Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. A., t. č. Věznice Odolov, P.O.BOX 10, Malé Svatoňovice, zastoupeného Mgr. Michalem Kádou, advokátem se sídlem Gočárova 535, Hradec Králové, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2014, č.j. l0 To 160/2014-66, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2014, č.j. l0 To 160/2014-70, a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 4. 2014, č.j. 17 PP 37/2014-49, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 4. 2014, č.j. 17 PP 37/2014-49, byla podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a contrario zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2014, č.j. l0 To 160/2014-66, byla stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítnuta. S ohledem na chyby v tomto usnesení podal stěžovatel návrh na jeho opravu, která byla provedena usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2014, č.j. l0 To 160/2014-70.
Dle názoru stěžovatele došlo v jeho případě k pochybení obecných soudů, jelikož při posuzování žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vycházely ze skutečností, které se udály před právní mocí rozsudku, kterým mu byl uložen jeho současný trest, a před jeho nástupem do současného výkonu trestu. Dle stěžovatele však má být žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody posuzována dle chování odsouzeného po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu.
V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že plní řádně veškeré své povinnosti, je dlouhodobě zařazen do I. diferenční skupiny a nemá žádné kázeňské prohřešky. Dále pravidelně pracuje a hradí způsobenou škodu. Také navázal spolupráci se sdružením ROMODROM, které je schopné pro něho po jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zajistit ubytování, zaměstnání a pomoci mu začlenit se zpět do společnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že i přes výše uvedené vycházely obecné soudy z posudku věznice Odolov, který však byl podle stěžovatele jejími zaměstnanci zpracován nekvalitně, bez zájmu o hlubší zkoumání polepšení stěžovatele a bez přihlédnutí k chování stěžovatele, které dle něj jednoznačně naplňuje požadavky ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, když stěžovatel svým chováním a plněním svých povinností podle svého mínění prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Namísto toho se podle stěžovatele soudy v rozporu se zákonem zaobíraly skutečnostmi z jeho minulosti a doby před nástupem do současného výkonu trestu odnětí svobody.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
sp. zn. III. ÚS 284/01 ze dne 20. 9. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 1152/11 ze dne 23. 8. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 28/13 ze dne 23. 5. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 1874/13 ze dne 26. 6. 2013 a řada dalších; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve svých rozhodnutích dal Ústavní soud opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným benefitem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Užití tohoto dobrodiní tedy není nárokové a automatické pro každého vězněného.
Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je tak plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1346/13 ze dne 8. 7. 2013).
Za důvod svého zásahu považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zřejmé interpretační libovůle, zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 1152/11 ze dne 23. 8. 2012).
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
Podle § 88 trestního zákoníku může soud po výkonu poloviny uloženého trestu odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Zákon tedy předpokládá podmíněné propuštění jako fakultativní a požaduje současně kumulativní splnění všech tří v zákoně uvedených podmínek.
Podmíněné propuštění přitom nelze chápat pouze jako dobrodiní pro odsouzeného, i když tento element v rozhodnutí sehrává nepochybně významnou roli. Nejméně stejně významnou úlohu zde však má resocializační a výchovný aspekt výkonu trestu odnětí svobody. Polepšení je prokazováno chováním odsouzeného a plněním jeho povinností ve výkonu trestu. Zde je nutno přihlížet nejen k tomu, že odsouzený se určitou měrou polepšil, ale také k tomu, zda ono polepšení skýtá skutečnou záruku toho, že odsouzený po propuštění povede řádný život. Přitom soudy nemohou pominout okolnost předchozí kriminální a penitenciární zkušenosti odsouzeného, protože ta bývá významným důkazem skutečných účinků trestu na další kriminální chování pachatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2014
Jan Musil v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu