Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Martinem Ondrouškem, advokátem, sídlem Kšírova 84, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2024, č. j. 14 Kse 1/2021-355, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
2. Stěžovatel nebyl účastníkem řízení před obecnými soudy, domáhal se však zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na řádný proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel stručně řečeno namítá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v době, kdy byl účastník řízení (otec) již po smrti a bylo tedy vydáno vůči nežijícímu účastníku. V ústavní stížnost stěžovatel zmínil i dopad do práva na ochranu majetku (je totiž správcem dědictví po zesnulém) a do práva na ochranu dobrého jména (že jej existence nežádoucího rozhodnutí jako příbuzného poškozuje).
3. Otec stěžovatele byl kárně obviněným soudním exekutorem. Kárný soud v napadeném rozhodnutí shledal, že spáchal závažný kárný delikt a odvolal jej z exekutorského úřadu. Kárně obviněný předem avizoval, že se ústního jednání neúčastní a zdržoval se v zahraničí. Jeho nepřítomnost na jednání tak nebyla nijak "podezřelá". Napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno za (předem avizované) nepřítomnosti kárně obviněného dne 10. 4. 2024 a téhož dne toto rozhodnutí nabylo právní moci. Dne 23. 4. 2024 - ve lhůtě pro písemné vyhotovení rozhodnutí soudem - zaslal stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu úmrtní list svého otce s tím, že rozhodnutí nemělo být nikdy vydáno a řízení mělo být zastaveno.
Stejně jako v ústavní stížnosti vznesl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v době, kdy byl účastník řízení již po smrti. Nejvyšší správní soud se s touto argumentací vypořádal v písemném odůvodnění napadeného rozhodnutí (bod 29 a 30 napadeného rozsudku; pozn. jelikož jsou rozhodnutí kárného soudu veřejně dostupná na webu www.nssoud.cz, Ústavní soud na ně ve stručnosti odkazuje). Vypořádání námitky v napadeném rozhodnutí lze stručně shrnout tak, že v době vyhlašování soud o smrti kárně obviněného nevěděl, tedy v postupu před vyhlášením nelze shledat pochybení.
V současnosti zároveň nelze zjištěnou skutečnost jakkoliv reflektovat, protože vedle sebe nemohou existovat dvě různá pravomocná rozhodnutí.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je podána neoprávněnou osobou.
5. Ústavní stížnost jako mimořádný opravný prostředek je podle § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
6. Stěžovatel nebyl účastníkem řízení, jehož výsledkem je napadené rozhodnutí, tudíž mu právo podat ústavní stížnost nesvědčí. Jestliže stěžovatel odkazuje na subsidiární úpravu trestního řádu podle § 25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, Ústavní soud připomíná, že jakkoliv se trestní řád v tomto smyslu neuplatní bez dalšího [ostatně citovaný § 25 je uvozený slovy "nestanoví-li tento zákon něco jiného"], příbuzným obviněného (jakožto oprávněným osobám v terminologii trestního řádu) dovolání jako mimořádný opravný prostředek rovněž nesvědčí.
7. V rovině namítaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny tak lze uzavřít, že toto právo je zaručeno pouze vytyčeným osobám (účastníkům, zde kárně obviněnému). Naopak podání ústavní stížnosti ve prospěch třetí osoby judikatura Ústavního soudu konstantně vylučuje [za všechny srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99 ze dne 11. 5. 1999 (U 34/14 SbNU 329)].
8. Ústavní soud si je vědom úskalí jednoinstančnosti řízení ve věcech kárné odpovědnosti exekutorů. S ohledem na to Ústavní soud na okraj podotýká, že zatímco v trestním řízení svědčí návrh na obnovu řízení ve prospěch obviněného i příbuzným, jakožto oprávněným osobám, úprava zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů takový postup vylučuje a v případě kárného řízení s exekutory nemůže podat návrh na obnovu (na rozdíl například od soudců) dokonce ani sám kárný navrhovatel.
Podle § 22 odst. 1 zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů totiž platí, že: "Ve lhůtě 3 let od právní moci rozhodnutí senátu podle § 19 odst. 1 může soudce, předseda soudu, místopředseda soudu, předseda kolegia Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu, státní zástupce, vedoucí státní zástupce nebo soudní exekutor podat návrh na obnovu kárného řízení." Podle odst. 2 téhož ustanovení "jiný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí v kárném řízení není přípustný".
Podle § 22 odst. 1 tohoto zákona tedy stěžovateli nesvědčí právo podat návrh na obnovu řízení a v úvahu nepřichází ani případný "podnět k podání návrhu" kárnému navrhovateli v řízení před kárným soudem. Jak bylo výše uvedeno, s ohledem na svébytnou (rozdílnou) úpravu obnovy řízení v kárných věcech (§ 22) nelze § 280 odst. 3 trestního řádu uplatnit. Stěžovatel se tedy obnovy řízení, jehož výsledkem bylo napadené rozhodnutí, nedomůže a žádný jiný prostředek nápravy není.
9. K zastavení kárného řízení pro zánik výkonu úřadu smrtí podle § 14 písm. b) zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů ve spojení s § 15 odst. 1 písm. a) exekučního řádu lze přistoupit jen do vyhlášení rozhodnutí. Jak bylo výše uvedeno, neexistuje žádné fórum, které by se v tuto chvíli mohlo námitkami stěžovatele věcně zabývat (resp. stěžovateli nesvědčí žádný opravný prostředek). To je však - jak bude dále uvedeno - třeba zohlednit v případných dalších řízeních.
10. Stěžovatel totiž namítal rovněž dopad do práva na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny) a práva na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny). Napadeným rozhodnutím o kárném provinění sice dosud nedošlo k přímému dotčení uvedených práv stěžovatele. Ústavní soud však nynějším rozhodnutím nijak nepředjímá, že taková újma stěžovateli v budoucnu nevznikne.
11. Se skutečností, že stěžovatel nemá procesní cestu nápravy, se obecné soudy budou muset ústavně souladným způsobem vypořádat v eventuálním řízení o vypořádání dědictví a o rozsahu majetkové podstaty (čl. 11 Listiny) nebo v řízení na ochranu před nesprávným úředním postupem (čl. 10 Listiny). Jakkoliv konstantní judikatura stanoví, že žaloba na nesprávný úřední postup je subsidiární povahy (tedy zásadně ji nelze využít, je-li výsledkem úředního postupu vydání soudního rozhodnutí), v tomto případě by se soudy musely vypořádat i s tím, že stěžovatel neměl žádnou procesní cestu, jak se domoci zrušení rozhodnutí pro nezákonnost nebo deklarace nezákonnosti soudem.
12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2024
Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj