Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing.
V. S., bez právního zastoupení, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. května 2010 č. j. 5 C 58/2001-100, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a s návrhem na zrušení ust. § 50 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 420/2009 Sb., za účasti Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, takto: Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. května 2010 č. j. 5 C 58/2001-100. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil ust. § 50 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 420/2009 Sb.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. května 2010 č. j. 5 C 58/2001-100 byla žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 008,- Kč s příslušenstvím a dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6 180,- Kč.
Ze sdělení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. května 2010 č. j. 5 C 58/2001-100 odvoláním. Stěžovatel tak učinil přesto, že toto rozhodnutí obsahuje poučení, že "proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné podle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., neboť bylo rozhodováno o peněžité pohledávce nepřesahující částku 10.000,- Kč".
Dotazem na pracovnici Krajského soudu v Liberci Ústavní soud zjistil, že spis vedený o Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 58/2001 byl předložen odvolacímu soudu k projednání podaného odvolání a k projednání vznesené námitky podjatosti.
Ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu fyzickým a právnickým osobám ukládá povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. V předmětné věci stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl a ani nyní není zastoupen advokátem.
Z mnoha předchozích řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vedl, je přitom již dostatečně poučen, jaké náležitosti zákon pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat při odstraňování vad ústavní stížnosti včetně popisu, jak postupovat v případě, že stěžovatel nemá prostředky na zaplacení nákladů spojených s právním zastoupením, včetně upozornění, že Ústavní soud právní zastoupení nezajišťuje.
Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a v zákonné lhůtě, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. května 2010 č. j. 5 C 58/2001-100, je třeba uvést, že takový postup by byl možný (ust. § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. ledna 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 , publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal rovněž návrh na zrušení ust. § 50 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 420/2009 Sb. Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust.
§ 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95 , dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, jestliže jeho aplikace nezasáhla do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ust. § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Návrh na zrušení ust. § 50 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 420/2009 Sb., Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. září 2010
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu