Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky DEVĚTSIL JST, s. r. o., sídlem Purkyňova 3032/15, Plzeň, zastoupené doc. JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem, sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. listopadu 2023, č. j. 6 To 265/2023-683, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. října 2023, sp. zn. 7 T 57/2023, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byli odsouzeni čtyři obžalovaní, přičemž dva za spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) a odst. 3 trestního zákoníku a dva za přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle soudu dopustili, stručně řečeno, tak, že dva z nich se účastnili násilného vniknutí do obchodního centra a v něm se nacházející lékárny provozované stěžovatelkou, odkud odcizili věci v celkové hodnotě 527 102,62 Kč, které odnesli na místo, kde se setkali s dalšími dvěma obžalovanými, u nichž byly věci nějakou dobu schovány. Stěžovatelka byla v dané trestní věci v postavení poškozené, stejně jako pojišťovna, která stěžovatelce v souvislosti s daným skutkem vyplatila plnění ve výši 99 000 Kč. Pojišťovně soud přiznal jí uplatněný nárok v celé výši. Vzhledem k tomu, že všichni obžalovaní měli nepochybný podíl na trestné činnosti, přiznal jí soud tento nárok vůči všem společně a nerozdílně. Stěžovatelce však soud jí uplatněný nárok nepřiznal, neboť v průběhu trestního řízení jednoznačně neuvedla, vůči jaké osobě jej uplatňuje.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V dané věci bylo stěžovatelce doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání všech čtyř obviněných a standardní formulářové poučení o jejích právech, v jehož úvodu je uvedeno, jakých obviněných se daná trestní věc týká. Na tomto formuláři stěžovatelka pouze uvedla, že navrhuje uložení povinnosti nahradit škodu obžalovanému a škodu vyčíslila. Kromě obžaloby bylo následně stěžovatelce doručeno i vyrozumění o konání hlavního líčení obsahující poučení poškozeného včetně výslovného uvedení, že s adhezním nárokem je nutné specifikovat osobu obžalovaného, vůči němuž je nárok uplatňován. Na to stěžovatelka reagovala tím, že nadále uplatňuje nárok vyčíslený v přípravném řízení. Konkretizace osoby obžalovaného je podle krajského soudu nutná i s ohledem na povahu stíhaného jednání a rozdělení rolí mezi obžalovanými. Krajský soud poukázal například na to, že pachatel legalizace výnosů z trestné činnosti zpravidla neodpovídá za způsobenou škodu. Po přečtení stěžovatelkou uplatněného nároku v hlavním líčení samosoudkyně konstatovala, že v podání není specifikováno, vůči jakému obžalovanému je nárok uplatňován. Jelikož se k hlavnímu líčení nedostavila ani stěžovatelka, ani její zmocněnec, nebylo možné tento nedostatek odstranit.
4. Stěžovatelka namítá, že soudy jí neoprávněně odepřely její adhezní nárok. Zatímco pojišťovně, která částečně stěžovatelce plnila, přiznal soud celý jí uplatněný nárok vůči všem obžalovaným společně a nerozdílně, stěžovatelce nárok nepřiznal s odůvodněním, že nebylo zřejmé, vůči jakým obžalovaným byl uplatněn. Ve formuláři, kterým byl nárok uplatněn, jsou nicméně jasně vyjmenováni všichni obžalovaní, což je podle stěžovatelky dostatečná identifikace. Trvání na jiném označení obžalovaných je podle stěžovatelky přepjatý formalismus.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Těžiště stěžovatelčiny argumentace tvoří námitka přepjatého formalismu napadených rozhodnutí, vyžadovaly-li soudy po stěžovatelce bližší konkretizaci obžalovaných, vůči nimž uplatnila svůj nárok na náhradu škody. Ústavní soud se s touto námitkou nemohl ztotožnit.
8. S uplatněnou argumentací se příkladně podrobným způsobem vypořádal krajský soud v napadeném usnesení. V něm uvedl nejen obecné, nýbrž zejména pro věc uplatnitelné konkrétní důvody, pro které je nezbytné, aby poškozený (v dané věci stěžovatelka) v souladu s dispoziční zásadou rozhodování o adhezním nároku ve společném řízení vedeném proti více obžalovaným konkretizoval, vůči kterým obžalovaným svůj nárok uplatňuje. Dospěl-li přitom k závěru, že formulářové označení trestní věci (obsahující jména všech obžalovaných), které však stěžovatelka neprovedla, není takovou konkretizací, nejde o ústavně nekonformní závěr.
9. Ústavní soud považuje v projednávané věci za zásadní, že stěžovatelka byla o nutnosti doplnění svého nároku poučena přinejmenším jednou písemně a dalšího poučení se jí podle zákona mohlo dostat rovněž u hlavního líčení, kterého se však ani ona, ani její zmocněnec neúčastnili. Orgány činné v trestním řízení tak dostály své obecné poučovací povinnosti (§ 2 odst. 15 trestního řádu). Z hlediska nároků, které je možné na poškozeného klást, je relevantní nejen povaha trestné činnosti, na kterou upozornil krajský soud, nýbrž i situace poškozeného. Požadavek, který by se podle okolností věci mohl zdát přehnaným u zvlášť zranitelné oběti, nepřekračuje meze spravedlivého procesu v řízení vedeném o v podstatě běžném majetkovém nároku. V tomto směru nejde ani přehlížet, že stěžovatelka byla zastoupena právním profesionálem.
10. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu