Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 19. června 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti HCI ČR s. r. o., se sídlem Praha 9, Mezi Úvozy 1850, IČ: 45797412, zastoupené Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem se sídlem Praha 10, V Olšinách 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2007 č. j. 32 Odo 446/2006-131, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2005 č. j. 25 Co 196/2005-109 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. prosince 2004 č. j. 21 C 188/2002-79, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy svévolně aplikovaly normy jednoduchého práva, neboť ústavní stížností napadeným rozhodnutím soudů obou stupňů prý chybí "smysluplné" odůvodnění a soudy rozhodly v rozporu s principy spravedlnosti. Porušení, resp. absence principu spravedlnosti v předmětných rozhodnutích se údajně projevuje extrémním nesouladem mezi skutkovými a právními zjištěními. Stěžovatelka označeným soudům dále vytýká, že se odmítly zabývat škodou způsobenou porušením povinnosti ve smyslu ustanovení § 415 občanského zákoníku z toho důvodu, že v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy o prodeji podniku.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že se proti společnosti FRESH Plzeň veřejná obchodní společnost žalobou domáhala náhrady škody, a to z toho důvodu, že společnost FRESH Cosmetics, s. r. o. objednala u stěžovatelky dodávku určitých chemických látek pro výrobu pracích prášků, která jí byla řádně dodána prostřednictvím veřejného přepravce do jejího skladu. Tato dodávka byla řádně fakturována, ale nebyla objednatelem uhrazena, a to ani po opakovaných urgencích. Proto se stěžovatelka zaplacení domáhala soudní cestou.
Okresní soud Plzeň-město vydal platební rozkazy, jimiž bylo žalobám stěžovatelky vyhověno. Protože ani za této situace společnost FRESH Cosmetics, s. r. o. soudem jí uložené povinnosti neplnila, navrhla stěžovatelka výkon těchto rozhodnutí prodejem movitých věcí. Ten byl nařízen dvěma rozhodnutími Okresního soudu Plzeň - město. Usnesením téhož soudu ze dne 20. 3. 2002 č. j. 71 E 628/2002-4 byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí společnosti FRESH Cosmetics, s. r. o. k uspokojení jiné pohledávky, a to pohledávky společnosti Brenntag CR s.
r. o. za společností FRESH Cosmetics, s. r. o. Stěžovatelka tvrdí, že s účinností ke dni 1. 10. 2001 došlo k přechodu závazků společnosti FRESH Cosmetics, s. r. o. na společnost FRESH Plzeň veřejná obchodní společnost, o čemž však stěžovatelka nevěděla a vědět nemohla, neboť jednak nedošlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku, i když prý souhrn dílčích úkonů odpovídá tomu, co je ve skutečnosti předmětem této smlouvy a dále nebyl stěžovatelce oznámen přechod pohledávek společnosti FRESH Cosmetics, s.
r. o. na jiného dlužníka. Z personálního propojení společnosti FRESH Cosmetics, s. r. o. se společností FRESH Plzeň veřejná obchodní společnost a SUPRAL CZ s. r. o. stěžovatelka dovozuje jednak účelovost předlužení jedné a vysoký stupeň "nezasloužené" ziskovosti při minimálních vstupních nákladech zbývajících právnických osob. Za této situace stěžovatelka tvrdí, že jí tímto postupem M. B. - jednatele a společníka společnosti FRESH Cosmetics, s. r. o., společníka společnosti FRESH Plzeň veřejná obchodní společnost a A.
B. - společnice společnosti FRESH Plzeň veřejná obchodní společnost a společnosti SUPRA CZ s. r. o. v níž je současně i jednatelkou, které hodnotí jako "obcházení zákona", byla způsobena škoda spočívající v tom, že fakticky neúspěšně uplatnila právo na zaplacení kupní ceny dodaného zboží vůči společnosti FRESH Cosmetics, s. r.
o., která byla předlužena, neboť aktiva označené společnosti byla v této době již převedena jinam - na společnost FRESH Plzeň veřejná obchodní společnost. Protože stěžovatelka se svou žalobou u obecných soudů neuspěla, a dovolací soud se meritorně jejím dovoláním nezabýval, shledává v těchto skutečnostech porušení výše označených základních práv a svobod.
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodu závisejícího na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala (mimo jiné) zrušení usnesení dovolacího soudu, kterým Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako nepřípustné. K tomu, aby i nepřípustné dovolání bylo ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, musí být splněna podmínka, že mimořádný opravný prostředek musí být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Jen v takovém případě lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě do 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V dané věci by proto dovolací soud musel zvažovat přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z citovaného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se zjišťuje, že dovolací přezkum je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, neboť způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž je možné namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadně významné.
Naopak nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získávání skutkových zjištění nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního právního významu.
V podaném dovolání stěžovatelka předložila dovolacímu soud jen své názory, resp. polemiky se skutkovým zjištěním a z nich vyvozenými právními závěry soudů obou stupňů, přičemž formulovala svoji právní otázku takovým způsobem, že není zřejmé, v čem spočívá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem, resp. stěžovatelka nevzala v úvahu, že odvolací soud na řešení jí předestřené otázky rozhodnutí nezaložil. Tvrzená pochybení při hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který by mohl založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rovněž v projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru o nesplnění podmínky uvedené v ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka v dovolání nespecifikovala právní otázku, která by dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo která je odvolacím soudem nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, či která by byla řešena v rozporu s hmotným právem, resp. jí v dovolání předložená právní otázka je pro dovolací přezkum v předmětné věci bezcenná, neboť její hodnocení nemělo a nemá na výsledek sporu vliv. Pro úplnost lze odkázat na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06 , které (shodně) uvádí, že podmínka uvedená v ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není splněna také tehdy, pokud stěžovatel zpochybnil pouze úplnost, resp. správnost skutkových zjištění, anebo když sice dovoláním zpochybnil právní posouzení věci, ale v otázce, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto nikoli z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu. Proto si stěžovatelka tímto postupem neotevřela prostor pro to, aby dovolací soud měl příležitost posuzovat relevantní právní otázku, tím méně pak její judikatorní význam.
Za této procesní situace bylo potřebné 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu odvolacího a soudu nalézacího počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 3 citovaného zákona). Jestliže byla ústavní stížnost podána až po rozhodnutí dovolacího soudu, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Pokud se týká tvrzení stěžovatelky o údajném porušení jejího práva na spravedlivý proces, a to jak z hlediska pochybení v hodnocení důkazů, tak i pro údajně nedostatečné odůvodnění rozhodnutí napadených ústavní stížností a o údajné svévolné aplikaci normy jednoduchého práva, lze konstatovat, že taková pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Jak odůvodnění nalézacího soudu, tak zejména soudu odvolacího je dostatečné, soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o jaké provedené důkazy opřely svá skutková zjištění i jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily (ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud ve svém odůvodnění podrobně rozvedl důvody, které vedly k tomu, že nebylo nutné se v řízení zvlášť zabývat otázkou ručení žalovaných 2) a 3) i tvrzenou odpovědností žalovaných za nesplnění povinnosti předcházet škodám (ve smyslu ustanovení § 415 občanského zákoníku).
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku soudu nalézacího ze dne 15. 12. 2004 č. j. 21 C 188/2002-79 a soudu odvolacího ze dne 23. 11. 2005 č. j. 25 Co 196/2005-109 odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a současně ústavní stížnost jako celek, tedy včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2007 č. j. 32 Odo 446/2006-131, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2008
Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu