Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky EUP a. s., sídlem Tusarova 791/31, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem, sídlem Pivovarská 58/8, Vyškov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2024, č. j. 5 Afs 325/2023-49, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, č. j. 11 Af 8/2018-219, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Klíčovou otázkou ve věci je, zda způsob, jakým soudy odůvodnily svá rozhodnutí, nezakládá zásah do základních práv stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 15. 12. 2017, č. j. 53819/17/5300-21442-711315, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a byla potvrzena rozhodnutí (dodatečné platební výměry) Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 9. 6. 2017 za zdaňovací období duben až prosinec 2013, leden až prosinec 2014 a leden až květen 2015, ve věci neuznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ve výši 271 116 100 Kč. Důvodem doměření daně byla identifikace obchodního řetězce zasaženého podvodem na DPH, přičemž správce daně dospěl k závěru, že stěžovatelka mohla a měla vědět, že se daňového podvodu účastní.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky (výrok I.) a vedlejšímu účastníkovi nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.).
5. Stěžovatelka namítá, že jí byl upřen nárok na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění, čímž došlo nejen k porušení principu neutrality, ale též k závažnému zásahu do jejího vlastnického práva. Stala se faktickým rukojmím veřejné moci za závazky subjektu, které s její vlastní ekonomickou činností nikterak nesouvisely. V daňovém řízení totiž orgány finanční správy tvrdily, že dodavatelka daňového subjektu ve svých daňových přiznáních vykázala fiktivní dodání zboží, resp. vykázala nulové hodnoty. V těchto podvodných obchodech se mělo jednat o dodávky tiskařských strojů. V daňovém řízení se však zjistilo, že stěžovatelka žádné takové zboží nepořizovala, a jestliže tedy k takovému podvodu došlo, neměla s ním nic společného.
6. Stěžovatelka dále uvádí, že orgány finanční správy neurčily, jakých transakcí se údajné podvodné jednání stěžovatelky mělo týkat, jakož ani to, že tyto transakce skutečně ovlivnily tvrzenou výši daňové povinnosti dodavatelky na DPH v jednotlivých zdaňovacích obdobích. Daň tak byla doměřena na základě toliko paušálního tvrzení o tom, že se dodavatelka účastní daňového podvodu. Stěžovatelka k tomu podotýká, že důkazní břemeno stran prokázání existence daňového podvodu tíží správce daně.
7. Stěžovatelka dále namítá, že jí bylo doměřeno více, než kolik činila výše daňového nedoplatku dodavatelky. Ze zprávy o daňové kontrole vyplývá, že nedoplatek dodavatelky činil 268 000 000 Kč. Stěžovatelce však nebyl uznán přiznán nárok na odpočet v celkové výši 285 000 000 Kč, což je v rozporu s principem neutrality DPH.
8. K důkaznímu břemenu stěžovatelka zdůrazňuje, že správní orgány nevymezily konkrétní období či jakoukoliv vazbu na plnění přijatá stěžovatelkou ohledně tvrzeného podvodu dodavatelkou, nevymezily ani v čem měl podvod spočívat. Pokud by správní orgány řádně vymezily uvedený podvod na DPH, došlo by k přenesení důkazního břemene na stěžovatelku (daňový subjekt). K tomuto však nedošlo, a přesto byla stěžovatelce doměřena daň s poukazem na to, že neunesla důkazní břemeno o tom, že se neúčastní podvodu na DPH.
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
11. Stěžovatelka uplatňuje zčásti námitky skutkové a zčásti námitky právní, které však již beze zbytku byly (opakovaně) vypořádány v průběhu řízení o správní žalobě před městským soudem a následně v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem. Úkolem Ústavního soudu není reprodukovat závěry obecných soudů v otázce aplikace podústavního práva. Stěžovatelka žádnou ústavně právní argumentaci nad rámec konstatování, že byla porušena její ústavně zaručená základní práva, nepředkládá.
12. Odpověď na stěžovatelčiny námitky lze shrnout tak, že daňové orgány identifikovaly dostatečně určitě typ podvodného řetězce, kterým se již opakovaně zabýval ve své judikatuře Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudek ze dne 20. 12. 2021 č. j. 3 Afs 421/2019-39 nebo ze dne 25. 1. 2023 č. j. 6 Afs 82/2021-77 a další). Stěžovatelka v tomto řetězci vystupovala jako tzv. broker a dodavatelka, tj. společnost Epremo trading a. s., byla v postavení tzv. missing trader typu cross invoicer. Daňový podvod tohoto typu spočívá v tom, že určitý článek v řetězci plátců (zde dodavatelka) si snižuje vlastní daňovou povinnost tím, že vykazuje fiktivní přijatá plnění.
Dodavatelka se následně stala nekontaktní, a správci daně neposkytla proto žádnou součinnost, což je další z typických rysů tohoto typu podvodného řetězce. Odběratel tohoto daňového subjektu (zde stěžovatelka) si následně nárokuje odpočet na DPH z přijatého plnění, z něhož však fakticky daň odvedena nebyla, neboť daňová povinnost jeho dodavatele byla uměle snížena fiktivními plněními na vstupu. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že jestliže daňový subjekt prokáže přijetí zdanitelného plnění a splní zákonem stanovené podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně, může správce daně neuznat odpočet DPH toliko v případě, že prokáže podvod na DPH, o kterém daňový subjekt věděl nebo vědět měl a mohl.
Tato situace nastala i v posuzované věci. Nejvyšší správní soud aproboval postup správce daně a zamítl kasační stížnost, neboť dospěl k závěru, že byly naplněny požadavky, které vytyčila judikatura k otázce tohoto typu daňových podvodů. Podvodem byla postižena plnění, která stěžovatelka přijala v šetřených obdobích od dodavatelky za nákup polygrafického materiálu, a proto jí správce daně z těchto přijatých plnění neuznal nárok na odpočet a doměřil jí daň včetně penále. Stěžovatelka o tomto podvodném jednání vědět měla a mohla.
To vyplynulo z podrobných skutkových zjištění, kdy jak správce daně, tak městský soud, vedly dokazování k této otázce a zjistily, že dodavatelku a stěžovatelku spojovaly úzké historické, personální a ekonomické vazby, které jsou v napadených rozhodnutích velmi podrobně popsány (Nejvyšší správní soudy tyto vazby shrnuje v bodě 25 napadeného rozsudku).
13. Jde-li o námitku nedodržení principu daňové neutrality, Ústavní soud podotýká, že i tato námitka byla vypořádána. Nejvyšší správní soud uzavřel v bodě 50 a násl. napadeného rozsudku, že z jeho judikatury vyplývá, že výše zjištěné chybějící daně v dodavatelsko-odběratelském řetězci nemusí vždy přesně odpovídat výši odepřeného nároku na odpočet.
14. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou řádně a logicky odůvodněná a Ústavní soud tedy na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu