Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Milana Miky, zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem Gutova 4, Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. 11 Co 127/2024-264, v rozsahu výroku I., za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Adély Mikové, jako vedlejší účastnice řízení, spojené s návrhem na přednostní projednání podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, eventuálně s návrhem na odklad vykonatelnosti podle § 79 zákona o Ústavním soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Soudy zpětně rozhodly o zrušení vyživovací povinnosti stěžovatele (otce) vůči jeho dceři (žalované; dále též "vedlejší účastnice"). Mezi účastníky bylo sporné pokračování v profesní přípravě vedlejší účastnice, které bylo klíčové pro stanovení vyživovací povinnosti ke zletilému dítěti.
2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a zasaženo do jeho majetkové sféry v rozporu s čl. 11 Listiny.
3. Stěžovatel je žalobcem v řízení o zrušení vyživovací povinnosti otce k dceři (vedlejší účastnici). Konkrétně se domáhal zrušení vyživovací povinnosti za dobu od 17. 9. 2018 do 17. 9. 2021 a za dobu od 18. 9. 2021 do budoucna. Žalobu podal s odůvodněním, že se vedlejší účastnice jako zletilá domáhá provedení exekuce pro tvrzené dlužné výživné, avšak je schopna se živit sama.
4. Obvodní soud pro Prahu 4 (jako soud prvního stupně) ve svém rozsudku ze dne 20. 2. 2024, čj. 11 C 287/2022-207, stanovenou vyživovací povinnost stěžovatele k vedlejší účastníci zrušil s účinností od 27. 11. 2018 (výrok I.) a návrh na zrušení vyživovací povinnosti za období od 17. 9. 2018 do 26. 11. 2018 zamítl (výrok II.). Pro řízení bylo podstatné zkoumat účelnost, potřebnost a návaznost studia. Vedlejší účastnice studovala ve školním roce 2017/2018 v prezenční formě na veřejné vysoké škole bakalářský humanitní obor, kam nastoupila po roce pomaturitního studia angličtiny. Studium ukončila v listopadu 2018 pro nesplnění podmínek pro zápis do druhého ročníku. Poté nastoupila na soukromou vysokou školu v prezenční formě studia, věnovanou vizuálnímu a literárnímu umění. Toto studium řádně ukončila a nabyla titul Bc. (dne 17. 9. 2021). Školné za vedlejší účastnici hradila její matka. Po absolutoriu byla dívka do května 2022 vedena na úřadu práce a poté jeden rok pracovala jako vedoucí směny na pobočce řetězce přírodní a veganské kosmetiky. Stěžovatelka podala návrh na nařízení exekuce na dlužné a běžné výživné, soud však k návrhu stěžovatele exekuci zastavil z důvodu promlčení a ve zbytku stěžovatele odkázal na řízení o zrušení vyživovací povinnosti. Obvodní soud měl za to, že vyživovací povinnost stěžovateli zanikla již při prvním (neúspěšném) ukončení studia v listopadu 2018. Podle soudu totiž nebylo prokázáno, že by se poté řádně, soustavně a cílevědomě připravovala na výkon budoucího povolání studiem na další vysoké škole, vedlejší účastnice navíc byla schopna se sama živit.
5. Napadenou částí rozhodnutí Městský soud v Praze jako odvolací soud změnil výrok I. rozsudku obvodního soudu tak, že zrušil vyživovací povinnost stěžovatele k vedlejší účastnici řízení až s účinností ode dne 18. 9. 2021. Okamžik skončení vyživovací povinnosti tedy vázal až k druhému - úspěšnému - ukončení studia. Nesouhlasil s obvodním soudem, že vedlejší účastnice neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně účelnosti druhého (úspěšného studia). Na výzvu soudu totiž reagovala rozsáhlým vyjádřením, v němž akcentovala perfektní studijní výsledky, setrvalou snahu získat zaměstnání v novinářském oboru a souběžnou (dobrovolnickou) činnost korektorky ve spolku zaměřeném na ochranu zvířat (šlo tak v podstatě o činnost v oboru). Obvodní soud měl k dispozici (i jiné) dostatečné podklady ve spisu pro závěr, že stěžovatelka břemeno tvrzení a důkazní unesla. Až do získání titulu Bc. se soustavně a účelně připravovala na budoucí povolání, přičemž obě studia na sebe bezprostředně navazovala.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel vznesl argumentaci, kterou lze stručně shrnout tak, že bylo rozhodnutí městského soudu pro stěžovatele překvapivé a v rozporu s právem na spravedlivý proces. Vyhlášení a ústní odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu rovněž považuje za nepřiměřeně krátké. Odůvodnění považuje za nepřezkoumatelné. Trvání na vyživovací povinnosti po 18. 10. 2018 je podle stěžovatele v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel považuje výsledek řízení před soudy za nemravný a "nehorázný" s ohledem na vystupování vedlejší účastnice vůči němu. U vedlejší účastnice nejsou ode dne 27. 11. 2018 splněna základní zákonná kritéria pro nárok na opakované platby dávek výživného ve smyslu ustanovení § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ("o. z.") a § 913 odst. 1 o. z. Zletilá měla osvědčit povinnému rodiči, že stav odkázanosti na výživu trvá, a že výživné i nadále nutně potřebuje. Vedlejší účastnice přitom na kontakt stěžovatele nereagovala. Stěžovatel s ohledem na majetkové poměry v rodině odmítá argument dcery, že s otcem nekomunikuje z toho důvodu, že v roce 2012 opustil rodinou domácnost. Dále poukázal na procesní postup vedlejší účastnice, která zejména odmítla provedení účastnického výslechu. Uvedl, že exekučnímu soudu vedlejší účastnice v odpovědi na přípis sdělila, že v době, za které se exekučním návrhem domáhá zaplacení výživného, plnohodnotně pracovala. Ve zbytku stěžovatel setrval na své dosavadní argumentaci o účelovosti studia.
7. S ohledem na výši dlužného výživného pro oprávněnou dceru stěžovatel navrhl přednostní projednání ústavní stížnosti podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V případě, že by Ústavní soud nepovažoval přednostní projednání za vhodné či možné, eventuálně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace a aplikace zákonných a podzákonných právních norem, které nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, pak znamenají porušení základního práva či svobody. K tomu ovšem v posuzovaném případě nedošlo.
10. Alimentace a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jde o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám (nález
sp. zn. II. ÚS 1487/23
ze dne 21. 2. 2024). V obecné rovině platí, že výživné představuje nárok samotného dítěte. "Náleží dítěti", protože směřuje k zajištění jeho péče a uspokojení jeho potřeb. Rodičovskou odpovědnost a vyživovací povinnost mají oba rodiče a oba rodiče mají sledovat potřeby dítěte a životní milníky, s nimiž se zvýšení potřeb dítěte pojí, například v souvislosti s přechodem na vyšší stupeň vzdělávání (srov. nález
sp. zn. I. ÚS 1760/24
ze dne 25. 9. 2024).
11. Zrušení výživného zpětně může významně zasáhnout do práv dítěte, i když je potomek již zletilý. Při posuzování vyživovací povinnosti rodiče zejména vůči zletilému dítěti nelze přehlížet, že vyživovací povinnost rodiče úzce souvisí s právem oprávněného dítěte na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu garantovaným v čl. 26 odst. 1 Listiny. Ústavní soud také v minulosti vyslovil, že je-li ve sporu o výživném porušeno právo oprávněného dítěte na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, může to v konečném důsledku znamenat zásah i do práva podle čl. 26 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 7. 4. 2010
sp. zn. II. ÚS 2623/09
(N 73/57 SbNU 9)]. Právo na svobodnou volbu povolání a na přípravu k němu lze podle čl. 41 Listiny uplatňovat pouze v mezích zákona, který pro ně stanoví podmínky. Tyto meze však musejí být stanoveny, vykládány a uplatňovány ústavně konformním způsobem [srov. nález ze dne 6. 3. 2012
sp. zn. I. ÚS 823/11
(N 44/64 SbNU 521), bod 27, a tam uvedenou judikaturu], a to rovněž s ohledem na majetková práva rodičů.
12. V rovině práva podústavního poskytuje základní právní rámec již citovaný občanský zákoník. Podle § 910 odst. 1 o. z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Podle § 911 téhož zákona výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. Při konkrétní aplikaci § 911 o. z. je podstatné posoudit, zda se potomek cílevědomě a soustavně připravuje na budoucí povolání. Pokud takovou přípravu činí, jde o společensky přijatelnou alternativu k výkonu pracovní činnosti, a k zániku vyživovací povinnosti rodiče tudíž nedochází. Naopak není-li podmínka cílevědomé a soustavné přípravy naplněna, nelze po rodiči spravedlivě požadovat, aby dále vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku k osobnímu rozvoji dítěte více nepřispěly.
13. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že v obecné rovině nelze zavázat rodiče vyživovací povinností ke zletilému dítěti v případě, kdy je jeho další studium jen účelové (srov. zejm. nález ze dne 30. 9. 2014,
sp. zn. II. ÚS 2121/14
). Případné pauzy ve studiu s ohledem na dílčí neúspěch musí být odůvodněné a vyplněné jinou relevantní přípravou (srov. nález
sp. zn. I. ÚS 1760/24
ze dne 25. 9. 2024). Soudy přitom zohlední i časové možnosti přivydělání si formou brigád nenarušujících studium.
14. Mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí je sporný moment, od něhož se již vedlejší účastnice s ohledem na svou zletilost a ukončené studium byla schopna sama živit, resp. k jakému okamžiku zanikla vyživovací povinnost stěžovatele k jeho dceři. Rozdílné posouzení tohoto momentu oběma soudy je spojeno s právním posouzením skutečností, které nalézací soud zjistil z provedeného důkazu (z reakce vedlejší účastnice na výzvu dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).
15. Obvodní soud konkrétně vyzval vedlejší účastnici, aby tvrdila a prokázala, že se po ukončení studia na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy cílevědomě a soustavně připravovala na budoucí povolání. Ve svém rozhodnutí obvodní soud rekapituloval odpověď vedlejší účastnice, resp. její tvrzení, že se připravovala z jejího pohledu řádně, navázala příbuzným studiem, že se v rozhodném období ucházela o práci v oboru a byla angažována v neziskovém sektoru. Odpověď, kterou obvodní soud ve svém rozhodnutí rekapituloval, vnímal městský soud v napadeném rozhodnutí odlišně (podle jeho právního posouzení vedlejší účastnice na neúspěšné studium bezprostředně navázala v blízkém oboru a dosáhla zde velmi dobrých výsledků, přičemž školu úspěšně ukončila v řádném termínu; s ohledem na to jí náleželo výživné i během druhého pokusu o studium vysoké školy a teprve po jeho dokončení byla její příprava na budoucí povolání završena). Konkrétní reakce vedlejší účastnice (její obsah) tak nebyla pro stěžovatele ničím novým či překvapivým. Stěžovatel pouze nesouzní s právními závěry, které městský soud z odpovědi na výzvu dovodil. Pouhý nesouhlas s právním názorem učiněným obecnými soudy nemůže být opodstatněným důvodem ústavní stížnosti [srov. nález ze dne 26. 6. 1995
sp. zn. IV. ÚS 188/94
(N 39/3 SbNU 281)].
16. Rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura Ústavního soudu připouští [viz např. usnesení
sp. zn. II. ÚS 2774/09
ze dne 18. 11. 2009 (bod 4), usnesení
sp. zn. II. ÚS 609/10
ze dne 11. 3. 2010 (bod 5), usnesení
sp. zn. II. ÚS 515/09
ze dne 7. 5. 2009 (bod 6)]. Rozsah odůvodnění soudu byl standardní a v projednávané věci bylo zřetelné, co považoval soud za rozhodující pro své rozhodnutí. V tomto ohledu Ústavní soud pochybení neshledal.
17. Stěžovatel v ústavní stížnosti považoval za nepřípustné, že vedlejší účastnice s ním nadále odmítá komunikovat a reagovat na jeho právní přípisy údajně s ohledem na to, že v roce 2012 opustil rodinou domácnost. Míra komunikace vedlejší účastnice vůči stěžovateli však nemá vliv na zánik vyživovací povinnosti ve smyslu § 910 o. z. a § 911 o. z.
18. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na přednostní projednání Ústavní soud samostatně nerozhodoval, protože případ projednal bezprostředně poté, co se s jeho okolnostmi seznámil. Eventuální návrh na odklad vykonatelnosti jinak sdílí osud ústavní stížnosti, která byla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu