Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského, v právní věci stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem, AK JUDr. Nitrianský & Mgr. Jezl, Kostelní náměstí 16, Prachatice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. listopadu 2005 sp. zn. 6 Co 2451/2005, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, t a k t o : Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Dle tvrzení stěžovatele je prokazatelné, že mezi účastníky byla uzavřená platná smlouva o dílo dle obchodního zákoníku a splatnost ceny díla byla dohodou účastníků posunuta minimálně o rok, tzn. v konkrétním případě až ke dni 15. března 2002, z toho důvodu nárok stěžovatele na zaplacení ceny za dílo nemůže být promlčen a žalobě mělo být vyhověno. Odvolací soud v odvolacím řízení nesprávně posoudil po právní stránce věc poté, co porušil ustanovení § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") ve spojení s § 213b odst. 1 o.s.ř. , ve vztahu ke stěžovateli, tím, že mu neposkytl poučení, že věc nebude posuzována dle ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě o dílo, ale dle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Stěžovateli byla odňata možnost bránit se zamýšlenému novému právnímu posouzení věci dalšími právně relevantními skutečnostmi a důkazy. Žalované tak byla poskytnuta neoprávněná výhoda, která ve svém důsledku vedla k zamítnutí žaloby.
Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem bylo řízení postiženo vadou, která se projevila v porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků řízení zakotvených v ústavních zákonech.
Stěžovatel je proto toho názoru, že odvolací soud napadeným rozsudkem porušil jeho právo na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek napadený ústavní stížností.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích, předsedou senátu JUDr. Milošem Šimánkem (§ 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a to tak, že odvolací soud setrvává na svých právních závěrech a v podrobnostech týkajících se skutkových tvrzení, skutkových zjištění a právního hodnocení odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Uvedl, že stěžovatele nebylo třeba poučovat ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2, § 213b odst. 1 o.s.ř., neboť rozhodné skutečnosti byly dané a odvolací soud je neměnil či nerozšiřoval. Dále účastník řízení navrhl, aby byl vydán nález jímž se ústavní stížnost jako nedůvodná zamítá, když současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí Ústavní soud neopíral o obsah vyjádření obecného soudu, jež vydal napadené rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovateli nebude zasláno k jeho replice.
v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu připojeného spisu obecného soudu je zřejmé, že stěžovatel se žalobou ze dne 7. února 2005 domáhal zaplacení částky 26.035,50 Kč s příslušenstvím po žalované E. N. Stěžovatel tvrdil, že na základě provedených a sjednaných služeb ve prospěch žalované vystavil dne 11. března 2002 daňový doklad splatný dne 15. března 2002. V soupisu provedených prací z 6. ledna 2001 jsou uvedeny zemědělské práce, které stěžovatel pro žalovanou provedl v době od 9. června 2000 do 12. prosince 2000. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel s žalovanou uzavřel smlouvu, a že by stěžovatelovo plnění mělo právní důvod, bylo třeba závazkový vztah mezi účastníky hodnotit jako právní vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení (§ 488, § 489, § 451 obč. zák. a násl.).
Obchodní zákoník je v poměru k obč. zák. předpisem lex specialis, což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení dle § 391 a § 397 v poměru k ustanovení § 107 obč. zák. Platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2003 sp.zn. 35 Odo 619/2002).
Promlčecí doba i v případě bezdůvodného obohacení začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu. V daném případě dne 6. ledna 2001 stěžovatel vypracoval soupis provedených prací a tím konkretizoval svůj nárok, jež mohl uplatnit u soudu následujícího dne. Lze přisvědčit názoru obecného soudu, že je vyloučeno, aby běh promlčecí doby ve vztahu k bezdůvodnému obohacení, jehož počátek je určen ze zákona splněním podmínek § 391 obchodního zákoníku, platně posunoval na základě smluvního ujednání účastníků daného závazkového vztahu.
Stěžovatel se v podstatě dovolává porušení ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 213b odst. 1 o.s.ř. tím, že obecný soud mu neposkytl poučení, že věc nebude posuzována dle ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě o dílo, ale dle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Stěžovatel tvrdil, že mu byla odňata možnost bránit zamýšlenému novému právnímu posouzení věci dalšími právně relevantními skutečnostmi a důkazy. Žalované tak byla poskytnuta neoprávněná výhoda, která ve svém důsledku vedla k zamítnutí žaloby. Stěžovatel se takovéhoto postupu dovolává až v řízení u Ústavního soudu, který však, jak je uvedeno výše, není oprávněn v tomto smyslu zasahovat do pravomocně skončeného řízení.
V občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V daném případě stěžovatele nebylo třeba poučovat před odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2, § 213b odst. 1 o.s.ř., neboť rozhodné skutečnosti byly dané a odvolací soud je neměnil či nerozšiřoval. Dle ustanovení § 118a odst. 4 o.s.ř.
věta za středníkem, poučovací povinnost soudu neplatí, je-li účastník řízení zastoupen advokátem. Odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatele, který dle odůvodnění rozsudku měl celé čtyři roky na to, aby svůj nárok uplatnil. Stěžovatel byl zastoupen advokátem nejenom v řízení před odvolacím soudem, ale již v souvislosti se zaplacením jeho prací v roce 2002. Předchozí advokát stěžovateli vypověděl plnou moc pro naprostou nesoučinnost a nerespektování jeho navržených dalších postupů. Skutečnost, že došlo k zamítnutí žaloby pouze z důvodu promlčení, neshledal odvolací soud důvodem pro nepřiznání nákladů řízení žalované (§ 150 o.s.ř.).
Ústavní soud se navíc s takovým hodnocením obecného soudu ztotožňuje a má za to, že v daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci ustanovení obchodního zákoníku a ve věci náhrady nákladů řízení dle § 224 odst.1 a 2, § 142 odst. 1 o.s.ř. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků řízení ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud připomíná, že skutkově obdobné případy posuzoval již ve svých rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 399/04 ,
II. ÚS 698/05 ,
I. ÚS 672/02 a
; od závěrů v těchto rozhodnutích prezentovaných neshledal důvod se odchýlit.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 16. května 2006
Jan Musil v. r. předseda senátu