Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatelky SlaBur s. r. o., sídlem U Bulhara 1655/5, Praha 1, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2024, č. j. 49 EXE 165/2024-33, a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 5. 4. 2024, č. j. 134 EX 00580/24-078, soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Mgr. Ing. Jiřího Proška - soudního exekutora, jako účastníků řízení, a PaedDr. Blanche Demarteni, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka jako povinná uzavřela s vedlejší účastnicí jako oprávněnou dohodu o narovnání. Stalo se tak poté, co soudní exekutor (účastník řízení) zaslal stěžovatelce vyrozumění o zahájení exekuce a výzvu ke splnění vymáhané povinnosti dle § 46 odst. 6 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), s poučením, že pokud stěžovatelka uhradí vymáhanou povinnost včetně zálohy na náklady exekuce v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě, snižuje se odměna a paušální náhrada hotových výdajů o 50%.
2. Vedlejší účastnice v důsledku vypořádání sporu vzala exekuční návrh v plném rozsahu zpět s tím, že náklady exekuce bude hradit stěžovatelka a sama náklady řízení nepožaduje. Soudní exekutor ve vazbě na návrh vedlejší účastnice na zastavení exekuce exekuci ještě před uplynutím výše uvedené lhůty usnesením ze dne 27. 3. 2024, č. j. 134 EX 00580/24-063, částečně zastavil. V odůvodnění usnesení uvedl, že je exekuce dále vedena pouze pro náklady exekuce, jež je na základě dohody o narovnání povinna zaplatit stěžovatelka. Dne 28. 5. 2024 soudní exekutor vyčíslil pohledávku - náklady exekuce - na částku 76 835 Kč. K žádosti stěžovatelky (již po uplynutí zákonné lhůty) jí byla výše nákladů soudním exekutorem sdělena dne 4. 4. 2024.
3. Ústavní stížností napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce uložil soudní exekutor stěžovatelce povinnost uhradit náklady exekuce v plné výši. Námitky stěžovatelky proti příkazu Okresní soud pro Prahu 1 nyní rovněž napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění uvedl, že soudní exekutor den poté, co byl vyrozuměn o obsahu dohody o narovnání, vydal usnesení o částečném zastavení exekuce, v jehož odůvodnění uvedl, že v exekuci bude dále pokračováno pro náklady exekuce, přičemž povinnost k jejich úhradě tíží stěžovatelku. Ta si toho musela být vědoma i na základě dohody o narovnání, rovněž ve výzvě ke splnění vymáhané povinnosti byla soudním exekutorem poučena, že pokud uhradí vymáhanou povinnost včetně nákladů exekuce do třiceti dnů od doručení výzvy, snižuje se odměna a paušální náhrada hotových výdajů o 50%. Stěžovatelka měla a mohla požádat soudního exekutora o přesné vyčíslení nákladů exekuce ve lhůtě, pokud takto včas neučinila a náklady uhradila až po jejím uplynutí, musí nést následky s tím spojené, tzn. zaplacení odměny a paušální náhrady hotových výdajů v plné výši.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že podmínkou pro snížení odměny soudního exekutora na polovinu a skončení exekuce právní mocí příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného dle § 46 odst. 6 exekučního řádu, je dobrovolné podrobení se povinného exekučnímu titulu, a to ve lhůtě třiceti dnů od doručení výzvy k dobrovolnému splnění. Stěžovatelka tuto podmínku splnila, když s vedlejší účastnicí uzavřela dohodu o narovnání. Soudní exekutor sice vydal usnesení o částečném zastavení exekuce, ve kterém uvedl, že v exekuci bude dále pokračováno pro náklady exekuce, avšak nespecifikoval v něm výši nákladů exekuce a stěžovatelka ji proto - ačkoliv jí k tomu stále běžela lhůta - nemohla uhradit. Stěžovatelka tvrdí, že postup soudního exekutora byl účelový a svévolný, nebylo totiž v jeho zájmu, aby stěžovatelka náklady včas uhradila a tím snížila jeho odměnu na polovinu. Tomu dle stěžovatelky odpovídá i nereagování na její žádost o odblokování účtů, což stěžovatelce rovněž ztížilo placení nákladů řízení. Postup soudního exekutora ji jako povinnou poškodil, poskytl-li by jí potřebnou součinnost, náklady by včas uhradila, neboť se tomu nijak nebránila, bylo to v jejím zájmu a současně disponovala dostatečnými prostředky, které k tomu mohla použít.
5. Závěrem stěžovatelka poukazuje na nepřiměřenost nákladů řízení, neboť činnost soudního exekutora spočívala pouze v administrativních úkonech, k tomu odkázala na judikaturu Ústavního soudu, se kterou se podle stěžovatelky ani okresní soud dostatečně nevypořádal.
6. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení okresního soudu a rozhodnutí soudního exekutora, a to pro porušení jejích základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
7. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako okresní soud v nyní posuzovaném případě, nemůže na sebe zdejší soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
9. Naznačený princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdůrazněn právě též ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení. Jakkoliv totiž Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu, vyjádřil se v minulosti opakovaně tím způsobem, že problematika rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. V těchto případech musí být zásah skutečně zásadní nebo by muselo dojít k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení.
10. Ústavní soud dodává, že v případech rozhodování o nákladových výrocích je jeho zdrženlivost dána i okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, tudíž nedává rozumný smysl, aby absence sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem byla nahrazována judikaturou zdejšího soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů. Nic takového však v nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal.
11. Ústavní soud současně připomíná, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti (nyní jde o náklady exekuce ve výši 50%, tedy o částku 38 417,50 Kč). Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnost nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 ). Bylo tak především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). V ústavní stížnosti však stěžovatelka žádné mimořádné okolnosti odůvodňující přijetí bagatelní věci k projednání neuvedla. Ústavní stížnost zjevně nedosahuje ústavněprávní relevance, v případě stěžovatelky ani není naplněna žádná z výjimek přijatelnosti bagatelních věcí k meritornímu přezkumu (viz nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 ).
12. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud pouze k nesouhlasu stěžovatelky s rozhodnutím o nákladech exekuce poznamenává, že stěžovatelka sama uvádí, že splnila pouze jednu ze zákonem stanovených podmínek pro snížení nákladů na polovinu, a to dobrovolné podrobení se povinného exekučnímu titulu ve stanovené lhůtě. Nijak nerozporuje, že zálohu na snížené náklady exekuce včas neuhradila, což je však další z podmínek, které je třeba pro snížení nákladů kumulativně splnit. Problematikou náhrady nákladů exekučního řízení při dobrovolném plnění povinného se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, přičemž zaujal postoj i k situaci stěžovatelky, kdy povinný sice plnil až po nařízení exekuce, avšak ještě před jejím "nuceným provedením". K tomu Ústavní soud uvedl, že poskytnutí vymáhaného plnění (jakož i uhrazení zálohy na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného) povinným ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti (§ 46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb.) je třeba promítnout do výpočtu odměny soudního exekutora sníženou sazbou (ve výši 50 % u plnění peněžitých), jak to předpokládá § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. (viz např. nález ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 2757/18 ). Právě uvedené logicky znamená, že plní-li povinný později nebo jen na vymáhanou částku (a nikoli už na snížené náklady exekuce), žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 3358/16 či ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 2038/21 ).
13. S tímto závěrem Ústavního soudu napadené rozhodnutí okresního soudu i příkaz k úhradě nákladů exekutora zcela koresponduje. Za situace, kdy ani stěžovatelka nijak nerozporuje, že byla opakovaně upozorněna na nutnost zálohu na náklady exekuce zaplatit (ve výzvě ke splnění povinnosti, telefonicky i v usnesení soudního exekutora o částečném zastavení exekuce), a přesto tak včas neučinila, nelze hledat viníka jinde, než u sebe. S odkazem na právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým) Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, jestliže sama - i přes opakovaná upozornění a nadto právně zastoupena - všechny podmínky pro beneficium snížených nákladů exekuce nesplnila.
14. Jde-li o námitky týkající se tvrzených vad odůvodnění usnesení okresního soudu, pak reakci okresního soudu na odkazovanou judikaturu, se kterou stěžovatelka spojila námitku nepřiměřenosti nákladů exekuce, spatřuje Ústavní soud v bodu 7. napadeného usnesení. Jak již bylo řečeno, bylo pouze na stěžovatelce, aby na snížení nákladů na "přiměřenější" úroveň dosáhla.
15. Ústavní soud v ústavní stížnosti neshledal při rozhodování soudního exekutora ani okresního soudu pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu