Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti REALIS-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1569/2, Ostrava, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2023 č. j. 28 Cdo 1038/2023-626, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 5 Co 140/2022-586, usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. března 2022 č. j. 35 Co 140/2021-500 a ze dne 15. července 2021 č. j. 35 Co 140/2021-330 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. dubna 2021 č. j. 9 C 281/2013-222, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 203 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a Miluše Králové a obchodní společnosti AB Banka, a. s. v likvidaci, sídlem Pivovarská 113/1, Mladá Boleslav, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinné prostředky nápravy podle čl. 13 Úmluvy a právo na rovnost před soudem podle čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud zrušil § 203 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť je v rozporu s ústavním pořádkem a může vést k výsledkům neslučitelným se zásadami spravedlivého procesu.
2. První vedlejší účastnice řízení (žalobkyně Miluše Králová) se po druhé vedlejší účastnici řízení (žalované obchodní společnosti AB Banka, a. s., v likvidaci) domáhala určení neexistence zástavního práva smluvního zajišťujícího pohledávku ve výši 53 000 000 ATS, zapsaného v katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelky (oprávněné) k nemovitostem ve vlastnictví první vedlejší účastnice řízení v žalobě blíže specifikovaným (dále jen "předmětné nemovitosti").
3. Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a určil, že zástavní právo zapsané ve prospěch stěžovatelky k předmětným nemovitostem neexistuje. Okresní soud vyšel ze skutkového stavu, že pohledávka druhé vedlejší účastnice řízení ve výši 53 000 000 ATS neexistuje. Jestliže nebylo prokázáno, že druhé vedlejší účastnici řízení tato pohledávka, která měla být zajištěna zástavním právem, vznikla, nemůže existovat ani zástavní právo, coby zajišťující institut k hlavnímu závazku, tj. předmětné pohledávce.
4. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání stěžovatelka, která sice nebyla účastníkem řízení před okresním soudem, ale tvrdila, že o její práva v řízení jde. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením ze dne 15. 7. 2021 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Důvodem pro odmítnutí odvolání byla absence subjektivní legitimace stěžovatelky k jeho podání [§ 218 písm. b) o. s. ř.].
5. Proti usnesení krajského soudu o odmítnutí odvolání v nalézacím řízení podala stěžovatelka podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobu pro zmatečnost, v níž tvrdila, že měla být účastnicí nalézacího řízení, neboť v něm bylo rozhodováno i o jejích právech a povinnostech, protože šlo o určení neexistence zástavního práva zapsaného v tu dobu v katastru nemovitostí v její prospěch.
6. Krajský soud, jako soud věcně a místně příslušný pro rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost v prvním stupni, napadeným usnesením žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Důvodem pro zamítnutí žaloby pro zmatečnost bylo, že stěžovatelka nebyla účastnicí ani vedlejší účastnicí nalézacího řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, pročež jí tento mimořádný opravný prostředek nesvědčí.
7. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením usnesení krajského soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Na rozdíl od krajského soudu dospěl vrchní soud k závěru, že stěžovatelka je aktivně legitimována k podání žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř., neboť takovou žalobu může podat i ten, jehož odvolání bylo odmítnuto z důvodu, že jej podala osoba k tomu neoprávněná, protože není účastníkem řízení [§ 218 písm. b) o. s. ř.], jako je tomu v této věci. Vrchní soud uvedl, že v nalézacím řízení o určení neexistence zástavního práva šlo o řízení sporné, v němž jako účastníci řízení vystupují žalobce a žalovaný (§ 90 o. s. ř.). Současně zdůraznil, že soud ve sporném řízení z úřední povinnosti okruh účastníků neurčuje, neboť ten vymezuje žalobce podanou žalobou. Soud proto nemůže jednat s jiným než žalobou označeným žalovaným. V případě institutu vedlejšího účastenství vrchní soud připomenul pravidla vstupu do řízení upravená v § 91, respektive v § 203 odst. 1 o. s. ř. pro poměry odvolacího řízení. Vrchní soud vysvětlil, že stěžovatelka mohla účinně vstoupit do řízení do patnácti dnů od doručení rozsudku vedlejší účastnici řízení, na jejíž stranu hodlala do řízení jako vedlejší účastník původního nalézacího řízení přistoupit. Rozsudek okresního soudu ze dne 7. 4. 2021 č. j. 9 C 281/2013-222 byl druhé vedlejší účastnici řízení doručen dne 7. 5. 2021 a stěžovatelka podala návrh na vstup do řízení a odvolání teprve dne 11. 6. 2021, tedy až po uplynutí zákonné lhůty, pročež rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné (byť z jiného důvodu) potvrdil.
8. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť vrchní soud se při posouzení věci neodchýlil od dosavadní rozhodovací praxe. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině vyložil, koho je třeba považovat za účastníky občanského soudního řízení (tzv. první, druhá a třetí definice účastenství). Uvedl, že ve sporném řízení platí zásada dispoziční a soud je vázán žalobním návrhem (s výjimkou obsaženou v § 153 odst. 2 o. s. ř.), tedy primárně i určením, kdo jsou účastníci řízení (žalobce a žalovaný), o jaké věci bude jednáno (skutkový základ) a jaký je žalobní návrh (petit). O zahájení řízení a o obsahu žaloby rozhoduje žalobce jako dominus litis (pán řízení - sporu). Soud ve sporném řízení však sám o sobě (ex offo) do vymezení přímého účastenství v řízení neingeruje a ani po jeho zahájení ke změně účastenství nedává žádný podnět. Jiná osoba se může stát za řízení žalobcem nebo žalovaným, jen jestliže soud na návrh žalobce připustí, aby do řízení přistoupila jako další účastník (viz § 92 odst. 1 o. s. ř.) nebo aby zaměnila dosavadního účastníka řízení (viz § 92 odst. 2 o. s. ř.). Vedlejším účastníkem řízení s možností podat odvolání se pak může třetí osoba stát (nestala-li se jí již v průběhu řízení před soudem prvního stupně podle § 93 o. s. ř.) jen za podmínek uvedených v § 203 odst. 1 o. s. ř. V nyní posuzované věci však k žádnému z uvedených procesních úkonů nedošlo.
9. Nejvyšší soud současně upozornil na zásadu vigilantibus iura, když absence procesní aktivity (zmeškání lhůty k podání návrhu na vedlejší účastenství a podání tak řádného odvolání) jde k tíži stěžovatelky. Ze znění občanského soudního řádu totiž jasně vyplývá, že vedlejší účastník přistupuje do řízení buďto na základě vlastního podnětu, či na základě podnětu některého z účastníků, přičemž případná výzva další osobě ke vstupu do řízení je soudem činěna zprostředkovaně pouze na základě tohoto podnětu účastníka. Nejvyšší soud nepřitakal poukazu stěžovatelky na jí zmiňovanou judikaturu týkající se vypořádání společného jmění manželů či podílového spoluvlastnictví.
10. Rovněž poukázal na svůj rozsudek ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1921/2009 vydaný rovněž v řízení určení neexistence zástavního práva vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 326/2004, v němž vystupovala první vedlejší účastnice řízení rovněž jako žalobkyně a stěžovatelka jako žalovaná. Dovolání první vedlejší účastnice řízení bylo zamítnuto s tím, že směnka nebyla na stěžovatelku převedena rubopisem ani nedošlo k převodu pohledávky na základě smlouvy o prodeji podniku a stěžovatelka se tak nestala věřitelem zástavním právem zajištěné pohledávky. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dále vyslovil, že v řízení, jehož předmětem je určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, pouze zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem (majitelem) předmětu sporného zástavního práva (tj. zástavy). Zdůraznil, že pasivně legitimován je zástavní věřitel bez ohledu na to, zda v katastru nemovitostí je vyznačeno zástavní právo ve prospěch někoho jiného.
11. Nejvyšší soud nepřipustil dovolání ani pro řešení otázky, zda a za jakých okolností lze prolomit zásadu rei iudicatae. V posuzované věci se úvahy o existující překážce věci pravomocně rozhodnuté neuplatní, neboť zde nebyl naplněn jeden z nezbytných předpokladů totožnosti osob stávajícího pravomocně skončeného řízení a řízení vedeného u okresního soudu ve věci sp. zn. 9 C 326/2004, neboť druhá vedlejší účastnice řízení nebyla jeho účastníkem.
12. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje okolnosti a průběh řízení předcházejícího samotnému řízení o žalobě pro zmatečnost. Vyslovuje přesvědčení, že byla-li zapsána v katastru nemovitostí jako osoba oprávněná ze zástavního práva, je zcela zjevné, že v řízení o určení neexistence zástavního práva to musela být především ona, kdo byl účasten práva, o něž v řízení šlo. Stěžovatelce navíc svědčila práva z postoupení zástavního práva a jím zajištěné pohledávky. Přestože si je vědoma judikatury (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1921/2009 vydaný ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 326/2004, v níž stěžovatelka vystupovala jako žalovaná), podle níž jsou účastníky řízení o určení existence zástavního práva zástavní věřitel a zástavní dlužník bez ohledu na to, zda v katastru nemovitostí je vyznačeno zástavní právo ve prospěch někoho jiného, s těmito závěry nesouhlasí. Zdůrazňuje, že ve skutečnosti byla zástavním věřitelem ona a měla tak být pasivně legitimována. Nedostatek pasivní věcné legitimace podle stěžovatelky obecné soudy nesprávně dovozovaly právě z dřívějšího řízení vedeného přímo proti stěžovatelce, v němž byla úspěšná, neboť žaloba první vedlejší účastnice řízení (Miluše Králové) na určení neexistence zástavního práva byla vůči stěžovatelce zamítnuta z důvodu nedostatku její pasivní věcné legitimace. Vyústěním tohoto stavu bylo, že obecné soudy stěžovatelku vůbec nepřipustily jako účastníka řízení ve stávající věci, resp. spokojily se pouze s vymezením stran sporu ze strany první vedlejší účastnice řízení. V důsledku toho tak bylo rozhodováno o právech stěžovatelky, ale proti zcela jinému subjektu. Stěžovatelka neměla možnost, jak se do řízení dostat jako jeho hlavní účastník. Hlavní intervence podle § 91a o. s. ř. nepřipadala v úvahu, protože tato možnost přísluší pouze subjektu, který se domnívá, že by měl být žalobcem. Teoreticky existovala možnost vedlejší intervence podle § 93 o. s. ř., avšak stěžovatelka se domnívala, že má být hlavním účastníkem, když vedlejší účastenství není procesním prostředkem k hájení vlastních práv. Stěžovatelka dále vysvětluje, proč a jaké procesní prostředky k ochraně svých práv využila [proti napadenému rozsudku okresního soudu podala žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. i odvolání], avšak nebyla s nimi úspěšná. Ve lhůtě pro podání odvolání vedlejším účastníkem řízení stanovené v § 203 odst. 1 o. s. ř. spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla do řízení připuštěna v žádné formě procesního účastenství, neměla možnost hájit svá práva.
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
14. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost považuje za včasnou i proti rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení (tzn. proti rozsudku okresního soudu ze dne 7. 4. 2021 č. j. 9 C 281/2013-222 a usnesení krajského soudu ze dne 15. 7. 2021 č. j. 35 Co 140/2021-330). Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.) je totiž třeba žalobu pro zmatečnost podanou podle § 229 odst. 4 o. s. ř. považovat za procesní prostředek, jehož vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti. Proto nelze ústavní stížnost, směřuje-li i proti rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 281/2013.
16. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
17. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, jimiž nebylo vyhověno její žalobě pro zmatečnost, jakož i proti rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení, které předcházelo řízení o žalobě pro zmatečnost. Domáhá se toho, aby byla připuštěna do řízení ve věci samé, neboť jde o její práva. Ústavní soud její argumentaci nesdílí. Obecné soudy v řízení o žalobě pro zmatečnost jasně, srozumitelně a podrobně vysvětlily, za jakých okolností mohla stěžovatelka vstoupit do nalézacího řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí pak správně poukázal na dispoziční zásadu, která ovládá civilní proces. Neoznačila-li žalobkyně (první vedlejší účastnice řízení) v žalobě stěžovatelku, jako osobu žalovanou, měla stěžovatelka možnost vstoupit do řízení pouze v občanským soudním řádem předvídaných situacích [vstup do řízení na návrh žalobce (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) a záměna účastníka na návrh žalobce (§ 92 odst. 2 o. s. ř.) nebo tzv. vedlejší intervence (§ 93 odst. 1 o. s. ř.)]. Nemohla-li být stěžovatelka vtažena do řízení na straně žalované, protože si to první vedlejší účastnice řízení nepřála, resp. neměla žádný důvod s ohledem na závěry vyplývající ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1921/2009 stěžovatelku do stávajícího řízení zatahovat, je logickým projevem dispoziční zásady nemožnost vstoupit do řízení. Rozhodnutí stěžovatelky přistoupit do řízení alespoň jako vedlejší intervent na straně žalované pak přišlo opožděně. Jak přitom sama uvádí v ústavní stížnosti, měla o vedeném řízení povědomí, ale nezasahovala do něj, protože byla přesvědčena o tom, že žaloba nebude úspěšná, takže je pouze "monitorovala". Stěžovatelce však nic nebránilo vstoupit do řízení již během řízení před okresním soudem. Tím by mohla vykonávat v zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a měla by možnost činit všechny úkony, které náleží hlavnímu účastníkovi řízení (za podmínek stanovených v § 93 odst. 3 o. s. ř.), a tedy i podat případné odvolání.
18. V posuzované věci nelze současně přehlédnout, že závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1921/2009 (v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 326/2004), a to jak ohledně otázky pasivní věcné legitimace v řízení o určení neexistence zástavního práva, tak i ohledně závěru, že se stěžovatelka nestala věřitelkou zástavním právem zajištěné pohledávky z důvodu, že práva ze směnky, k níž se zástavní smlouva vztahovala, nebyla na stěžovatelku řádně převedena (nebyl doložen důkaz svědčící o převodu směnečného rukojemství na stěžovatelku), byly podrobeny ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud v usnesení ze dne 20. 10. 2011
sp. zn. II. ÚS 2100/11
aproboval výše uvedené závěry a ústavní stížnost, kterou podala první vedlejší účastnice řízení, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Je zjevné, že se stěžovatelka touto ústavní stížností snaží zvrátit (ovšem nepatřičně) především závěry vyslovené v rozhodnutích vydaných v řízení u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 326/2004.
19. Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení § 203 odst. 1 o. s. ř. Z § 74 zákona o Ústavním soudu, vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995
sp. zn. III. ÚS 101/95
(U 22/4 SbNU 351)]. Již jen nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že stěžovatelkou zpochybňovanou patnáctidenní lhůtu stanovenou v § 203 odst. 1 o. s. ř. pro vstup do odvolacího řízení na pozici vedlejšího interventa, považuje za standardní a bylo by naopak narušením právní jistoty, pokud by měla být stanovena delší.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrh na zrušení § 203 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu