Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti O. F., zastoupeného Mgr. Kateřinou Kuncovou, advokátkou, se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2025, č. j. 55 Co 88/2025-338, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a K. P., a nezletilých O. P. a J. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Nezletilým vedlejším účastníkům O. P. a J. P. se opatrovníkem pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti jmenuje Městská část P.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, č. j. 0 P 20/2023-293, svěřil nezletilé do rovnoměrné střídavé péče rodičů, upravil zvláštní režim péče rodičů o nezletilé o prázdninách a určil výživné rodičů na nezletilé. Napadeným rozsudkem městský soud změnil rozsudek obvodního soudu tak, že nezletilé svěřil do výlučné péče matky (vedlejší účastnice řízení), matce výživné nestanovil a nerozhodl o styku nezletilých s otcem. Proti tomuto rozsudku podává otec ústavní stížnost.
2. Podle § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, § 892 odst. 3 a § 943 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nemůže-li dítě (z důvodů kolize zájmů v řízení) zastoupit žádný z rodičů, jmenuje soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení zastupovat. Opatrovníkem jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí.
3. V řízení o ústavní stížnosti mají nezletilí postavení vedlejších účastníků řízení a jejich zákonní zástupci jsou v postavení účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení. Protože by mohlo dojít ke střetu jejich zájmů, je nutno nezletilým ustanovit kolizního opatrovníka.
4. Ústavní soud zvažoval, zda nezletilým neustanovit jiného opatrovníka, než který nezletilé zastupoval v řízení před obecnými soudy, a to pro stěžovatelova tvrzení obsažená v ústavní stížnosti, která naznačují, že opatrovník nevykonává svou funkci zcela objektivně a řádně. Nakonec však jiného opatrovníka Ústavní soud nejmenoval. Z obsahu připojených rozhodnutí sice plyne, že opatrovník v řízení před obecnými soudy přeceňoval užívání návykových látek stěžovatelem a ve svém procesním návrhu se opomněl vyjádřit k případnému nastavení styku stěžovatele s nezletilými, resp. kontakt stěžovatele s nezletilými nenavrhl upravit, aniž by své stanovisko dostatečně vysvětlil, avšak tento jeho nesprávný postup nevylučuje, že by se v řízení před Ústavním soudem nemohl obdobným pochybením vyvarovat a řádně zastupovat nezletilé. Přes zmíněná pochybení opatrovník vystupoval v řízení před obecnými soudy aktivně a snažil se nalézt řešení odpovídající nejlepšímu zájmu nezletilých. Ústavní soud jej proto nezletilým jako opatrovníka ustanovil, a to i z důvodu, že je s posuzovanou věcí již podrobně obeznámen.
5. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že je povinností opatrovníka zastupovat nezletilé v souladu s jejich nejlepšími zájmy, svá sdělení musí dostatečně podložit a své návrhy odůvodnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Usnesením ze dne 30. 7. 2024, č. j.
III. ÚS 2068/25-1
, Ústavní soud ustanovil opatrovníkem nezletilých Městskou část Praha 11, neboť ústavní stížností bylo napadeno rozhodnutí, jehož závěry se dotýkají zájmů nezletilých, kteří mají v řízení postavení vedlejších účastníků.
8. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
9. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil městský soud, který odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Nesouhlasil s tvrzením stěžovatele, že jej shledal horším pečovatelem. Tak tomu není. Jakémukoliv kontaktu stěžovatele s nezletilými nyní brání překážka intenzivní manipulace nezletilých stěžovatelem. Ústavní stížnost proto městský soud nepovažuje za důvodnou.
10. Opatrovník nezletilých se ztotožnil s rozsudkem městského soudu a uvedl, že ačkoliv městský soud neupravil styk nezletilých se stěžovatelem a svěřil je do péče matky, postupoval v souladu s nejlepším zájmem nezletilých. Od doby svěření nezletilých do péče matky se chování nezletilých zlepšilo, přestávají být vůči matce vulgární a více ji respektují. Zatímco v péči matky neshledal opatrovník nedostatky, péče stěžovatele podle něj není vhodná z důvodu podezření na užívání návykových látek a manipulace nezletilých. Dne 9. 7. 2025 se uskutečnil asistovaný kontakt stěžovatele s nezletilými. Nezletilí reagovali na stěžovatele dobře, stěžovatel je v rámci asistence neměl možnost negativně ovlivňovat. Asistované styky byly dne 6. 8. 2025 ukončeny, neboť nezletilí se se stěžovatelem setkávali v přirozeném prostředí.
11. Matka se ve lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila, má se tedy v souladu s poučením za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdala (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).
12. Obdržená vyjádření Ústavní soud zaslal stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel repliku nepodal.
13. Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené okolnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
V. a)
Obecná východiska přezkumu rozhodnutí
14. Trávení společného času znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes problémy ve vztazích mezi rodiči. Dítě má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte (čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Při rozhodování věcí týkajících se péče o dítě a styku s dítětem je nutné vycházet z toho, že dítě má právo na rovnocennou péči obou rodičů a práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu (čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dostál proti České republice, č. 26739/04, § 55). Jakékoliv omezení podílu péče rodiče o dítě musí vždy sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené (nález ze
sp. zn. I. ÚS 1079/17
, bod 19).
15. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (nález
sp. zn. I. ÚS 2482/13
, body 19 až 23). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je nutné vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů (nález
sp. zn. I. ÚS 1554/14
, bod 27).
16. Pokud je dítě svěřeno do péče jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem (nález
sp. zn. IV. ÚS 2611/20
, bod 29). Shledají-li obecné soudy natolik závažné okolnosti, pro které není vhodný běžný režim styku rodiče s dítětem, mohou zvolit styk asistovaný. V takovém případě musí soudy zároveň uvést výhled na budoucí možné rozšíření styku (nález
sp. zn. II. ÚS 894/25
, bod 36).
V. b)
Aplikace obecných východisek na konkrétní věc
17. Ústavní soud se nejprve zabýval změnou péče rodičů o nezletilé. Zatímco obvodní soud vyhodnotil, že v nejlepším zájmu nezletilých je střídavá péče, městský soud tento názor po doplnění dokazování nesdílel a rozhodl o výlučné péči matky.
18. Po studiu předloženého soudního spisu Ústavní soud neshledal změnu úpravy péče o nezletilé provedenou městským soudem jako neústavní. Městský soud svůj závěr o snížených rodičovských kompetencích stěžovatele řádně odůvodnil.
19. Ačkoliv znalec v řízení před obvodním soudem naznačoval pouze nevědomou manipulaci nezletilých stěžovatele (která není méně závažná než manipulace vědomá), jak se snad snaží naznačit stěžovatel, v řízení před městským soudem z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že jde o manipulaci vědomou (např. bod 9 rozsudku městského soudu). K negativnímu vlivu manipulace na nezletilé lze odkázat na incident popsaný v bodu 11 rozsudku městského soudu, při kterém nezletilý O. původně k matce nechtěl a dokonce uváděl, že "jestli půjde k matce, tak se zabije", avšak po shledání se s matkou jí dal pusu a byl od té chvíle veselý. Stěžovatel se snaží matku ze života nezletilých vyloučit i tím, že jí brání v kontaktu s nezletilými (bod 24 rozsudku obvodního soudu, bod 11 rozsudku městského soudu). Ústavní soud proto přisvědčil městskému soudu, že aktuálně je v nejlepším zájmu nezletilých výlučná péče matky. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem nelze vyloučit, že by péče stěžovatele mohla negativně a intenzivně zasáhnout psychiku nezletilých. Pokud jde o poklesky matky v podobě fyzického trestání nezletilých, z provedeného dokazování plyne pouze jeden takový incident, při kterém matka nezletilého O. "plácla" (bod 12 rozsudku obvodního soudu). Ačkoliv jde nesporně o zcela nežádoucí výchovný postup, z obsahu spisu neplyne, že by se takového jednání matka dopouštěla opakovaně.
20. Lze proto shrnout, že rozhodnutí městského soudu o výlučné péči matky samo o sobě neústavním není.
21. Neústavní je ale postup městského soudu, kterým neupravil jakýkoliv styk stěžovatele s nezletilými. Městský soud tento postup odůvodnil stejně jako svěření nezletilých do výlučné péče matky, totiž manipulací nezletilých stěžovatelem a v jejím důsledku možným vznikem psychických problémů nezletilých. Ústavní soud však takové odůvodnění nepovažuje za dostačující pro absolutní vyřazení stěžovatele ze života nezletilých.
22. Z obsahu spisu plyne, že nezletilí mají stěžovatele rádi, před vydáním rozsudku městského soudu jej pravidelně vídali a byli zvyklí na jeho péči. Shodně jako u úpravy péče lze dát městskému soudu za pravdu v tom, že stěžovatel snižuje své rodičovské kompetence manipulací nezletilých. Pouze tato skutečnost však neodůvodňuje, aby stěžovateli nebyla zachována možnost alespoň minimálního kontaktu s nezletilými, a to v případě obavy z jejich ovlivňování a narušování psychického vývoje i formou asistovaného styku. Úplné vyloučení stěžovatele ze života nezletilých, se kterými měl stěžovatel do rozhodnutí městského soudu pravidelný kontakt, není v jejich zájmu. Vzhledem ke konfliktnímu vztahu rodičů nelze očekávat, že by se na styku stěžovatele s nezletilými dohodli. Přestože aktuálně podle zprávy opatrovníka matka stěžovateli ve styku s nezletilými zcela nebrání, vzhledem k vážnosti jejich vzájemného konfliktu je namístě práva nezletilých na kontakt s otcem upravit autoritativně, tj. rozhodnutím soudu.
23. Pokud městský soud na základě výše uvedeného skutkového stavu jakýkoliv kontakt stěžovatele s nezletilými neupravil, porušil tím základní práva stěžovatele na rodinný život a na péči o děti a jejich výchovu zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
24. Ačkoliv Ústavní soud dospěl k závěru, že městský soud porušil základní práva stěžovatele na rodinný život a na péči o děti a jejich výchovu zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, nemohl ratio decidendi tohoto nálezu zohlednit ve výroku svého nálezu zrušením napadeného rozsudku městského soudu, neboť se tento rozsudek ve výrokových částech úpravou styku otce s nezletilými vedlejšími účastníky nezabývá. Jde o obdobnou situaci jako v případě, kdy je napadána neústavnost zákona z důvodu, že v něm nějaká věc upravena není, ač upravena být má (nález
sp. zn. IV. ÚS 2611/20
, bod 32).
25. Nálezová forma rozhodnutí je podle Ústavního soudu nezbytná pro naplnění subjektivní funkce řízení o ústavní stížnosti, neboť jím Ústavní soud obecně závaznými výrokovými závěry uznává část stěžovatelovy argumentace. Současně tím Ústavní soud naplňuje objektivní funkci ústavní stížnosti, protože svým výrokem (nálezy
sp. zn. III. ÚS 2916/15
,
sp. zn. III. ÚS 3439/17
) vymezuje hranice dalšího postupu soudů v obdobných případech. Výrok konstatující porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv má důležitý význam v dalším řízení o úpravě styku stěžovatele s nezletilými. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že závazný není pouze výrok nálezu, nýbrž i nosné důvody vyjádřené v jeho odůvodnění, na které se rovněž vztahuje čl. 89 odst. 2 Ústavy (nálezy
sp. zn. Pl. ÚS 2/03
,
sp. zn. Pl. ÚS 41/02
).
26. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. září 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu