Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupené Mgr. Bc. Milanem Honzejkem, advokátem, AK se sídlem v České Lípě, Hrnčířská 2985, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2011 č. j. 5 To 479/2010-178, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (dále jen "nalézací soud") rozsudkem ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. 3 T 212/2009 uznal obviněnou vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tehdy platného tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušení dobu dvou roků; současně uložil obviněné povinnost nahradit poškozené společnosti škodu ve výši 54 600,- Kč.
Ke spáchání tohoto trestného činu došlo (stručně řečeno) tím, že obviněná v měsících listopadu 2008, prosinci 2008 a lednu 2009 podvodnými účetními operacemi převedla na svůj bankovní účet částku 54.600,- Kč, patřící společnosti GUSTO, s. r. o. Nový Bor. Dne 25. 10. 2011 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněné proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 17. 8. 2010 zamítl.
Stěžovatelka dále uvedla, že postupem obecných soudů byla porušena zásada objektivní pravdy dle § 2 odst. 5 tr. řádu, zásada volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6 tr. řádu a zásada zákonného soudce, kterým měl být JUDr. Jiří Uřídil a nikoliv JUDr. Iva Najbrtová. Obecné soudy z obžaloby chybně opsaly právní větu skutku a výpověď jednatele poškozené společnosti nebyla věrohodná; neobstojí ani tvrzení odvolacího soudu, že věc neměla žádný pracovněprávní rozměr, a z něj dovozené závěry o nutnosti trestní represe. Vzniklé pochybnosti měly být vykládány ve prospěch obviněné. Rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rozporu s kautelami plynoucími z čl. 6 Úmluvy a čl. 40 odst. 2 Listiny.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy všech stupňů porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené v části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy, a to zejména vadným hodnocením důkazů a nesprávným právním posouzením její trestní věci.
Ústavní soud především uvádí, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, je povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, i soudu odvolacího, k čemuž dle jeho názoru v posuzované věci došlo, jak zjevně plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem zjistil, že obecné soudy náležitým a vyčerpávajícím způsobem provedly dokazování, jeho výsledky důkladně zhodnotily a vyvodily z něj správné skutkové a právní závěry, na něž lze pro stručnost odkázat. Žádné okolnosti nesvědčí o porušení pravidel spravedlivého procesu.
K nesouhlasu s právním posouzením trestní věci stěžovatelky obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona těmito soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy při výkladu práva a při hodnocení skutkových okolností a důkazů nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelky neshledal. Tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na zákonného soudce nebylo nijak odůvodněno, a proto je Ústavní soud shledal též zjevně neopodstatněným.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací i odvolací soud ve vztahu ke stěžovatelce postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jejímu pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. října 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu