Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., právně zastoupeného JUDr. Mgr. Milanem Dočkalem, advokátem se sídlem Vojtěšská 245, Mýto, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 5. 2021 č. j. 2 T 175/2019-318, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. 10. 2021 č. j. 31 To 259/2021-373 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2022 č. j. 6 Tdo 34/2022-424, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci byl stěžovatel uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že po poškozeném požadoval uhrazení dluhu s tím, že pokud dluh neuhradí, může dojít i k fyzickému napadení. Stěžovatel byl za tento trestný čin odsouzen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání dvou let.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl odsouzen za spáchání skutku spočívajícího v tom, že měl verbálně vyhrožovat poškozenému. Setkání stěžovatele a poškozeného však nebyla přítomna jakákoliv třetí osoba a o tomto setkání neexistuje jakýkoliv zvukový či obrazový záznam. Stěžovatel od počátku nepopírá, že se s poškozeným setkal, a to ve věci vymáhání pohledávky za společnosti X. Odmítá však, že se při tomto setkání dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání. Stěžovatel byl za tento skutek odsouzen na základě výpovědi poškozeného, dále podpořené výpovědí poškozené N. a svědka N., kteří však jejich setkání nebyli přítomni, a jediným zdrojem jejich informací o průběhu schůzky byl poškozený.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou.
Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11.
11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02
(N 130/31 SbNU 165)].
8. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení tvrdí, že se daného skutku nedopustil, a v této souvislosti namítá, že soudy zjištěné skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají. Jde tak v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
9. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, která je opakována v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku.
V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Odvolací soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která označil za správná a úplná, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele. K tomu Ústavní soud pouze připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument".
Toto stanovisko ve své judikatuře zastává i Evropský soud pro lidská práva.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že obecné soudy své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který přezkoumal dovolání stěžovatele z hlediska jím uplatněných námitek a dospěl k závěru, že jeho dovolání je zjevně neopodstatněné, když část jeho námitek je zároveň nepodřaditelných pod deklarovaný dovolací důvod. Nejvyšší soud neshledal ani existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu