Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky TP Insolvence, v.o.s., sídlem Černokostelecká 281/7, Praha 10, insolvenční správce dlužníka X, zastoupené Mgr. Piotrem Adamczykem, advokátem, sídlem nám. Svobody 527, Třinec, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2023 sp. zn. 1 To 95/2023 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitura Ostrava, 4. oddělení ze dne 2. října 2023 č. j. NCOZ-9068-2245/TČ-2020-417705-H, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitura Ostrava, 4. oddělení, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústřední námitkou stěžovatele je nesouhlas s tím, že nebyl vrchním soudem považován za osobu oprávněnou k podání stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu, který zamítl jeho žádost o zrušení zajištění věci dle § 79g tr. řádu. Důvodem tohoto postupu měla být především skutečnost, že dohoda o narovnání uzavřená mezi stěžovatelem a obviněným O. J. byla podle stížnostního soudu absolutně neplatná (obviněný byl zajišťovacím rozhodnutím soudu omezen ve výkonu svých vlastnických práv, čehož podle soudu nedbal).
Podle náhledu Ústavního soudu je z ústavněprávního hlediska především podstatné, zda stížnostní soud svůj postup ve věci řádně odůvodnil. Z napadeného usnesení vyplývá, z jakých ustanovení zákona vrchní soud vyšel, jak je aplikoval na projednávaný případ a jaký je jeho právní názor na věc. V souvislosti s uvedeným má Ústavní soud za to, že se jedná především o výklad podústavního práva, který (jak je rovněž patrno z napadených rozhodnutí, judikatury v nich citované a obsahu ústavní stížnosti), stále prochází vývojem.
Stěžovatel podanou ústavní stížností, v níž se domáhá kasace napadených rozhodnutí, staví Ústavní soud do pozice, v níž by měl přezkumem rozhodnutí předurčit osud zajištěných peněžních prostředků. Ve své podstatě by měl svým rozhodnutím upřednostnit práva vyplývající pro dotčené subjekty z trestního či insolvenčního řízení. Ústavní soud má přitom za to, že vyjasnění vzájemného vztahu právních odvětví, případně jednotlivých právních institutů je primárně věcí zákonodárce, potažmo obecných soudů.
Ačkoli je ústavní stížnost formálně přípustná, je s ohledem na konkrétní poměry případu materiálně předčasná, neboť o dalších postupech či nárocích vážících se k zajištěným peněžním prostředkům budou s konečnou platností rozhodovat obecné soudy v závislosti na okolnostech, které v budoucnu teprve nastanou (zejména v závislosti na výsledku vedeného trestního řízení a v něm uloženém trestu). Uvedené platí dvojnásob v situaci, kdy mezi vrchním soudem a insolvenčním správcem v této fázi věci panuje nezanedbatelný nesoulad co do názorů na další procesní postup a uplatnitelnost různých institutů směrem k zajištěným peněžním prostředkům.
Jinými slovy řečeno, podle náhledu Ústavního soudu se jedná v projednávané věci o dílčí procesní rozhodnutí, které však s konečnou platností nerozhoduje o osudu zajištěných věcí pro účely trestního řízení. Vytýká-li pak stěžovatel vrchnímu soudu, že v předmětné věci bylo postupováno odlišně od té části řízení, v níž došlo k zajištění jiných věcí, lze konstatovat, že uvedené bez dalšího neznamená vznik protiústavnosti a není úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů. Dovolává-li se stěžovatel nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 3523/16 nutno uvést, že tento dopadá na odlišnou procesní situaci, kdy v rámci trestního řízení došlo k vydání zajištěných peněžních prostředků poškozenému, a to i přes to, že byl na straně odsouzeného zjištěn úpadek. V důsledku toho však nebylo možné uspokojit individuální nároky jednotlivých věřitelů, kdy tito museli postupovat podle insolvenčního zákona. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu