Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Anny Brunclíkové, zastoupené Mgr. Patrikem Šorfem, advokátem, se sídlem Polská 1282/16, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. května 2025, č. j. 3 As 164/2024-23, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, sídlem Hálkova 2790/14, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala dne 8. 12. 2023 vedlejšímu účastníkovi (jeho územnímu pracovišti) podnět k provedení přezkumného řízení ohledně rozhodnutí, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit daň z převodu nemovitostí. Stěžovatelka tvrdila, že nemovitosti převedly dne 7. 6. 1995 jiné osoby než ona. Stěžovatelka převodcem nemovitosti a tudíž poplatníkem daně nebyla. Daň jí proto byla uložena neoprávněně. Vedlejší účastník v odpovědi na podnět stěžovatelky uvedl, že přezkumné řízení není možné zahájit, neboť již uplynula lhůta pro stanovení daně, což je skutečnost podle zákona bránící zahájení přezkumného řízení [§ 122 odst. 3 písm. a) daňového řádu]. Stěžovatelka na sdělení vedlejšího účastníka reagovala podáním označeným jako "Návrh opatření proti nečinnosti". Stěžovala si na to, že vedlejší účastník dosud o jejím předchozím podnětu nerozhodl ani ji nijak nevyrozuměl. Nadřízený správce daně v reakci na podání stěžovatelky prověřilo, zda je vedlejší účastník nečinný. Shledal, že tomu tak není a vyrozuměním návrh stěžovatelky odložil.
2. Stěžovatelka se proti vyrozumění nadřízeného správce daně - Odvolacího finančního ředitelství bránila žalobou, v níž se domáhala, aby krajský soud rozhodl, že vedlejší účastník je povinen vydat rozhodnutí s opatřením proti nečinnosti svého územního pracoviště. Následně žalobu doplnila a domáhala se toho, aby krajský soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé. Trvala na tom, že daň jí byla uložena neoprávněně. Protože stěžovatelka není daňovým subjektem, měl vedlejší účastník provést přezkumné řízení podle správního řádu. Dále žalobu doplnila o návrh uložit vedlejšímu účastníkovi povinnost provést opravu zřejmých nesprávností.
3. Krajský soud žalobu odmítl. Podle obsahu šlo podle něj o žalobu na ochranu proti nečinnosti vedlejšího účastníka. Tímto typem žaloby se nelze domáhat toho, aby soud uložil nadřízenému správnímu orgánu přijmout opatření proti nečinnosti. Takové opatření totiž není rozhodnutím. Žaloba je proto nepřípustná. Stěžovatelka nemá nárok na nařízení zahájení přezkumného řízení. Nevyužil-li daňový orgán své dozorčí oprávnění a nezahájil přezkumné řízení, nemohl tím zasáhnout do veřejného subjektivního práva stěžovatelky. Opravy zřejmých nesprávností se stěžovatelka nedomáhala vůči daňovým orgánům, proto ani v této části petitu jí nebylo možné vyhovět.
4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl. Uvedl, že i pokud by se přezkumné řízení nařizovalo podle správního řádu, věc by pro stěžovatelku dopadla stejně. Námitky stěžovatelky ohledně pasivní legitimace vedlejšího účastníka neshledal důvodnými. Pasivní legitimaci v tomto typu řízení zakládá žalobce. Stěžovatelka sama označila za žalovaného "Finanční úřad pro Plzeňský kraj", a to nejen v žalobě, ale i v jejím doplnění. Změnou petitu na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi k jinému postupu stěžovatelka označení žalovaného nezměnila. Krajskému soudu nelze vytýkat, že formuloval své rozhodnutí v souladu s žalobním petitem. Není dále pravdou, jak tvrdí stěžovatelka, že se doplněním žaloby nedomáhala provedení oprav zřejmých nesprávností. Tento její požadavek plyne přímo z jí formulovaného žalobního bodu.
5. Stěžovatelka podává proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost, neboť podle ní porušuje její základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
6. Opakuje, že daň jí byla uložena neoprávněně. Krajský soud měl posoudit zákonnost rozhodnutí, kterými stěžovatelka byla zkrácena na svých právech. Stěžovatelka krajskému soudu podrobně popsala, jak byla zkrácena na svých právech. Svá tvrzení podepřela důkazy a právním názorem. Krajský soud se přesto věcí stěžovatelky zabývat odmítl. Nejvyššímu správnímu soudu proto stěžovatelka vylíčila, v čem spočívá nezákonnost usnesení krajského soudu. Nejvyšší správní soud však námitky stěžovatelky nevypořádal, případně je vypořádal nesprávně.
7. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by Nejvyšší správní soud na její námitky vznesené v kasační stížnosti nereagoval. Nejvyšší správní soud stěžovatelce vysvětlil, proč některé její námitky nebyly přípustné (body 15 a 16 jeho rozsudku), že na věc by nemělo vliv, pokud by byla posuzována podle správního řádu (bod 16 jeho rozsudku), že v řízení o žalobě proti nečinnosti je na žalobci, aby správně označil žalovaný správní orgán, že krajský soud rozhodl v souladu s žalobním petitem stěžovatelky (bod 18 jeho rozsudku), a že svou žalobou se stěžovatelka skutečně domáhala mimo jiné opravy zřejmých nesprávností (bod 20 jeho rozsudku).
8. Namítá-li stěžovatelka nesprávnost posouzení Nejvyššího správního soudu, nepředkládá proti němu žádné argumenty. Není úkolem Ústavního soudu za stěžovatelku domýšlet argumentaci, proto ani tato její námitka není opodstatněná.
9. Tvrzeními o neoprávněnosti uložené daně a s tím souvisejícími okolnostmi se Ústavní soud nemůže zabývat, neboť tato tvrzení nebyla a ani nemohla být předmětem rozhodnutí správních soudů [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. S ohledem na uvedené neshledal Ústavní soud porušení základních práv či svobod stěžovatelky a její ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu