnuto ve věci přezkumu zákonnosti dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu v Písku ze dne 13. září 2010, č. j. 69766/10/097910305536 a č. j. 69770/10/097910305536, kterými byla stěžovateli správcem daně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2007 ve výši 77 724 Kč a penále z dodatečně vyměřené daně ve výši 15 544 Kč a za zdaňovací období 2008 ve výši 70 980 Kč a penále z dodatečně vyměřené daně ve výši 14 196 Kč. Z předložené ústavní stížnosti a soudních rozhodnutí se podává, že stěžovatel prodával starožitné předměty způsobem, který je popisován v rozhodnutí správce daně a rozsudcích obou soudů. Správce daně tuto činnost stěžovatele posoudil tak, že v uvedeném zdaňovacím období provozoval výdělečnou činnost, která vedla k dosažení jiných příjmů než takových, které jsou od daně z příjmů osvobozeny. S tímto hodnocením však stěžovatel nesouhlasil.
3. Odvolání proti těmto rozhodnutím zamítlo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen "vedlejší účastník") svým rozhodnutím ze dne 1. února 2011 č. j. 492/11-1100. Stěžovatel následně podal proti rozhodnutí odvolacího orgánů správní žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který jí vyhověl, rozhodnutí vedlejšího účastníka jako odvolacího orgánu zrušil pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vedlejší účastník však podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (dále též "kasační soud"), který se se závěry krajského soudu neztotožnil a jeho rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 10. ledna 2012 č. j. 2 Afs 52/2011-46 z důvodů vymezených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního. Krajský soud pak dne 3. února 2012, vázán právním názorem kasačního soudu vysloveným ve výše zmíněném rozsudku, vydal rozsudek č. j. 10 Af 14/2011-63, jenž je napadený touto ústavní stížností. Stěžovatel se ovšem dříve, než podal tuto ústavní stížnost, obrátil znovu k Nejvyššímu správnímu soudu s kasační stížností, která směřovala proti předmětnému rozsudku krajského soudu. Ten tuto kasační stížnost odmítl usnesením ze dne 3. dubna 2012 č. j. 2 Afs 25/2012-8 jako nepřípustnou s odůvodněním, že se již v rozsudku ze dne 10. ledna 2012 vyjádřil k předmětnému sporu, tj. k otázce zdanění stěžovatelových příjmů z prodeje starožitností v relevantních zdaňovacích obdobích a s tím související otázce dokazování v tomto daňovém řízení. Poukázal na § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního, podle kterého je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svou argumentaci z předchozích řízení před oběma soudy. Napadá jejich rozhodnutí s tím, že nebyl opatřen nejmenší důkaz o tom, že by od ukončení podnikatelské činnosti v roce 1998 jakkoliv obchodoval se starožitnými předměty a že by to mělo znaky soustavné činnosti, kterou by bylo možné označit jako podnikání pod vlastním jménem. Protože žádný právní předpis nestanoví, že od daně z příjmu je osvobozen jednorázový či příležitostný prodej, je přesvědčen o tom, že rozhodnutí ohledně jeho povinnosti platit daň z příjmu, je rozhodnutím, které není v souladu s daňovými předpisy. Oběma soudními rozhodnutími proto bylo porušeno jeho ústavní právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a s tímto majetkem nakládat podle vlastních úvah. Toto jeho právo nebylo respektováno; ze strany správce daně je mu, ve spojení s rozhodnutím soudu, ukládána povinnost nad rámec jeho povinností daňového poplatníka.
9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost po obsahové stránce jen v té části, která směřuje proti odmítavému usnesení kasačního soudu. V této části byl sice návrh podán včas, avšak z hlediska ústavního je odmítnutí kasační stížnosti jako nepřípustného návrhu zcela v souladu se soudním řádem správním a jeho jednotlivými ustanoveními, jak byla kasačním soudem použita.
10. Stěžovatel polemizuje se závěry krajského soudu, který ve svém rozsudku vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. ledna 2012 č. j. 2 Afs 52/2011-46, kterým bylo meritorně ve věci rozhodnuto a věc vrácena krajskému soudu k novému projednání. To plyne i z ústavní stížnosti, ve které stěžovatel tuto skutečnost výslovně označuje za podstatu věci. Ústavní stížnost tak věcně směřuje proti tomuto kasačnímu rozsudku, nikoli proti usnesení ze dne 3. dubna 2012 č. j. 2 Afs 25/2012-8, kterým byla kasační stížnost odmítnuta z důvodu uvedeného v § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního. Za správné rozhodnutí stěžovatel považuje kasačním soudem zrušený předchozí rozsudek krajského soudu ze dne 16. května 2011 č. j. 10 Af 14/2011-21. Již s ohledem na tuto okolnost proto v dané věci nemohlo dojít k porušení čl. 11 Listiny, neboť to by bylo možné jen v případě meritorního posouzení celé věci. To se však již stalo v kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu a z něj vycházejícího rozsudku krajského soudu. V této situaci mohl Ústavní soud posoudit jen to, zda se kasační soud odmítnutím nové kasační stížnosti nedopustil porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, pro takovýto závěr však neshledal žádný důvod.
11. Lze proto shrnout, že usnesení o odmítnutí kasační stížnosti bylo vydáno v souladu se zákonem, pročež Ústavnímu soudu nezbylo, než v této části odmítnout ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Co se týče té části ústavní stížnosti, která směřuje proti rozsudku krajského soudu ze dne 3. února 2012, byla tato posouzena jako návrh podaný po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 odst. 3 téhož zákona a z tohoto důvodu rovněž odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12 února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu