Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatele M. C., zastoupeného Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem, sídlem Guldenerova 510/5, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2024, č. j. 14 Co 40/2024-715, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 13. 12. 2023, č. j. 3 Nc 130/2022-577, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a 1) nezl. M. C. a 2) M. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilého M. do péče matky, která v řízení před Ústavním soudem vystupuje v pozice vedlejší účastnice, a stěžovateli stanovil od 15. 11. 2022 výživné ve výši 5 800 Kč měsíčně, určil výši a splatnost dluhu na výživném a rozhodl o nákladech řízení. Výrok o svěření do péče matky soud odůvodnil tím, že stěžovatel je násilnické povahy a že je nyní trestně stíhán pro trestnou činnost, jíž se měl dopouštět na matce a nezletilém synovi.
2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ohledně výroku o svěření nezletilého do péče matky a stanovení povinnosti stěžovatele platit výživné od 15. 11. 2022 potvrdil. Ve výroku týkajícím se výživného krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovateli uložil pro dobu od 1. 1. 2024 povinnost platit nezletilému výživné ve výši 3 800 Kč měsíčně a výrok rozsudku okresního soudu o povinnosti doplatit dluh na výživném za dobu od 15. 11. 2022 do 31. 3. 2024 ve výši 42 980 Kč změnil tak, že je povinen jej k rukám matky zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku.
3. Stěžovatel namítá porušení čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Oběma soudům vytýká, že z jejich rozhodnutí neplyne, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a jaký závěr učinily o skutkovém stavu. S argumentací stěžovatele se nevypořádaly.
4. Senát krajského soudu, zejména pak předseda senátu JUDr. Pulkrábek, Ph.D., byl podle názoru stěžovatele podjatý, neboť stěžovatele urazil a znevažoval jeho osobu tím, že přihlédl k odsuzujícímu trestnímu rozsudku z roku 1997, který však byl zahlazen. Přestože k tomuto rozsudku soud neměl vůbec přihlížet, dovodil z něj stěžovatelovu agresivní autoritativní povahu, negativní vzorce chování vůči ženám a označil jej za nevhodného rodiče pro výchovu nezletilého. Odvolací soud si učinil nesprávné závěry i na základě dokumentů z probíhajícího trestního řízení, které zahájila matka svým trestním oznámením, které se údajně v trestním spise vedeném u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 16 T 131/2023 vůbec nenachází. Stěžovatel má k průběhu trestního řízení i důkazům, které v něm figurují, řadu výhrad, tvrdí, že je nezákonně vedeno a nesouhlasí s tím, aby jej poškozovalo i v řízení opatrovnickém. Zpochybňuje informace, které matka, její dcera z předchozího vztahu S. Z. i nezletilý sdělili. Analyzuje např. sdělení nezletilého "Když taťka křičel, tak se nebál, a mamka jo." v tom smyslu, že tehdy šestiletý syn nemohl být přítomen křiku a násilí, když se podle svých slov nebál. Stejně tak zdůrazňuje, že nezletilý měl uvést, že mu "taťka nedával tresty, když zlobil". Bezohlednost senátu odvolacího soudu stěžovatel dovozuje i z uložení úhrady dlužného výživného v krátké lhůtě tří dnů od právní moci.
5. Stěžovatel opakovaně namítal podjatost soudkyně okresního soudu Mgr. Tolarové, které však odvolací soud nevyhoval.
6. Odvolací soud navíc řádně nezjistil názor nezletilého M. Zprávy o provedeném pohovoru s nezletilým ze strany pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") Mgr. Tolarové neodpovídají skutečnému názoru vyjádřenému nezletilým. Spis OSPOD navíc vykazuje znaky vkládání listin. Stěžovatel opakovaně namítal podjatost pracovnice OSPOD, neboť údajně za matku zpracovávala návrhy směřující proti stěžovateli a jednala proti zájmu nezletilého. Měla údajně působit na vedení základní školy, aby nezpřístupňoval právnímu zástupci stěžovatele školskou dokumentaci v jiném rozsahu, než jak jí má k dispozici OSPOD. Upozorňuje rovněž na shodné příjmění se soudkyní okresního soudu, které může signalizovat příbuzenský vztah.
7. Odvolací soud se měl zaměřit i na vysoký počet omluvených hodin nezletilého (134), když matka údajně tráví čas na výletech a syna svěřuje do péče svých rodičů. Nedostatky v prospěchu a chování nezletilého pak stěžovatel připisuje nedostatkům v péči matky. Odvolací soud se však chováním matky nezabýval a nehodnotil ani vlivem dalších osob v domácnosti matky jako je její přítel D. a polorodá sestra S. Z. O té stěžovatel zmiňuje řadu citlivých podrobností z jejího života. Zmiňuje rovněž, že matka požádala o umístění nezletilého do střediska výchovné péče na přechodnou dobu, aniž by uvedla na jakou. Řadu stěžovatelových důkazdních návrhu soudy přitom odmítly bez dalšího provést.
předseda senátu
9. Ústavní soud připomíná, že k přezkumu rodinněprávních věcí přistupuje velmi zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a OSPOD - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí.
10. Ústavní soud podotýká, že obsahem ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s tím, že syn byl svěřen do péče matky.
11. V nyní posuzovaném případě je z napadených rozsudků zřejmé, že rozhodnutí o svěření devítiletého M. do péče matky obecné soudy založily především na provedeném dokazování, na základě kterého u stěžovatele, oproti matce, shledaly sníženou výchovnou způsobilost. Stěžovatel s prováděním dokazování i s jeho vyhodnocením nesouhlasí. Nicméně hodnocení důkazů je primárně úkolem obecných soudů a Ústavní soud by do něj mohl vstoupit, pouze pokud by hodnocení byla projevem svévole nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy
sp. zn. I. ÚS 2078/16
ze dne 2. 1. 2017;
sp. zn. III. ÚS 224/98
ze dne 8. 7. 1999; či
sp. zn. III. ÚS 150/99
ze dne 20. 1. 2000). K tomu však v nyní posuzovaném případě podle Ústavního soudu nedošlo.
12. Ústavní soud například v usnesení ze dne 1. 2. 2018
sp. zn. IV. ÚS 101/18
zdůraznil, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Veden snahou ochránit tento zájem nezletilého při zjišťování poměrů a výchovných schopností každého z rodičů obecné soudy jistě musely zohlenit probíhající trestní řízení stěžovatele, které se dle odůvodnění rozhodnutí krajského soudu nacházelo již ve fázi po podání obžaloby. Obecné soudy v posuzované věci nepředjímaly, zda je stěžovatel stíhaným skutkem vinen či ne a respektovaly tak presumpci neviny (jak výslovně krajský soud uvedl v bodě 19 rozsudku). Z velmi podrobných a navzájem se doplňujících úředních záznamů o podání vysvětlení matky, její dcery z předchozího vztahu a nezletilého podpořené znaleckým posudkem MUDr. Mikuláškové, podle kterého matka trpí syndromem týrané osoby, soudy učinily závěr, že stěžovatel se ve společném soužití projevoval agresivně, vulgárně a autoritářsky vůči matce i v přítomnosti nezletilého i vůči nezletilému. Skutečnost, že soudy zohlednily i údaje z opisu rejstříku trestů za těchto okolností Ústavní soud nepovažuje za nijak excesivní. Z provedeného dokazování obecné soudy dovodily, že u stěžovatele nyní není splněn předpoklad pro rozhodnutí o střídavé péči, neboť v důkazním řízení obecné soudy dospěly k závěru, že nedisponuje schopnostmi zajistit vývoj nezletilého a jeho potřeby stejnou měrou jako matka, a tento závěr odůvodnily.
13. Ústavní soud dodává, že intenzitu násilnického chování stěžovatele před nezletilým i vůči němu soudy musely zhodnotit samostatně a nevyčkávat konce trestního řízení už jen s ohledem na lhůty pro rozhodnutí podle § 471 odst. 2 z.ř.s., které soudům ukládá o nezletilých rozhodnout s největším urychlením.
14. Styk s otcem v době rozhodování soudů probíhal v rozsahu dvě hodiny týdně na základě usnesení krajského soudu ze dne 3. 8. 2023 č. j. 61 Co 184/2023-403. Odvolací soud poznamenal, že o úpravě styku bude znovu rozhodovat okresní soud v jiném řízení, v němž byl zadán znalecký posudek.
15. Obecné soudy provedly dokazování i záznamem ze základní školy, ve které se dne 21. 1. 2024 uskutečnilo setkání třídní učitelky nezletilého, speciální pedagožky školy, matky s jejím druhem a pracovnicí OSPOD. Z něj soud zjistil, že po uskutečnění styků se stěžovatelem se nezletilý projevuje neklidně, reaguje agresivně a vyhrožuje spolužákům v době vyučování i v družině. Změny v chlapcově chování si vyžádaly i potřebu dvouměsíčního pobytu ve středisku výchovné péče za účelem poskytnutí prostoru pro "restart" v neutrálním prostředí.
16. Odvolací soud doplnil dokazování o názor nezletilého. Zjistil jej ze dvou úředních záznamů o pohovoru s nezletilým s pracovnicí OSPOD Mgr. Tolarovou (v prvním případě byla pohovoru přítomna i další pracovnice OSPOD Šárka Hrabalová). Nezletilý uvedl, že se na stěžovatele těší, chodí za ním v pondělí, takto se mu to líbí, je tak spokojený a nechtěl by to měnit. Dále uvedl, že ve škole se má dobře.
17. Ústavní soud konstatuje, že povinnost soudu zajistit slyšení nezletilého soudem neplatí absolutně. Nezletilý nemusí nutně sdělovat svůj názor přímo soudu, byť přímé zjištění jeho názoru tam, kde je to možné, se preferuje (čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 1708/14
ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617), samo o sobě však není vyloučeno, aby soud zjistil názor nezletilého prostřednictvím OSPOD, jak se také v posuzované věci stalo (srov. též usnesení
sp. zn. II. ÚS 2394/16
ze dne 14. 10. 2016, bod 18). Odvolací soud k úvahám o způsobu zjišťování názoru nezletilého dodal, že si byl vědom i toho, že nezletilého v dohledné době čekal výslech u znalce ustanoveného v řízení o úpravě styku s otcem. Postup odvolacího soudu proto Ústavní soud považuje za odpovídající okolnostem daného případu.
18. Oba soudy zachovaly vůči oběma rodičům rovný přístup. S důkazními návrhy, kterým nevyhověly, se v odůvodnění vypořádaly. Nic nenasvědčuje tomu, že by kolizní opatrovník, tedy OSPOD, v řízení nezletilého zastupoval nedostatečně. Ostatně ani výše citovaná zpráva o pohovoru s ním nevyznívá neobjektivně. Ničím nepodloženou zmínku o shodě jmen pracovnice OSPOD a soudkyně okresního soudu lze hodnotit jako nepřípustnou námitku.
19. K opakovaným výtkám ohledně pochybností o nepodjatosti soudkyně okresního soudu a senátu odvolacího soudu Ústavní soud dodává, že nesouhlas s prováděným dokazováním, které stěžovatel vnímá jako urážlivé, byť bylo vedeno snahou ochránit zájmy jeho nezletilého syna, nepředstavuje relevantní zákonný důvod pro zpochybnění nestrannosti senátu (srov. § 14 o.s.ř.). K námitce týkající se doplatku dlužného výživného lze dodat, že odvolací soud s ohledem na změnu v majetkové situaci stěžovatele rozhodl o snížení jeho vyživovací povinnosti vůči nezletilému. Splnění soudem uložené povinnosti do tří dnů od právní moci rozsudku je předpokládáno zákonem (srov. § 160 o.s.ř.). Povolení splátek či prodloužení lhůty ke splnění povinnosti mohl stěžovatel soudu navrhnout a odůvodnit jej. Při povolování splátek či prodlužování lhůt k plnění by však soud musel mít na zřeteli nejen situaci stěžovatele jako povinného, ale i zájem oprávněného.
20. Obecné soudy založily svá rozhodnutí o péči na relevantních kritériích, kterými ústavně akceptovatelným způsobem zjistily nejlepší zájem dítěte. Omezení práva stěžovatele na rodinný život je tedy vyváženo legitimním cílem nejlepšího zájmu dítěte.
21. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2024
Jiří Přibáň v. r.