Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Brigitou Bilíkovou, advokátkou, sídlem Dvořákova 1515/2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2024, č. j. 47 To 8/2024-60 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2023, č. j. 0 PP 286/2023-30, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody uložených rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 3. 2019 sp. zn. 32 T 9/2019 a rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 2019 sp. zn. 5 T 96/2019 se zamítá.
3. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu stížností, jež byla Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Krajský soud při hodnocení naplnění zákonných podmínek polepšení a prognózy řádného života vycházel především z hodnocení stěžovatele ze strany příslušné věznice a Probační a mediační služby, poukázal i na sklony stěžovatele, který byl již devětkrát soudně trestán, k páchání trestné činnosti. Krajský soud taktéž poukázal na absentující snahy stěžovatele k náhradě škody vůči poškozeným.
4. Stěžovatel namítá, že z napadených usnesení je patrné, že jediným důvodem pro zamítnutí návrhu stěžovatele na podmíněné propuštění byla argumentace odkazem na jeho trestněprávní minulost. Tento postup je však v přímém rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (např. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 či nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016), z níž vyplývá, že rekapitulace trestní minulosti při podmíněném propuštění zakládá rozpor s čl. 40 odst. 5 Listiny.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; nicméně je povolán zasáhnout, pokud výklad obecných soudů vybočuje ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589), nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323), nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017].
8. Ústavní soud v minulosti přikročil ke kasaci rozhodnutí obecných soudů, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37)].
9. Z judikatury Ústavního soudu taktéž vyplývá, že smysl institutu podmíněného propuštění spočívá v motivování odsouzeného, aby svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také neodůvodněný [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405); obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37); nález I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017]. Podmíněné propuštění ve správný čas, kdy již byl u odsouzených naplněný účel trestu a ještě nepřevážilo negativní působení vězeňského prostředí a pobytu v něm, tedy napomáhá skutečnému cíli výkonu trestu, jímž je náprava odsouzeného (nález I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017).
10. Podle shora uvedené judikatury Ústavního soudu (viz také nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011) nelze hmotněprávní podmínku pro podmíněné propuštění spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě vyložit jinak nežli tak, že "předpoklad takového chování odsouzeného se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu". Při zdůvodňování negativního závěru ohledně prognózy vedení řádného života proto nepostačuje převzít identické argumenty, jimiž soudy dříve zdůvodňovaly uložení trestu odnětí svobody.
Pokud by k tomu totiž došlo, jednalo by se o nepřípustné porušení zákazu dvojího přičítání, odporující principu ne bis in idem, obsaženému v čl. 40 odst. 5 Listiny. Podobně v nálezu sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439) Ústavní soud vyslovil, že "rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž bylo by lze důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život".
Rozhodovat je třeba "vždy podle stavu věci ke dni rozhodnutí, a nikoli podle stavu quo ante".
11. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k názoru, že shora uvedené premisy založené judikaturou Ústavního soudu dodrženy byly. Stěžovatel tvrdí, že napadená usnesení jsou založena výhradně na odkazu na jeho předchozí trestnou činnost, pro niž si odpykává tresty odnětí svobody, což by nepochybně zakládalo porušení čl. 40 odst. 5 Listiny, avšak Ústavní soud je nucen uzavřít, že argumentace uvedená v napadených rozhodnutích je založena na vícero aspektech, tedy nepředstavuje pouhý odkaz na trestní minulost stěžovatele.
12. Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, který pro účely stížnostního řízení aktualizoval provedené důkazy, když si vyžádal hodnocení stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody z Věznice Břeclav, kam byl stěžovatel přemístěn dne 13. 2. 2024. Z takto aktualizovaného hodnocení stěžovatele vyplynulo, že byl kázeňsky trestán, a to umístěním na celodenní uzavřené oddělení na celkem pět dní, neboť nabízel ostatním odsouzeným za protislužbu léky. Dále krajský soud (stejně jako okresní soud) poukázal na skutečnost, že stěžovatel sice proklamuje polepšení, nicméně absentuje u něj jakákoliv snaha nahradit škodu poškozeným.
Před spácháním kázeňského deliktu ve Věznici Břeclav byl stěžovatel sice hodnocen jako v podstatě bezproblémový, avšak nelze pominout v jeho hodnocení poukaz na to, že se profiluje jako emočně labilnější jedinec, u kterého byly opakovaně zjištěny projevy špatné adaptace v chování, kdy stěžovatel je pro uspokojení svých potřeb schopen antisociálního jednání. Poukaz na trestní minulost stěžovatele lze sice v odůvodnění napadených usnesení nalézt, avšak je učiněn v kontextu těchto dalších zjištění.
Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými usneseními nebylo zasaženo do základního práva stěžovatele podle čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť napadená usnesení hodnotí podmínky polepšení a prognózy řádného života v kontextu aktuálních skutkových zjištění tak, jak vyplývají především z hodnocení stěžovatele ze strany Vězeňské služby a Probační a mediační služby. Ústavní soud proto souhlasí se závěry obecných soudů, že účelu trestu v případě stěžovatele ještě nebylo dosaženo.
13. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu