Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Alice Sedlákové, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem sídlem nám.
28. října 1898/9, Brno, proti výroku I. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2023, č. j. 8 Cmo 69/2023-400, a proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2022, č. j. 50 Cm 159/2018-385, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že návrhem ze dne 11. 7. 2018 se stěžovatelka domáhala vydání rozhodnutí, že k hlasům druhého účastníka řízení [společnosti UNISTAV REAL ESTATE, s. r. o.] na zasedání shromáždění vlastníků jednotek prvního účastníka [Společenství vlastníků jednotek v budově sekce C areálu X], konaném dne 12. 4. 2018 o přijetí usnesení shromáždění vlastníků jednotek prvního účastníka, jímž byl mj. pod bodem 6 přijat návrh na projednání ukončení spolupráce s IBC - servis, Příkop 4, Brno, družstvo, a návrh o dočasném správci a bylo schváleno výběrové řízení na nového správce (pokud tímto usnesením došlo ke změně osoby zajišťující některé činnosti správy domu a pozemku), se nepřihlíží. Dále se stěžovatelka domáhala vydání rozhodnutí, kterým soud prohlásí usnesení shromáždění vlastníků jednotek prvního účastníka, jímž byl pod bodem 6 přijat návrh na projednání ukončení spolupráce s IBC - servis, Příkop 4, Brno, družstvo, a schválení dočasného správce a výběrové řízení na nového správce přijaté na zasedání shromáždění vlastníků účastníka řízení konaném dne 12. 4. 2018, za neplatné.
3. Návrhem ze dne 12. 7. 2018 se stěžovatelka dále domáhala vydání rozhodnutí, kterým soud zakáže jednat podle rozhodnutí přijatého pod bodem 6 na zasedání shromáždění vlastníků konaném dne 12. 4. 2018 a vztahujícím se k ukončení spolupráce s IBC - servis, Příkop 4, Brno, družstvo, ke schválení dočasného správce a výběrovému řízení na nového správce.
4. Podáním ze dne 5. 9. 2022 vzala stěžovatelka oba tyto návrhy v plném rozsahu zpět. Své zpětvzetí odůvodnila tím, že první účastník řízení upravil své poměry z pohledu procesního nároku a její nárok byl proto zcela uspokojen, neboť došlo ke změně osoby správce a došlo také ke změně, co se týká odměny jmenovaného správce.
5. V návaznosti na toto podání krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením zastavil řízení o návrzích stěžovatelky (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit prvnímu a druhému účastníku řízení na náhradě nákladů řízení částku 121 691,72 Kč (výrok II.). V odůvodnění usnesení uvedl, že stěžovatelka vzala oba své návrhy v plném rozsahu zpět s tvrzením, že první účastník upravil své poměry z pohledu procesního, tedy byl nárok stěžovatelky uspokojen. Protože první a druhý účastník se zpětvzetím návrhu stěžovatelkou souhlasili, krajský soud řízení zastavil.
Co se týká rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou tvrzené skutečnosti nejsou důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení prvnímu a druhému účastníku řízení. Pokud totiž první účastník řízení přijal rozhodnutí o změně osoby správce v roce 2021, pak tato okolnost nebrání stěžovatelce se i nadále domáhat nároků, které byly v obou řízeních uplatněny. I přes nové rozhodnutí prvního účastníka řízení je proto jeho původní usnesení, jež je podstatou řízení a jehož se týká i návrh stěžovatelky na zastavení řízení nadále platné a vyvolává právní účinky.
6. O odvolání stěžovatelky rozhodl vrchní soud ústavní stížností ústavní stížností napadeným usnesením takto: "I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že navrhovatelka je povinna zaplatit účastníkům 1 a 2 na náhradě nákladů řízení 114 442 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich právního zástupce Mgr. Tomáše Kintra, LL. M. [...]
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení." Ani podle vrchního soudu totiž ve věci stěžovatelky nelze aplikovat § 146 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."). Nelze tedy vycházet z předpokladu, že stěžovatelka vzala svůj návrh zpět pro chování jiného účastníka řízení s tím, že její návrh byl podán důvodně. Schválil-li totiž první účastník na základě svého usnesení z roku 2018 rozhodnutí o dočasném správci, pak toto rozhodnutí v sobě zahrnovalo očekávání, že v budoucnu bude schválen i správce stálý.
Schválení stálého správce se tak zjevně uskutečnilo bez ohledu na řízení vyvolané stěžovatelkou. Proto je vyloučeno, aby následné rozhodování bylo považováno za chování žalovaného (jiného účastníka řízení) ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Neobstojí konečně ani tvrzení stěžovatelky, že jmenováním stálého správce došlo k odstranění propojení osob vlastníka jednotek a dočasného správce, neboť i jen z obchodního rejstříku podle vrchního soudu vyplývá i nadále existence propojení druhého účastníka řízení a nového, stálého správce.
Proto krajský soud podle vrchního soudu rozhodl správně, uložil-li stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení prvnímu a druhému účastníku řízení, neboť ti byli z procesního hlediska zcela úspěšní, jelikož oba návrhy stěžovatelky nebyly vzaty zpět pro jejich chování. Pokud vrchní soud přece jen změnil výrok rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení, učinil tak jen pro chyby ve výpočtu učiněné krajským soudem. Prvnímu a druhému účastníkovi žádné náklady řízení spojené s odvolacím řízením nevznikly, a proto vrchní soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především uvádí, že oba původní návrhy podala proto, aby nedocházelo k poškozování dalších účastníků řízení, a to díky propojení mezi prvním a druhým účastníkem řízení. Došlo-li ke změně v osobě správce prvního účastníka řízení, vzala stěžovatelka své návrhy zpět, neboť uvedenou změnou byl předmět řízení zcela vyčerpán. Pokud oba soudy v rozsahu povinnosti k náhradě nákladů řízení ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly, jak výše uvedeno, porušily údajně základní logiku řízení, když nijak nezdůvodnily účelnost toho, pokud by stěžovatelka i nadále v již zahájeném řízení pokračovala. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí stěžovatelka v souladu s jí blanketně odkazovanou judikaturou Ústavního soudu považuje za nedostatečná, s chybějící logickou oporou. Bylo-li řízení ve věci stěžovatelky zastaveno z důvodu, že nemohlo dojít do stadia meritorního rozhodnutí, obecné soudy pochybily, pokud úspěch ve věci a tím i zavinění na zastavení řízení dovodily právě z výsledku meritorního rozhodnutí, k němuž však řízení nemohlo dospět.
8. Pro vypořádání ústavních stížností není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud nejprve konstatuje, že je-li ústavní stížností napadán i výrok II. rozhodnutí krajského soudu, který svým rozhodnutím změnil vrchní soud, pak k rozhodování o ústavnosti takového výroku krajského soudu není Ústavní soud příslušný (není totiž povolán rušit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
10. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní soud se totiž i ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.
12. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud uvádí, že oba soudy svá rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve věci stěžovatelky dostatečně logicky a přesvědčivě odůvodnily. Jednak totiž poukázaly na to, že oba důvody, pro které bylo řízení ze strany stěžovatelky zahájeno, zjevně trvaly i poté, co došlo ke změně v osobě správce prvního účastníka. Nadto neobstojí ani východisko stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti, že jí zahájené řízení v důsledku změny v osobě správce nemohlo dojít do fáze meritorního rozhodnutí. Tuto okolnost jednak v ústavní stížností napadených rozhodnutích vysvětlily (resp. vyloučily) již obecné soudy, když k tomu - a v návaznosti na to - může Ústavní soud doplnit, že pokud by eventuálně obecné soudy návrhům stěžovatelky vyhověly, takový výsledek řízení by mohl být například základem pro další nároky stěžovatelky, která by se postupem prvního a druhého účastníka cítila být poškozena. Už proto podle Ústavního soudu nelze vycházet z předpokladů stěžovatelky, že i kdyby bylo jejím návrhům vyhověno, jednalo by se ve své podstatě toliko o akademický výrok. Zejména ovšem uvedené úvahy nejsou pro posouzení akceptovatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů podstatné, neboť princip úspěchu ve věci i podle Ústavního soudu obecné soudy v souladu s ustálenou praxí (tedy z hlediska procesního zavinění) aplikovaly správně.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími (resp. jejich jednotlivými výroky) nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu