Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. M. a 2) JUDr. Zdeňky Polákové, advokátky, sídlem Opletalova 608/2, Havířov, proti části výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 30 Cdo 1445/2016-105, kterou bylo odmítnuto dovolání podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2015 č. j. 21 Co 296/2015-89, jakož i proti té části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2015 č. j. 21 Co 296/2015-89, kterou Nejvyšší soud nezrušil, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených výroků obecných soudů. Předmětem řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, je náhrada nemajetkové újmy způsobená průtahy v trestním řízení, v němž byla posuzována trestná činnost kladená za vinu J. M. (v tomto rozsahu šlo o částku 60 000 Kč) a náhrada nákladů za právní zastoupení ve výši 21 667 Kč, které nebyly uhrazeny JUDr. Zdeňce Polákové jako obhájkyni J. M.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že: "Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. 21 Co 296/2015-89, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2015, č. j. 28 C 195/2014-65, se ve výrocích, v nichž byla žaloba co do částky 60 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, jakož i ve výrocích o náhradách nákladů řízení před těmito soudy, zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; jinak se (tedy co do částky 21 667 Kč) dovolání odmítá."
3. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že v rozsahu, v němž bylo rozhodováno o nároku stěžovatele na náhradu škody představované náklady obhajoby ve výši 21 667 Kč s příslušenstvím, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ohledně něj bylo odvolacím soudem rozhodováno o nároku nepřesahujícím svou výší částku 50 000 Kč. Nárok na náhradu škody nadto v tomto rozsahu stěžovatel uplatňuje z jiného právního titulu (z nezákonného rozhodnutí) než nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nesprávného úředního postupu představovaného průtahy v řízení. Na danou věc tak nelze uplatnit judikaturu Nejvyššího soudu týkající se přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o více nárocích vycházejících ze stejného právního titulu, kdy se ovšem otázka vymezená k řešení dovolacím soudem týká právě samotného titulu, nikoliv jednotlivých nároků (v této souvislosti Nejvyšší soud odkázal například na svůj rozsudek ze dne 16. 8. 2017 sp. zn. 30 Cdo 4679/2015).
4. Proti této části výroku rozsudku Nejvyššího soudu, kterou bylo odmítnuto podané dovolání proti předcházejícímu rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 20. 10. 2015 č. j. 21 Co 296/2015-89, jakož i proti té části citovaného rozsudku městského soudu, kterou Nejvyšší soud pro odmítnutí dovolání nezrušil, podávají stěžovatelé ústavní stížnost, neboť mají za to, že těmito částmi soudních rozhodnutí bylo porušeno zejména jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl.
36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále těmito částmi napadených rozhodnutí mělo být porušeno právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, dále právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo podnikat a získávat prostředky prací podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku podle čl.
1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
5. Ústavní stížnost je založena na argumentaci - vztahující se ovšem zejména k napadenému rozsudku městského soudu - že stát odpovídá nejen za skutečnou škodu a ušlý zisk, ale také za eventuální vznik dluhu. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé bez jakékoliv hlubší argumentace vytýkají, že přípustnost dovolání na základě majetkového censu posoudil příliš formalisticky.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána dílem včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel J. M. je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu JUDr. Zdeňkou Polákovou, která jako advokátka v řízení o ústavní stížnosti být sama zastoupena nemusí [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu z 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15] a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a částečně zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Opožděná je ústavní stížnost v části napadající rozsudek městského soudu, tedy bylo-li jím potvrzeno zamítnutí žaloby co náhrady škody představované náklady právního zastoupení ve výši 21 667 Kč, neboť podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejde o peněžité plnění převyšující částku 50 000 Kč. Dovolání proti této části rozhodnutí městského soudu tedy nebylo ze zákona přípustné a stěžovatelé proti ní proto měli brojit (jestliže byli skutečně přesvědčeni o porušení svých ústavně zaručených práv) ústavní stížností bez toho, že by se domáhali nejprve přezkumu Nejvyšším soudem.
Protože tak ale neučinili a podali ústavní stížnost teprve poté, co vyčkali rozhodnutí Nejvyššího soudu, je nutno na tuto část ústavní stížnosti nazírat jako na opožděnou, jelikož byla zjevně podána až po marném uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytoval (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), což však bylo právě rozhodnutí městského soudu, a nikoliv Nejvyššího soudu.
9. Zjevně neopodstatněnou byla ústavní stížnost shledána v partii, kterou stěžovatelé brojí proti té části výroku Nejvyššího soudu, jíž tento soud zčásti odmítl podané dovolání. Institut zjevné neopodstatněnosti, zakotvený v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, totiž v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Stěžovatelé k posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem na základě majetkového censu toliko uvádí, že jej považují za příliš formalistický. Přehlížejí však, že sám Ústavní soud i nyní Nejvyšším soudem aplikovaný přístup dlouhodobě akceptuje, neboť podle jeho vlastní judikatury [srov. například usnesení z 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 2867/09
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] eventuální (ne)samostatnost nároků ve smyslu limitu přípustnosti dovolání nesouvisí s prostou podřaditelností pod skutkové okolnosti např. způsobené škody, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení. Stěžovatelé se přitom s touto argumentací, která nadto není přímo závislá na jednotlivých zněních předmětného ustanovení občanského soudního řádu, nevyrovnávají a Ústavní soud v jejich případě neshledal okolnosti umožňující mu odklonit se od tohoto dlouhodobého a jím samotným akceptovatelného výkladu.
11. Za tohoto stavu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona jako návrh opožděný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu