Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Martina Šplíchala, 2) Ing. Petry Šplíchalové, 3) Lindy Šplíchalové a 4) Filipa Šplíchala, zastoupených JUDr. Adamem Rakovským, advokátem sídlem Václavská 316/12, Praha - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2017, č. j. 70 Co 114/2017-55, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a obchodní společnosti Travel Service, a. s., sídlem K Letišti 1068/30, Praha - Ruzyně jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. K odvolání vedlejší účastnice, kterým byl napaden toliko nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodoval o nákladech řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který svým usnesením ze dne 31. 3. 2017 č. j. 70 Co 114/2017-55 rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení (V.) změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelům k náhradě nákladů řízení pouze částku 4 932,80 Kč a současně zavázal stěžovatele k úhradě nákladů odvolacího řízení ve prospěch vedlejší účastnice ve výši 1 391,- Kč. Vedlejší účastnice ve svém odvolání namítala, že soud prvního stupně měl při výpočtu výše nákladů řízení aplikovat ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Městský soud argumentaci vedlejší účastnice přisvědčil a i s ohledem na stávající judikaturu Ústavního soudu a na skutečnost, že stejný typ žaloby byl v případě různých žalobců, zastoupených týmž advokátem, uplatněn ve skutkově a právně obdobných věcech opakovaně, rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku změnil, jak je uvedeno výše.
6. Ústavní soud je dále dle § 43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být obvykle předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ke zrušení nákladových výroků tak Ústavní soud přistupuje pouze výjimečně a jen v případech, kdy je rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007,
sp. zn. III. ÚS 624/06
(toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz)].
8. Stěžejní námitkou stěžovatelů proti aplikaci § 14b odst. 1 advokátního tarifu je tvrzení, že se nejednalo o tzv. formulářovou žalobu. S tímto hodnocením se Ústavní soud neztotožňuje, když podaný žalobní návrh bezpochyby naplňuje pojem "formulářová žaloba", tak jak jej vymezil Ústavní soud např. v bodu 28 nálezu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn I. ÚS 3923/11: "zpravidla se bude jednat o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření, však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Soudy prvního stupně jej "odhalí" i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce anebo jejího advokáta. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby." Pokud tedy z celkového posouzení žalobního návrhu vyplývá, že je spíše administrativním úkonem, přičemž odlišnost v osobě žalobce nelze bez dalšího považovat za znak, který by hodnocení podaného návrhu jako "formulářového" vylučoval, je nutno přistoupit k aplikaci § 14b advokátního tarifu, jak učinil městský soud v napadeném rozhodnutí.
9. Lze přisvědčit argumentaci stěžovatelů, že je logické, aby si laik vybral k ochraně svých práv advokáta, který se na danou problematiku specializuje. Avšak, jak uvádí sami stěžovatelé, § 14b advokátního tarifu postihuje případy zneužití práva na získání nákladů právního zastoupení a ačkoliv byl primárně určen k ochraně spotřebitelů, nelze vyloučit jeho aplikaci i v opačných případech. Vymezení pojmu "formulářová žaloba", jak je uvedeno shora, tak odpovídají nejenom případy, kdy stojí totožný žalobce vůči velkému okruhu žalovaných, přičemž právní argumentace, stylizace a formální vyjádření jednotlivých žalob jsou totožné (typicky dlužné jízdné v prostředcích hromadné dopravy), ale i případy, kdy stojí naopak velký okruh žalobců zastoupených stejným advokátem, který byl těmto žalobcům zpravidla zprostředkován specializovaným internetovým portálem, proti témuž žalovanému (typicky právě kompenzace za zpoždění letů).
10. Jestliže pak stěžovatelé napadají ústavní stížností i výrok týkající se nákladů odvolacího řízení ve výši 1 391,50 Kč, jedná se o částku, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 695/01
,
IV. ÚS 248/01
,
IV. ÚS 8/01
,
III. ÚS 405/04
,
III. ÚS 602/05
,
III. ÚS 748/07
,
I. ÚS 988/12
aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu