Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Grošpicem, advokátem, sídlem U Hellady 4, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, č. j. 33 Cdo 2079/2023-78, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Generali Česká pojišťovna a.s., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel po žalované vedlejší účastnici řízení požadoval zaplacení 1 350 000 Kč s tím, že tato částka představuje rozdíl mezi tím, co mu vedlejší účastnice zaplatila na trvalých následcích úrazu v důsledku jeho havárie na motocyklu, k níž došlo 14. 8. 2016 (2 250 000 Kč), a tím, co mu měla podle povahy úrazu dovozené znalci za trvalé následky zaplatit (3 600 000 Kč).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 2. 11. 2022, č. j. 25 C 7/2021-46, žalobu o zaplacení 1 350 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 440 560 Kč ve výši 8,25 % ročně od 22. 3. 2021 do zaplacení zamítl. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok je promlčený. Uvedl, že trvalé následky úrazu představují změnu zdravotního stavu pojištěného vyvolanou úrazem, a proto nelze pojištění trvalých následků úrazu považovat za pojištění životní ve smyslu soukromoprávní definice životního pojištění. Obvodní soud neshledal důvodnou ani námitku, že ztuhnutí hlezna je rozhodným okamžikem pro stanovení počátku běhu promlčecí lhůty, neboť v souzené věci je pojistnou událostí ustálení trvalých následků, přičemž z provedeného dokazování vyplynulo, že k ustálení trvalých následků (po úrazu stěžovatele) došlo dne 24. 8. 2016.
3. Městský soud v Praze ("městský soud") rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 19 Co 13/2023-61, rozsudek obvodního soudu potvrdil.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."), protože stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
5. Stěžovatel s tímto závěrem Nejvyššího soudu nesouhlasí a dovolává se porušení svých základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Stěžovatel, stručně řečeno, uvádí, že Nejvyšší soud posoudil jeho dovolání formalisticky. Vytýká mu, že jednostranně preferoval, jak předmětné dílčí pojištění nazvala pojišťovna, nad tím, jaká je jeho obsahová podstata (tj. zda naplňuje nebo nenaplňuje obecné definiční znaky životního pojištění). Dále namítá, že Nejvyšší soud převzal zmatečnou konstrukci městského soudu, že ztuhlost levého hlezenního kloubu je prvotním následkem úrazu, nikoliv pozdějším následkem imobility.
7. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud předně konstatuje, že vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl stěžovatelovo dovolání pro nedostatečné vymezení jeho přípustnosti, v řízení o ústavní stížnosti je nutno věnovat pozornost právě tomuto aspektu. Při odmítnutí dovolání z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti totiž může být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti (s ohledem na respektování principů subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů) zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání, potažmo naplnění předpokladů pro odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného.
Úkolem Ústavního soudu je zhodnotit, zda ze strany Nejvyššího soudu nedošlo k odepření práva na soudní ochranu (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1574/20 ze dne 23. 6. 2020). Naopak samotná správnost, resp. ústavnost předchozích rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, nemůže být za takové procesní situace předmětem přezkumu Ústavního soudu. Nebyla totiž ani předmětem meritorního přezkumu před Nejvyšším soudem, protože stěžovatel pro něj nevytvořil procesní prostor.
10. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud shledal, že k zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo. Předložené námitky jsou v konečném důsledku pouze polemikou s právními závěry Nejvyššího soudu, které jsou však výsledkem výkladu a aplikace podústavního práva (zejména § 626 ve spojení s § 629 odst. 1 a § 635 odst. 1 a § 2833 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), jimiž se Ústavní soud může zabývat pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, kterému chybí smysluplné odůvodnění (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). Nic takového však v nyní posuzované věci dovodit nelze.
11. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Následně vysvětlil, že tato podmínka nebyla v případě stěžovatelova dovolání splněna, neboť městský soud věc posoudil podle správného právního předpisu, tento právní předpis správně vyložil, resp. jej na zjištěný skutkový stav věci správně aplikoval.
12. Nejvyšší soud s odkazem na rozhodnutí městského soudu předně zdůvodnil, proč je nutné stěžovatelem uplatněný nárok posoudit jako nárok z titulu úrazového pojištění (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 2-3; rozsudek městského soudu, bod 13). Následně vysvětlil, proč přípustnost dovolání nezakládá ani druhá stěžovatelem předestřená otázka, resp. potvrdil, že tuto otázku odvolací soud posoudil správně. Stručně řečeno, ztuhnutí hlezna není rozhodným okamžikem pro stanovení počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění práva na pojistné plnění z úrazového pojištění, neboť počátek běhu lhůty je vázán na pojistnou událost, kterou je v nyní posuzované věci ustálení trvalých následků po úrazu, k němuž došlo již dříve (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 3; rozsudek městského soudu, bod 16). Nejvyšší soud následně a obdobně jako městský soud akcentoval rozdíl mezi nárokem na pojistné plnění a nárokem na náhradu škody.
13. Dovolací soud stěžovatelem předkládané otázky posoudil shodně jako městský soud, přičemž ani Ústavní soud v takto přijatých právních závěrech s ohledem na shora předestřená východiska ústavněprávního přezkumu nyní posuzované věci nenalezl "relevantní indicii", z níž by bylo možné dovodit porušení základních práv stěžovatele.
14. Ústavní soud proto argumentaci stěžovatele namítajícího tvrzeně formalistické posouzení dovolání nepřisvědčil. Stěžovatel ve skutečnosti jen vyslovuje nesouhlas s výsledkem řízení před obecnými soudy a snaží se prosadit své vlastní právní posouzení, které by pro něj bylo výhodnější, neboť překonává překážku promlčení, což však nepodléhá - a ani podléhat nemůže - ochraně Ústavního soudu. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu nelze zaměňovat s právem na procesní úspěch ve věci, které žádný právní řád pochopitelně negarantuje.
15. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu