Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Coufala, zastoupeného Mgr. et Mgr. Radkou Coufalovou, advokátkou, sídlem Slunečná 589, Kralice na Hané, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2025 č. j. KSCB 27 INS 14168/2016, 29 NSČR 22/2025-B-39, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2024 č. j. KSCB 27 INS 14168/2016, 5 VSPH 1220/2024-B-31, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. října 2024 č. j. KSCB 27 INS 14168/2016-B-24, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením pro předčasnost zamítl žádost stěžovatele (dlužníka) ze dne 1. 10. 2024 o vyškrtnutí dlužníka ze seznamu dlužníků. Soud zdůraznil, že zákon č. 252/2024 Sb., kterým byl změněn zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a který byl účinný ode dne 1. 10. 2024, (dále také jen "novela") se podle čl. II. použije v celém svém rozsahu až na insolvenční řízení zahájená za doby jeho účinnosti, tedy nejdříve 1. 10. 2024 a nedopadá na řízení zahájená před jeho účinností (vyjma konkrétních výjimek ve vztahu k ustanovení § 75 a § 109 téhož zákona). Insolvenční řízení stěžovatele bylo zahájeno dne 14. 6. 2016, proto nelze vyhovět jeho žádosti, neboť doposud neuplynula lhůta stanovená ustanovením § 425 insolvenčního zákona ve znění dopadajícím na dotčené řízení, tj. lhůta 5 let.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil napadené usnesení krajského soudu. Ve shodě s krajským soudem uzavřel, že v daném případě dosud neuplynula zákonná lhůta pro vyškrtnutí stěžovatele ze seznamu dlužníků. K námitce o eurokonformním výkladu § 425 insolvenčního zákona poukázal na to, že směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. 6. 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132 (směrnice o restrukturalizaci a insolvenci, dále jen "směrnice"), která je novelou transponována, cílí pouze na insolvenční řízení podnikajících subjektů (body 1, 15, 21, 72 a 73 preambule a čl. I odst. 1 písm. b/ a odst. 2 písm. h/ směrnice). Rozšíření postupů vedoucích k oddlužení podnikatelů i na fyzické osoby v úpadku, které nejsou podnikateli, je pouze fakultativní možností postupu členských států. K rovnosti dlužníků v insolvenčním řízení zahájeném před a po novele insolvenčního zákona krajský soud, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, uzavřel, že zkrácení doby, po kterou je dlužník veden v seznamu dlužníků, pouze "pro novější řízení" princip rovnosti neporušuje. Stěžovatel navíc do insolvenčního řízení (oddlužení) "vstoupil dobrovolně" s vědomím pětiletého trvání zápisu do seznamu dlužníků.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele zamítl. Konstatoval, že znění čl. II zákona č. 252/2024 Sb. není nejasné nebo nesrozumitelné a nelze mít žádné pochybnosti o tom, že rozhodnou skutečností pro aplikaci § 425 insolvenčního zákona je datum zahájení insolvenčního řízení (nikoliv jeho skončení). Poukázal přitom i na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona, a to konkrétně na Zvláštní část k bodu 81 (§ 425) a Zvláštní část důvodové zprávy k čl. II (Přechodná ustanovení). Podle soudu nelze hovořit ani o legitimním očekávání stěžovatele, že na základě novely bude dříve vyškrtnut z insolvenčního rejstříku. Nejvyšší soud se dále vypořádal s argumentací stěžovatele o potřebě úzkého výkladu pojmu "insolvenční řízení". Uvedl, že vedení dlužníka v seznamu dlužníků je neoddělitelně provázáno s insolvenčním řízením, přičemž obdobné úvahy vedly také k osvobození stěžovatele od placení soudního poplatku za dovolání.
5. Stěžovatel namítá, že novela byla přijata za účelem transpozice evropské směrnice o restrukturalizaci a insolvenci a jejím výslovným cílem bylo podle důvodové zprávy omezení stigmatizujících účinků oddlužení na dlužníka a urychlení začlenění úspěšně oddluženého dlužníka do běžného sociálního a ekonomického života. Není žádný rozumný důvod, proč by dlužníci, kteří své oddlužení splnili již dříve, měli snášet tyto účinky déle než dlužníci, jejichž řízení bylo zahájeno později. Rozdílné zacházení založené výlučně na temporálním kritériu tedy podle stěžovatele představuje svévolné rozlišování bez věcného opodstatnění a není založeno na žádném legitimním cíli souvisejícím s účelem právní úpravy.
6. Podle stěžovatele jde o typický případ neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobních údajů podle čl. 10 odst. 3 Listiny. Stěžovatel je již více než tři roky po úspěšném dokončení oddlužení a osvobození od neuspokojených pohledávek nucen snášet pokračující veřejnou evidenci svých osobních údajů v insolvenčním rejstříku, která je volně přístupná každému prostřednictvím internetu. Pokračující evidence stěžovatele po dobu dalších dvou let navíc přímo popírá zákonodárcem deklarované cíle novely zákona a způsobuje mu prokazatelnou újmu v podobě ztížené možnosti získat úvěr, najít zaměstnání nebo plnohodnotně participovat na ekonomickém životě společnosti.
7. Obecné soudy byly povinny při výkladu národního práva postupovat eurokonformním způsobem. Tomu však nedostály, když existovaly minimálně dvě rovnocenné výkladové varianty přechodného ustanovení čl. II novely, resp. tak uvedeného pojmu "insolvenční řízení". Obecné soudy se přiklonily k čistě jazykovému výkladu, který jde proti účelu samotné novely. Pokud existovaly pochybnosti o správném výkladu ustanovení, které slouží k transpozici směrnice, měly obecné soudy minimálně zvážit, zda není namístě předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie.
8. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.
9. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s tím, jak obecné soudy vyložily dotčená ustanovení insolvenčního zákona. Zákonem č. 252/2024 Sb. bylo s účinností od 1. 10. 2025 novelizováno ustanovení § 425 insolvenčního zákona, a to vložením nového odstavce 2, podle něhož "je-li způsobem řešení úpadku oddlužení a je-li dlužník osvobozen podle § 414 insolvenčního zákona, vyškrtne insolvenční soud dlužníka ze seznamu dlužníků a údaje o něm v insolvenčním rejstříku znepřístupní po uplynutí 3 let od právní moci rozhodnutí o osvobození". Podle čl. II - Přechodných ustanovení, bodu 1 se přitom "v insolvenčních řízeních, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, použije zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona."
11. Z uvedeného je zřejmé, že zákonodárce - na rozdíl od řady jiných případů, kdy bylo zapotřebí časovou působnost zákona dovozovat výkladem (srov. např. nález ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 3241/24 ) - zvolil výslovné zakotvení časové působnosti novely insolvenčního zákona; § 425 insolvenčního zákona, v účinném znění, se uplatní pouze na v budoucnu zahájená insolvenční řízení (tj. prospektivní účinek), nikoliv na insolvenční řízení již probíhající či skončená. Uvedená koncepce a její potvrzení mj. i v důvodové zprávě přitom nezavdává důvod k pochybnostem či nejasnostem ohledně jejího výkladu.
Pokud stěžovatel polemizuje s obsahem pojmu "insolvenční řízení", nelze s ním souhlasit. Závěry obecných soudů jsou v tomto směru logické a z ústavněprávního hlediska obstojí. Na absurdní důsledky striktního "zužujícího" výkladu předkládaného opakovaně stěžovatelem ostatně upozornil již vrchní soud v bodě 10 napadeného usnesení a jeho argumentaci ještě dále doplnil Nejvyšší soud v bodě 26 napadeného usnesení. K tomu lze pouze dodat, že situace, v níž se nyní nachází stěžovatel, je fakticky spjata s úspěšně skončeným insolvenčním řízením, bez čehož by ani nemohlo dojít k postupu podle § 425 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.
Není proto možné bez dalšího izolovat (i kdyby jen pojmově) "insolvenční řízení" a fázi následného "vyčkávání" na výmaz.
12. Nelze rovněž souhlasit se stěžovatelem, že rozdílné zacházení založené výlučně na temporálním kritériu představuje svévolné rozlišování bez věcného opodstatnění a není založeno na žádném legitimním cíli souvisejícím s účelem právní úpravy. Rozdílnost právní úpravy pro právní skutečnosti nastalé v různých časových obdobích je rozhodnutím zákonodárce, které samo o sobě nezakládá nepřípustnou ani svévolnou nerovnost osob. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rovnost je kategorií relativní, k jejímuž porušení je třeba, aby se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zacházelo rozdílným způsobem, aniž by pro takový přístup existovaly objektivní a rozumné důvody [nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 30/15
(N 42/80 SbNU 517)]. Samotné plynutí času tedy nerovnost skutečně nezakládá, jakož není podstatné ani to, že jde o právní úpravu pro stěžovatele příznivější - nejde o trestní právo, v němž se uplatňuje požadavek aplikace pro pachatele "mírnějšího" zákona či jeho ustanovení. Ani v tomto ohledu nelze upřít závěrům obecných soudů relevanci.
13. Lze tedy shrnout, že v nyní posuzované věci nejde o neústavní přístup, pakliže se změnily podmínky, za nichž má být dlužník vyškrtnut ze seznamu dlužníků a údaje o něm v insolvenčním rejstříků znepřístupněny. Zákonodárce má poměrně široké možnosti, jak v případě nové právní úpravy postupovat a jakou časovou působnost zvolit; v tomto je mu třeba ponechat prostor pro určitou míru uvážení. Na způsobu zvoleném v nyní posuzované věci, tj. prospektivním působení novely zákona proto nelze spatřovat nic iracionálního. Vzhledem k tomu, že se postavení dlužníka nezměnilo, těžko lze hovořit o zásahu do jeho legitimního očekávání.
14. Pokud jde o námitku stěžovatele mířící na postup obecných soudů, které nepoložily Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, Ústavní soud poukazuje na ustálený názor, že položení předběžné otázky je otázkou unijního práva. Vysoký standard kladený na vnitrostátní soudy poslední instance v čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie není předmětem dohledu ústavních soudů. Přesto za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky v rozporu s právem Evropské unie zapříčinit i porušení ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces (čl.
36 odst. 1 Listiny) či na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) (srov. blíže např. nález ze dne 19. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1675/23 ). O takový případ nyní nejde; obecné soudy v nyní posuzované věci potřebu položení předběžné otázky nedovodily, přičemž poukázaly i na to, že "směrnice nevyvolává ve vztahu k nepodnikajícímu dlužníkovi nepřímý účinek, tj. ani potřebu eurokonformního výkladu či předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU (srov. bod 11 napadeného usnesení vrchního soudu či bod 10 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
Jde přitom o závěry, kterým nelze ničeho vytknout.
15. Lze proto uzavřít, že obecné soudy se se všemi námitkami předloženými stěžovatelem adekvátním způsobem vypořádaly. Ústavní soud neshledal, že by se dopustily extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona. Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti, a do základních práv stěžovatele nezasahují.
16. Nad rámec již uvedeného lze zmínit, že na těchto závěrech nemůže změnit ani poukaz stěžovatele na porušení čl. 10 odst. 3 Listiny tím, že je nucen snášet pokračující veřejnou evidenci svých osobních údajů v insolvenčním rejstříku, a to po dobu dalších dvou let. V obecné rovině lze přitom poukázat například na závěry nálezu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17
(N 202/103 SbNU 9; 552/2020 Sb.) k otázce ochrany osobních údajů spotřebitelů vedených v seznamu dlužníků. Ústavní soud sice shledal, že napadená ustanovení zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 378/2015 Sb., představují zásah do práva spotřebitelů na soukromí a na informační sebeurčení ve smyslu čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neústí však v porušení těchto ústavně zaručených práv, neboť zásah je vyvažován silným veřejným zájmem na předcházení předlužování spotřebitelů. Tento veřejný zájem se pojí s oprávněnými zájmy podnikatelů nabízejících spotřebitelům finanční služby. I v nyní posuzované věci je tedy třeba brát zápis stěžovatele v evidenci dlužníků a de facto kompletní veřejně přístupný spisový materiál insolvenčního řízení vedeném proti dlužníkovi nejen jako ochranu potenciálních věřitelů, ale i jeho samotného před případným (dalším) předlužením.
17. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 17. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu