Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Milana Edelmanna, se sídlem Petržílkova 2707/38, Praha 5, insolvenčního správce dlužníka EKOFIDAS, spol. s r.o., se sídlem Soumarská 972/7, Praha 10, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2023, č. j. 23 Cdo 344/2023-853, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2022, č. j. 91 Co 65/2022-735, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Československé obchodní banky, a. s., se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, a P. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se jako insolvenční správce dlužníka domáhal proti vedlejším účastníkům zaplacení částky 5 007 969,05 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Ta podle něj vznikla tím, že vedlejší účastnice dala příkaz k odepsání finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka na účet advokáta Mgr. Jana Blažka (do advokátní úschovy), a to na základě vedlejším účastníkem předloženého notářského zápisu s údajem o jednatelích dlužníka, který neodpovídal aktuálnímu výpisu z obchodního rejstříku.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil především tím, že stěžovateli škoda nevznikla, neboť i po převodu byly finanční prostředky podle smlouvy o úschově stále v dispozici dlužníka, jehož je stěžovatel insolvenčním správcem.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen " městský soud") změnil pouze nákladový výrok, ve zbytku rozsudek obvodního soudu potvrdil. Stejně jako obvodní soud uvedl, že dlužník měl i po převodu finančních prostředků do advokátní úschovy možnost s nimi disponovat, tudíž mu škoda nevznikla. Na tom nemůže nic změnit provedená exekuce, která finanční prostředky z advokátní úschovy odčerpala, jelikož pro tu není rozhodné, zda jsou finanční prostředky na účtu dlužníka nebo v advokátní úschově v jeho prospěch. Jako nedůvodné shledal městský soud i procesní námitky stěžovatele. Poučení mu totiž obvodní soud řádně dal a naznačoval-li stěžovatel v podání, že vedlejší účastník měl využít nezákonné exekuce, tak tímto podáním nezměnil základní vymezení skutku, který by mohl změnit jedině změnou žaloby.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. K dovolacím otázkám stěžovatele konstatoval, že na jejich řešení rozhodnutí městského soudu nezávisí. Nadto jsou tyto otázky ve skutečnosti pouhými výtkami procesního postupu městského soudu. Tyto výtky přitom nejsou důvodné. Stěžovatel totiž svou žalobu nezměnil, proto se nemůže dovolávat neprovedení důkazů, které se vztahují k novému vymezení skutku. Městský soud zdůvodnil, proč přihlédl jen k tvrzením a důkazům vztahujícím se k žalobou popsanému skutku. Námitky stěžovatele ke způsobu hodnocení důkazů přípustnost dovolání založit nemohou.
5. Stěžovatel podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 1 Ústavy a čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení. Poukazuje mimo jiné na to, že pro řízení bylo zásadní zjištění, zda vedlejší účastník byl či nebyl v okamžiku převodu finančních prostředků jednatelem dlužníka. Obvodní soud z toho důvodu rozhodnutím ze dne 22. 7. 2015 řízení přerušil do pravomocného skončení řízení o neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře, od kterého vedlejší účastník dovozoval svou funkci jednatele dlužníka. Jeho rozhodnutí následně potvrdil městský soud. Dne 9. 2. 2021 však obvodní soud rozhodl, že v řízení se bude pokračovat. To odůvodnil argumentací vedlejšího účastníka založenou na výsledku trestního řízení. Stěžovatel se poté opět domáhal přerušení řízení ze stejného důvodu, avšak bezvýsledně. Přípisem ze dne 13. 7. 2021 stěžovatel doplnil svá tvrzení tak, že podmínky pro vrácení finančních prostředků z advokátní úschovy byly splnitelné pouze proti exekučním titulům směřujícím proti stěžovateli.
7. Stěžovatel nesouhlasí s Nejvyšším soudem v tom, že na jím položených otázkách rozhodnutí městského soudu nezáviselo. Stejně jako před obecnými soudy opakuje, že pokud by v řízení o neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře byla neplatnost zjištěna, byly by všechny učiněné úkony vedlejšího účastníka nicotné, tudíž by byla splněna podmínka protiprávního jednání vedlejšího účastníka. Toto zjištění bylo pro danou věc rozhodné, čemuž odpovídá i dřívější přerušení řízení soudy. Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem obecných soudů, že měl svou žalobu změnit. Uzavřená smlouva o advokátní úschově je totiž nicotná, proto ani finanční prostředky nebyly převedeny na účet advokátní úschovy a škoda vznikla tím, že na účtu dlužníka finanční prostředky chybí.
8. Nejvyšší soud nemohl dovolání stěžovatele odmítnout pro vady z důvodu, který je však fakticky posouzením přípustnosti dovolání. Dovolání nemá vady jen proto, že podle názoru Nejvyššího soudu na řešení předložené právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáleží. Všem soudům stěžovatel vyčítá nedostatek odůvodnění. Soudy se podle něj nevypořádaly se všemi zásadními skutkovými zjištěními a nezabývaly se replikou stěžovatele ze dne 13. 7. 2021, jakož ani důkazy v ní předloženými.
9. K ústavní stížnosti je nejprve třeba uvést, že oba soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a vypořádaly se i se stěžovatelem namítanými vadami řízení (body 17 až 21 rozsudku městského soudu a body str. 4 a 5 usnesení Nejvyššího soudu). Pokud jde o požadavek stěžovatele na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení ve věci o neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře, obecné soudy mu dostatečně vysvětlily, že výsledek tohoto řízení nebyl nakonec pro projednávanou věc rozhodný. Podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu musí být totiž splněny kumulativně a v dané věci chybělo splnění podmínky vzniku škody.
Proto se soudy nemusely dále zabývat i podmínkou protiprávního jednání (body 18 a 19 rozsudku městského soudu). Ústavní soud se s tímto plně ztotožňuje a dodává, že na tom nemůže ničeho změnit ani dřívější přerušení řízení obecnými soudy, neboť ty mohou později zjistit, že k přerušení řízení již není dán důvod, a v řízení pokračovat (§ 111 odst. 2 o. s. ř.). Takovým zjištěním bylo v dané věci zřejmě to, že stěžovateli škoda nevznikla a není tedy potřebné zkoumat protiprávní jednání vedlejších účastníků.
10. Ani námitka stěžovatele, že škoda vznikla pouhým odčerpáním finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka a proto nemusel svou žalobu měnit, není opodstatněná. Stěžovatel i v řízení před Ústavním soudem pomíjí, že svou žalobu založil na skutku vymezeném tak, že finanční prostředky přešly z bankovního účtu dlužníka na účet advokáta, v důsledku čehož mu vznikla škoda. Tvrdí-li nyní, že škoda vznikla již tím, že finanční prostředky z bankovního účtu dlužníka zmizely, neodpovídá to jím popsanému skutku v žalobě.
11. Tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání pro vady, z usnesení Nejvyššího soudu neplyne. Naopak Nejvyšší soud zcela jasně odmítl stěžovatelovo dovolání podle § 237 o. s. ř. pro nepřípustnost (str. 6 jeho usnesení).
12. Konečně i dodržením poučovací povinnosti obvodním soudem se navazující soudy řádně zabývaly (bod 21 rozsudku městského soudu a str. 5 usnesení Nejvyššího soudu). Nad rámec jejich odůvodnění Ústavní soud doplňuje, že v dané věci obvodní soud žádné jiné právní posouzení neprováděl. Pouze učinil skutkové zjištění, že škoda nevznikla a není nutné důkladněji zkoumat i ostatní podmínky pro vznik odpovědnosti vedlejších účastníků za škodu.
Poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. tudíž nebylo zapotřebí.
13. Napadá-li stěžovatel i provádění důkazů a z nich učiněná skutková zjištění obecnými soudy, je třeba uvést, že Ústavnímu soudu zpravidla do této činnosti obecných soudů zasahovat nepřísluší. V daném případě rozhodnutí soudů nejsou založena na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými či právními závěry, ani neopomíjí účastníky navrhované důkazy. Oba soudy řádně zdůvodnily, proč v řízení nedošlo k provedení některých stěžovatelem navrhovaných důkazů (bod 21 rozsudku městského soudu a str. 5 usnesení Nejvyššího soudu). Nelze přitom odhlédnout, že stěžovatelem navrhované důkazy se vztahovaly k jinému skutkovému stavu (bod 30 jeho stížnosti), než jaký byl předmětem řízení.
14. Lze proto shrnout, že obecné soudy svými rozhodnutími do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele nijak nezasáhly. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu